Syndrom dnešní doby: Hlavně nezklamat ostatní!

Polovina září, sedím ve vyprodané hokejové aréně upravené pro speciální konferenci o životě, kterou vede jedna z nejznámějších a nejúspěšnějších žen světa, moderátorka Oprah Winfrey. Sešlo se nás tu ten víkend skoro dvacet tisíc, abychom se dozvěděli, jak žít lépe. Oprah pronesla spoustu mouder, ale jedno z hlavy nevymažu několik následujících let. Jedním z důvodů, proč nejsme šťastní, myslí si Oprah, je fakt, že neposloucháme svůj vnitřní hlas.

Případně posloucháme, ale záměrně ho přebíjíme, nejčastěji proto, abychom nezklamali druhé. Oprah Winfrey tuto touhu zavděčit se ostatním nazývá nemocí – v angličtině disease to please. Život, jaký chceme, by byl podle ní úplně snadný: stačilo by na věci, jež se nám líbí, říkat ano a na ty ostatní ne. Bohužel většinou to děláme přesně obráceně: říkáme ano, když chceme říct ne, abychom posléze byli naštvaní (sami na sebe), nešťastní, unavení, nemocní.

Publikum bouřlivě tleská a dost to v něm šumí, jak si kamarádky sdělují všechny ty příhody, jak třeba kadeřnici chválí, co jim vytvořila na hlavě, třebaže to vypadá hrozně, jak slibují rodině, mužům, kamarádkám, že něco udělají, vybavují se jim vlastní otázky, jestli pro toho či onoho mohou ještě něco uvařit, zařídit, s něčím pomoct, aby především ti druzí byli spokojení… Taky se poznáváte? Pojďme si na začátek udělat malý experiment. Vezměte si tužku a papír a jeden den zapisujte vše, co jste dělali, a především PROČ jste to dělali.

Proč jste v práci kývli na další úkol, když nemáte dostatek času ani na ten stávající? Proč jste šli na večeři do restaurace, kam jste vůbec nechtěli? Když se na svůj zápis podíváte druhý den, možná zjistíte, že většinu včerejška jste žili pro druhé. Nedělali jste to, co chcete vy, ale věci, které se „musejí“ nebo kterými se zavděčíte druhým. Tato zavděčovací potřeba se někdy v angličtině označuje také zkratkou FODO neboli Fear Of Disappointing Others neboli strach, abychom nezklamali druhé.

PROČ TO DĚLÁME?

Existuje názor, který říká, že potřeba zavděčit se druhým vychází z naší prehistorické minulosti, kdy jsme žili v tlupách a naše přežití záviselo na tom, jak dobré vztahy jsme dokázali udržet s jejími ostatními členy. Žít v tlupě znamenalo být v bezpečí a těšit se dobré pověsti, vyčlenění z tlupy znamenalo bát se o život, být sám, živořit nebo zemřít. Proto je naše chování a cítění dodnes ovlivňováno dvěma základními potřebami – potřebou lásky a bezpečí. Tlupu jsme pochopitelně v moderním životě vyměnili za rodinu, spolužáky, spolupracovníky a další. Ovšem ačkoli se dnes klade velký důraz na individualismus, zůstává v našem mozku zakódován instinkt přežití pračlověka.

Bojíme se, že nás tlupa (rodina, přátelé, spolupracovníci) odmítne a zůstaneme sami – nepřežijeme. Tento strach nás pak nutí chránit se tím, že se snažíme číst signály z okolí – odhadujeme, jaké chování od nás okolí očekává, abychom se zalíbili. Nejednáme tudíž podle sebe, ale podle vlastních domněnek, co se po nás asi chce, nebo podle přání druhých, abychom jim vyhověli a zajistili si tak jejich přízeň a pozornost. Ať už je teorie se zakódovanou potřebou pravdivá, nebo nikoli, dětství a výchova ji ještě zesilují. Aniž bychom to mohli nějak ovlivnit, nevědomě přijímáme jako fakt, že abychom mohli být součástí společnosti, musíme sami sebe v ledasčem zapřít a přizpůsobit se pravidlům hry. S tím, jak v procesu přestáváme být sami sebou, roste i nejistota vůči sobě.

„Jakmile v nás pak vznikne pocit, že nemáme schopnost získat přijetí nebo pozornost druhých za to, jací skutečně jsme, snažíme se ji získat alespoň tak, že budeme užiteční. Protože když budeme užiteční, druzí se o nás budou zajímat, ocení nás a budou nás mít rádi,“ vysvětluje celý proces psychoterapeut Michal Mynář. Proto chválíme účes, který se nám nelíbí, proto slibujeme hlídat kamarádce děti, i když se nám vůbec nechce, proto si v restauraci vybíráme jídlo, které nám nechutná, ale miluje ho partner, proto si neužíváme večírek, který pořádáme, neboť nás v prvé řadě zajímá, jestli se dostatečně baví všichni pozvaní… A proto nejsme šťastní. Protože tohle není život náš. Tohle je život těch druhých.

RESPEKT A LASKAVOST

V některých časopisech se coby radu na tento problém dočtete něco jako pět tipů, jak říkat ne nebo jak se konečně naučit milovat sebe sama. To jsou ale spíš floskule skrývající ne úplně příjemnou pravdu o tom, že chcete-li se zavděčováním se druhým přestat, budete muset zapracovat sami na sobě v mnohem hlubším smyslu než si nabiflovat pár rázných frází coby odpovědi všem žadatelům o vaši pozornost.

„Co se skutečně potřebujete naučit, je respektovat sami sebe. Protože jedině s respektem k vlastnímu já přestanete mít potřebu ustupovat a získávat ho zvnějšku,“ říká Michal Mynář, pro něhož slovo respekt znamená brát se vážně a stát si za tím, co si myslíte, prožíváte nebo cítíte.

„Většinou to zaháníme, zakazujeme si nebo děláme, že nemáme žádné pocity. Ale zkuste je někdy pozvat, počítat s nimi, přemýšlet o nich a být k nim i k sobě laskaví. S takovým laskavým přístupem si nedokážu představit člověka, který po čase nedojde ke zjištění, že jeho pocity jsou vlastně v pořádku a nemá žádný důvod je skrývat,“ dodává odborník.

Zaměřte se na slovo laskavost, protože to je tady důležité. Když vám říkají, abyste milovali sami sebe, zkuste si představit, jak se to dělá? Nevíte. No… ani odborníci často nevědí, co se tím myslí. Když si ale dáte za úkol být k sobě laskaví, asi tušíte, jak na to. „Láska je záležitost pocitu, laskavost věc přístupu. A přistupovat k něčemu nebo někomu laskavě můžete i tehdy, když dotyčného člověka moc nemusíte. Laskavost je záležitost volby a jednání,“ říká odborník.

Když takto laskavě přistoupíte k sobě, přestože se na začátku zrovna moc „nemusíte“ (a většina z nás má tuhle startovní čáru), postupně o sebe začnete pečovat, péčí si budovat vztah a vztahem už zmíněný respekt nebo chcete-li sebeúctu. Což je schopnost dokázat se přijímat i s chybami a omyly. Udělat si drobné radosti a potěšení, i když jim nepředchází žádný splněný úkol. Nebo schopnost říct ne, nelíbí, neudělám, nechci – úplně přirozeně, aniž byste se k tomu museli nutit na základě návodu.

KONFLIKTY… A PROČ SE JICH NEBÁT?

Představte si, že máte na účtě miliony dolarů a několikrát denně vám zvoní telefon, abyste pár stovek tisíc věnovali na tuhle charitu, tamten dobročinný projekt… „No, já, rozmyslím si to,“ odpovídala řadu let Oprah Winfrey, načež obvykle peníze poslala, protože: „Děsilo mě, že by se Bono (Vox – pozn. red.) naštval a já bych byla za milionářku, která nedá dolar, ačkoli jsem jich miliony rozdala dávno předtím,“ líčila na pódiu ve své zářijové show. A pak jednou Bonovi odmítla. Neřekla do telefonu „uvidíme“ (výmluva znamenající nechci), ale „promiň, teď ne, možná příště“. A víte co? Vůbec nic se nestalo.

Často se snažíme zavděčit z toho důvodu, že je to pohodlnější. Obzvlášť všichni, kteří nemilují konflikty, mají pocit, že vyhovět druhým a nezklamat je jediná cesta, jak se konfliktům vyhnout. „Asi proto, že se bojím, co by následovalo, kdybych odmítla. Nechci se dostat do hádky. A tak raději kývnu a pak si to celý večer vyčítám,“ řekla mi nedávno kamarádka, která už druhý rok nechce hlídat dítě své příbuzné, ale pořád to dělá. Naštvala by se žena s dítětem, kdyby jí kamarádka potomka nepohlídala? Možná naštvala. To však nezjistíte, dokud to nezkusíte. Je tu ale jiná věc k zamyšlení: Když se naštve, že jí nevyhovíte, záleží na tom vlastně?

„Váš dobrý pocit ze sebe sama nezáleží na reakci, která přijde směrem od kamarádky, ale hlavně na tom, jestli jste se dokázala postavit sama za sebe, nebo nikoli,“ říká Michal Mynář. Když odmítnete působit zklamání nebo bolest druhým, vyhovíte jim, třebaže to cítíte jinak, bude to nakonec sužovat vás a negativně ovlivňovat váš život. Je to přístup sice pohodlný, ale dlouhodobě totálně destruktivní. Píše se přece už v jednom z deseti přikázání „miluj bližního svého jako sebe sama“. Proti tomuhle přikázání tak teoreticky hřešíte i tím, že máte druhé raději než sebe a že o ně pečujete víc než o sebe. Tím vás nenabádám k tomu proměnit se v sobce. Respekt sama k sobě rovná se respekt k ostatním, jakýsi příjemný mezistupeň mezi sebeobětováním a sobectvím. Byla by škoda nezkusit se ho naučit.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.