Svedla jsem synova spolužáka. Mám se za to stydět?

Manžel od nás před pár lety odešel. Jak jinak - za mladší, hezčí, milejší… Náš jediný syn zrovna nastoupil na střední, a tak manžel nejspíš usoudil, že otcovské povinnosti splnil dostatečně a zkrátka má právo na nový život. I když jsem nějakou dobu tušila, že se něco děje, jeho jasné rozhodnutí co nejdříve rozvést a odstěhovat, mě totálně položilo. Vím, že to nebylo mezi námi ideální, ale pořád jsem si naivně myslela, že krizi překonáme a že zkrátka neskončím jako většina kamarádek.

Nakonec mě ale jedna z těch kamarádek vytáhla ze dna. Pochopila jsem, že nekonečným truchlením a sebelitováním se si nijak nepomůžu, spíše naopak. Dokonce i šestnáctiletý syn mi jednoho krásného dne řekl: „Mami, vypadáš fakt hrozně. Dělej se sebou konečně něco! Vždyť táta není jediný chlap na světě.“ Tohle upřímné sdělení mi konečně otevřelo oči. Pocit, že se můj vlastní syn za mě stydí, mě pořádně nakoplo. A tak jsem zase znovu začala žít… Nechala jsme si změnit účes, začala cvičit a konečně i hubnout. Vrátila se ke koníčkům, na které dlouho nebyl čas a hlavně - vyrážela jsem ven, za zábavou a kulturou, jak se dalo. Mé změny si brzy všimlo okolí a všichni mě chválili, jak mi to náramně sluší. Můj nový život se mi zkrátka líbil.

Nový vztah jsem neplánovala

I když jsem měla hodně možností k seznámení, vše končilo maximálně u flirtování. Zkrátka nechtěla jsme se zas rychle a po hlavně vrhnou do něčeho, co by mě mohlo ranit. Jenže pak přišel osudový okamžik, který vše změnil. Syn David si jednoho dne přivedl domů svého spolužáka Ondru. Byl sice jen o rok starší, ale oproti synovi vypadal o dost vyspělejší. Když jsme ho poprvé spatřila, podlomila se mi nečekaně kolena. Jasně, že mi hned došlo, že ten kluk je o 25 let mladší než já, ale prostě jsem z něho nemohla spustit oči. Sama jsem byla překvapená, jak moc mě přitahuje, a že je to silnější než nějaký rozum.

I Ondra si brzy všiml, že se na něj dívám tak trochu jinak. Byl roztomile v rozpacích. Jiskřilo to mezi námi, ale dlouho zůstalo jen u nevinných narážek a úsměvů. David byl rád, že jsme si jeho nového kamaráda oblíbila, a já zas byla nadšená, že k nám chodili častěji. Na Ondru jsem ale myslela pořád. Nějak jsme ho nemohla vymazat z hlavy. Samozřejmě, že rozum mi stále říkal, že tohle bych neměla, že to nemá žádnou budoucnost, že cokoli navíc by znamenalo taky pořádný průšvih.

Pravda, která hodně bolí

Taky se stal. Strašně jsem toužila být s Ondrou taky jednou o samotě, a tak jsme si vymyslela takovou lest. Věděla jsem, že je hodně šikovný a zvládne leccos opravit. Zavolala jsem ho s tím, jestli by mi nezvládl přivrtat několik nových poliček. David měl v tu dobu fotbalový trénink, a tak jsem věděla, že budeme mít na sebe docela dost času. Ondra se hned chtěl vrhnout na vrtání, ale já ho rychle přesvědčila, že si nejdříve musíme dát malé občerstvení. Bylo vidět, že je ze mě nervózní, ale to mě ještě více přitahovalo.

Moc hezky jsme si povídali. Nakonec jsem se naklonila a dala mu pusu jako vděk, že si na mě našel čas a že je mi s ním opravdu hezky. Nejdřív se na mě vyděšeně podíval, ale po chvíli mi líbání opětoval. Pak už to vzalo rychlý spád. Bylo to rychlé, ale neskutečně nádherné. Ten kluk byl úžasně dobrý i v milování… Ještě chvilku jsme tam leželi ve spokojeném objetí, když jsme uslyšeli klíče v zámku. Úplně jsme zapomněli na Davida. Naštěstí zapadl jako tradičně do svého pokoje. A tak nám dal čas obléct se a vyhnout se pořádně nepříjemnému překvapení.

Pravda ale stejně nakonec vyšla najevo. Nejen, že David začal něco tušit, ale já to prostě nevydržela. Věděla jsem, že je jen otázkou času, kdy nás někde načapá. Už jsem neměla nervy se skrývat a lhát. Rozhodla jsem se všechno mu říct. Tušila jsem, že jeho reakce bude hrozná, ale netušila jsem, že to tak bude bolet. Nejdřív přišel pořádný šok, pak výčitky, odsouzení a nakonec ignorace. Tahle fáze je nejhorší. Byla jsem raději, když mě slovně napadal, ale prostě se mnou aspoň mluvil.

Teď mě úplně ignoruje a nic nepomáhá. Už nejméně stokrát jsme se mu omluvila. Řekla mu, že toho hrozně lituji, ale nevěří mi. Možná proto, že to ve skutečnosti není pravda. I když jsme s Ondrou náš „vztah“ ukončili velmi brzo, ničeho vlastně nelituji. Bylo to krátké, ale intenzivní a krásné. Jenže mě samozřejmě trápí, že mě kvůli tomu můj syn odsoudil a nevím, jak zas k němu najít cestu. Přece jsem nespáchala zas takový zločin. Nebo snad ano?