Syndrom jedináčka: Je být výjimečný opravdu výhra? | E15.cz

Syndrom jedináčka: Je být výjimečný opravdu výhra?

Syndrom jedináčka: Je být výjimečný opravdu výhra?

Veronik Kavenská

To, zda se narodíte první, druzí nebo třetí, ovlivňuje vaši povahu, výběr budoucího partnera, volbu zaměstnání, typické problémy, se kterými se během života setkáte, a podle některých psychologů vůbec to, jakým člověkem se stanete.

Někteří psychologové, počínaje Alfredem Adlerem a konče například Jiřinou Prekopovou nebo Kevinem Lemanem, kladou důraz na to, čemu se mezi odborníky říká sourozenecké konstelace. Pojem sourozenecké konstelace v psychologii zviditelnil rakouský lékař a psycholog Alfred Adler, žák Sigmunda Freuda. Na základě svého studia a zkušeností z praxe tvrdil, že pořadí narození dětí v rodině má zásadní vliv na jejich budoucí život.

Každé pořadí má svá specifika, takže například prvorození bývají obvykle odpovědní, cílevědomí a snaživí, prostřední děti jsou dobří vyjednávači a nejmladší, takzvaní benjamínci, jsou charakterizováni jako společenští extrovertní baviči. Kapitolou sama o sobě jsou potom jedináčci. Než se pustíme do povídání o této svérázné skupině, pojďme se podívat na okolnosti jejich narození a výchovy. Ty totiž mohou mít na jejich povahu mnohem důležitější vliv než samotný fakt, že jsou jedináčky.

Jak uvádí doktor Kevin Leman, klíčová otázka pro každého jedináčka zní: Proč je jedináček? „Pokud vaši rodiče chtěli několik dětí, ale mohli mít jenom vás, znamená to, že veškerou energii a pozornost, kterou měli v úmyslu věnovat několika dětem, věnovali jenom jednomu – vám. Říkám tomu fenomén ‚jedinečné perly‘. Jedináčci, kteří jsou jedinečné perly, se často narodí, až když jsou jejich rodiče starší, obvykle po jejich třicátém roce. Tyto jedinečné perly mohou být velmi zhýčkané a rozmazlené. Celý život mají problém s tím, že jsou soustředěny samy na sebe, protože pro člověka je těžké zbavit se nejstarších vzpomínek z dětství. A jejich vzpomínky v nich zanechaly pocit, já jsem střed vesmíru,“ vysvětluje doktor Leman.

Naprosto odlišná je pak situace jedináčků, jejichž rodiče nechtěli více než jedno dítě a od svého původního záměru neustoupili. V jejich dětství často panovala přísná systematická výchova, při které se po dětech žádalo, aby byly předčasně dospělými a zodpovědnými.

Jedním z takovýchto jedináčků je i dvaatřicetiletá kosmetička Marta. „Moji rodiče nikdy děti nechtěli a neplánovali, ale těsně před čtyřicítkou, v době, kdy už by to nikdo nečekal, má matka nechtěně otěhotněla. I když si na dětství, co se materiálních podmínek týče, nemůžu stěžovat, rozhodně bych ho znovu prožít nechtěla. Vlastně jsem nikdy ani pořádně nebyla dítětem. Neměla jsem si s kým hrát, nesměla jsem vyvádět, nahlas se smát ani dělat větší hluk nebo nepořádek. Naši mě nutili, abych měla podobné zájmy jako oni a abych se přizpůsobila jejich životnímu stylu. Dívala jsem se s nimi na televizi, chodila po návštěvách nebo s tátou pracovala na zahradě. Prostě to nebylo pořádné dětství. Myslím, že to bylo hodně ovlivněné tím, že naši děti prostě nechtěli a nebyl to typ lidí, kteří
by věděli, jak se k dítěti chovat,“ vzpomíná na svá dětská léta Marta.

Středobod vesmíru

Jedináček bývá v rodině, do které se narodí, středobodem vesmíru. Všechna láska, péče a pozornost jsou soustředěny na něho, je trvale na výsluní, aniž by musel s někým bojovat nebo se jakkoli namáhat. Nemusí se porovnávat se starším sourozencem nebo o cokoli snažit, stačí zkrátka, že je.

Na jednu stranu zní taková situace až idylicky a kdekdo by mohl jedináčkovi závidět. Když se ale podíváme pod pokličku, zjistíme, že to až taková výhra zase není. Po sladkých letech hýčkání a rozmazlování totiž mnohdy přichází šok. Jedináček je konfrontován s drsnou realitou a zjišťuje, že věci nefungují tak, jak byl zvyklý. Je nucený snažit se vyvíjet aktivitu, aniž by tušil, jak na to. Chování, které v minulosti nikdo neřešil, najednou okolí pojmenovává jako sobeckost, lakomost nebo rozmazlenost a on nechápe, proč by se měl chovat jinak. Nemůžeme se potom divit, že se jedináčci neumí s druhými dělit a že jim dělá problém myslet na ostatní.

Jak říká známé moudro, starého psa novým kouskům nenaučíš. Nečekejte tedy od něho, že se s vámi podělí o čokoládu, že s vámi bude sdílet své starosti nebo že vám bude dávat ochutnat ze svého jídla na talíři. Samozřejmě ale, že se v každé situaci najdou výjimky. Nic však není jen černé nebo bílé. To, že je jedináček jediným dítětem v rodině, umožňuje rodičům, aby do něho mnoho investovali. „Na jedináčka je více času. Svou výjimečností podněcuje rodiče k investicím – časovým, zájmovým i finančním. Za vším není třeba na prvním místě vidět kilogramy sladkostí a jiných pochutin, o něž se otylý jedináček s nikým nerozdělí. Za peníze lze pořídit lepší vzdělání, zájem okolí podněcuje patřičnou ctižádost. Tento post přináší pozoruhodné nabídky rozvíjející zážitkovou i intelektuální sféru osobnosti,“ vysvětluje výhodu pozice jedináčka psycholog PhDr. Tomáš Novák.

Jedináček se tak vyvíjí rychleji než děti v jiných sourozeneckých pozicích. „Neplatí to jen ve sféře intelektu. Jedináčci údajně i dříve mluví a chodí. Péče jim věnovaná nese ovoce. Soudobé výzkumy ukazují, že na prestižních vysokých školách studuje statisticky významně více jedináčků a prvorozenců, než odpovídá jejich zastoupení v populaci,“ dodává. Jedináčci tedy mívají dobré vzdělání a bývají všestranně rozvinutí. Mají hodně životních zkušeností, a tak si jsou poměrně jistí v tom, co chtějí a co naopak ne.

Musím být nejlepší!

S orientací veškeré pozornosti na jedno dítě souvisí i další stinná stránka jedináčků – perfekcionismus a velká kritičnost, a to zejména směrem k sobě. Jako na jediné děti svých rodičů na ně byly kladeny vysoké nároky. Byly tlačeny k tomu, aby splnily touhy a přání svých rodičů, které v jiných rodinách bývají rozděleny mezi více dětí. Mnoho se od nich očekává a čelit tomuto tlaku může být nesmírně obtížné. Většina z nich se tedy snaží těmto očekáváním dostát a brzy nároky svých rodičů zvnitřní a příjme za své. Výsledkem je vysoká míra sebekritičnosti a nutkání být nejlepší a bezchybný.

S takovým pocitem se někdy žije dost těžko. Doktor Leman na základě zkušeností ze své klinické praxe tvrdí, že když se jedináček stane obětí perfekcionismu, obvykle se přiklání k jednomu ze dvou extrémů – buď je velmi kritický, objektivní a chladnokrevný a nikdy netoleruje chyby nebo selhání u sebe ani u druhých, nebo má tendenci všechny zachraňovat, trápit se nad problémy druhých a všechno sám vyřešit. Oba tyto extrémy potom mohou vést k nešťastnému scénáři, který doktor Leman nazývá „zklamaný perfekcionista“. „Když začíná být jasné, že mám co dělat se zklamaným perfekcionistou, požádám klienta, aby si udělal malý test, v němž má srovnat své ideální a skutečné já. Jde mi o to, abych mu ukázal kontrast mezi jeho ‚ideální‘ představou o sobě – jak by chtěl, aby ho druzí viděli – a jeho skutečným já – jaký ve skutečnosti je,“ dodává.

Je jasné, že být jedináčkem je něčím specifické. Podobně specifické je ale i být prvorozeným nebo nejmladším benjamínkem. Bylo by příliš schematizující podlehnout stereotypům a uchýlit se ke zjednodušování, které by vám předem řeklo, jak se dotyčná osoba bude chovat a jaký bude mít charakter. Více než na samotné sourozenecké konstelaci záleží hlavně na výchově, atmosféře v rodině a také na tom, jaké měl jedináček během života zkušenosti s ostatními lidmi. Jistě nemůžeme srovnávat dítě jedináčka, které vyrůstalo obklopeno kamarády nebo příbuznými ze široké rodiny, a člověka, který si hrával jenom s rodiči a ostatním dětem se ze strachu vyhýbal. Podobně důležité jsou i zkušenosti se spolužáky nebo s předchozími partnery.

Autor: Veronik Kavenská
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!