Syndrom spasitele | E15.cz

Syndrom spasitele

PhDr. Veronika Kavenská (Moje Psychologie)

Možná je znáte. Jsou dokonalí, laskaví a vždy ochotní pomoci. Nabídnou vám svoji ruku ještě předtím, než o to vůbec požádáte, znají klíč k řešení jakéhokoli problému. Pomáhají všude, kudy chodí, a nic za to nechtějí. Lidé se syndromem spasitele.

Má tchyně je tak hodná, a já ji přesto nemohu vystát,“ svěřuje se třicetiletá Magda. „Když jsem ji před sedmi lety poznala, říkala jsem si, že jsem narazila na anděla. Většina lidí kolem mě si na rodiče svých partnerů stěžovala, ale já nemohla říct ani slovo. Právě naopak. Všude jsem se chlubila, jaké to mám štěstí. Jindřiška, jak jsem jí brzy na její přání začala říkat, nám se srdcem na dlani pomáhala, kde jenom mohla.

Chodívala k nám žehlit, nosila navařené jídlo, dělala nám nákupy, ochotně sehnala a ohlídala řemeslníky, když jsme rekonstruovali byt. Později hlídala malou Šárku a sama se nabídla, že ji bude vodit do školky, aby nám ušetřila čas. Nikdy si nestěžovala a nic za svoji bezmeznou pomoc nežádala
,“ vypráví.

„Časem jsem si ale začala připadat čím dál tím neschopnější. Jindřiška se mi do všeho pletla, se vším mi radila, pro každý problém měla připravené řešení. ‚Nestíháš zajít na ten úřad? Já ti tam klidně zítra skočím. Nevíš, jak vyplnit formuláře? Ukaž, dej mi to, já to mám hned. Šárka má mít do školky vyrobený kostým? To nic, my něco spíchneme.‘ I když mi už docházelo, o co tu jde, nedokázala jsem říct ne. Na nabízenou pomoc jsem vždycky nakonec kývla. Jednak jsem ve vypjaté chvíli nedokázala přijít na jiné řešení, jednak mi bylo hloupé odmítnout. Jak bych mohla, po tom všem, co pro nás udělala? Má nás ráda a hodně jí toho dlužíme. Byla nám vždycky velkou oporou.“

Autor: Ženy - E15



Jindřiška, Magdina tchyně, bezpochyby trpěla tím, co někteří psychologové nazývají syndromem spasitele. Nejedná se o žádnou opravdovou nemoc, ale o označení osoby, která má nutkavou potřebu pomáhat druhým, zachraňovat svět, sebeobětovat se. Tito lidé bývají v prvním okamžiku spásou, záchranným kruhem.
 
S vlídnou a laskavou tváří nabízejí pomocnou ruku, jsou ušlechtilí, altruističtí, vždy nablízku, když si nevíte rady. Mají pro vás pochopení a nešetří milými slovy. Podrží vám dveře, pustí vás sednout v autobuse, ochotně přispěchají na pomoc tápajícímu turistovi s mapou v ruce a přívětivě mu nejen vysvětlí, jak dorazit na místo určení, ale ještě přidají pár tipů na výbornou restauraci, právě otevřenou výstavu nebo útočiště, kde se schovat před případným deštěm, který dnes podle předpovědi možná přijde. Působí silně a vyrovnaně, jako by měli svůj život dokonale pod kontrolou. Jako by všechno zvládali, na všechno měli dobrou radu a vždy věděli o nějakém úžasném řešení naší zapeklité situace. Že nás to nezajímá? To je jim úplně jedno.

Spasitel doma

Ani doma se tito zachránci nechovají jinak. Po partnerovi ani dětech toho moc nežádají, naopak jim slouží jako otroci. „Ukaž, já ti ten sloh do školy napíšu.“ „Tady jsem ti nachystala oblečení na zítra, lásko.“ „Seďte, já to uklidím.“ „To víš, že ti nějaký dárek pro tvého kolegu koupím, nedělej si s tím starosti.“ Mohou se ztrhat pro své nejbližší a tím si dodávají pocit důležitosti. Co by si bez nich počali? Většinou si ani neuvědomují, že jim svojí nadměrnou ochotou vlastně prokazují medvědí službu. „Zavazování tkaničky dítěti, když to umí samo, znamená podněcovat ho k lenosti, a to nemá s láskou nic společného, právě naopak,“ upozorňuje psychoterapeutka Christel Petitcollin.

Avšak rodič zachránce si s tím hlavu nedělá. Na jeho obrazu dobrého rodiče, který mu vrací jeho neadekvátní zachraňování, mu záleží víc než na dlouhodobých důsledcích takového chování. Proto je důležité, aby rodiče nesměšovali lásku s přehnaně mateřským chováním. To je sice v prvních letech života nezbytné, avšak po sedmém roce už se z hlediska výchovy stává jedem – místo aby dítě vedlo k rozvíjení samostatnosti, uměle ho udržuje v pozici maličkého dítěte,“ varuje. Podobně je tomu i s jejich partnery. Přehnaně o ně pečují, dělají, co jim na očích vidí. Nenechají je, aby se sami poprali se svými problémy a nabyli tak zdravého pocitu sebedůvěry. Naopak. Rozmazlují je a podporují u nich lenost a nesamostatnost. Není pak divu, že se na nich časem stane jejich protějšek závislý a promění se z vynalézavého dobrodruha na nesamostatného povaleče.

Manžel mi doma už s ničím nepomůže.“ „Můj muž si nedokáže nic zařídit sám, je beze mě úplně nepoužitelný.“ „Pořád musím něco řešit za něho.“ „Kdybych nebyla doma, nepřežil by ani den.“ Takto pak slýcháváme stěžovat si některé z žen, kterých se to týká. Málokdy si ale uvědomují, že za zdrojem svého problému stály, a často pořád ještě stojí, právě ony samy. Aby se zalíbily, proměnily se v obětavé spasitelky, které neváhaly vytáhnout svého vyvoleného z jakékoli šlamastiky. Vlídně a ochotně o něho pečovaly a on se stal dalším dítětem namísto rovnocenného partnera.

Spasitel v práci

Podobné oběti přinášejí lidé se spasitelským syndromem i v práci. Začnou pomáhat trochu tam a trochu jinde a brzy nabudou dojmu, že celý podnik visí právě na nich. Nikdy neodmítnou podat pomocnou ruku kolegovi, naopak spolu s požadovanou radou často dostane i kompletní návod, pokud úkol dokonce nevyřeší celý za něho. Tito lidé mohou brzy začíst lézt kolegům na nervy, protože se do všeho pletou a „znásilňují“ je svojí pomocí.

S podobnou situací má zkušenosti i Soňa, šestadvacetiletá učitelka. „Kolegyně Petra je na zabití. Pořád do všeho strká nos a cpe se do věcí, o které ji nikdo nežádal. Jen co se objeví nějaký problém, její ruka už trčí nahoru a s vervou se hlásí jako dobrovolník. Mohla bych to, mohla tamto, co kdybych ti pomohla. Vůbec ji nezajímá, že se ji o to nikdo neprosil,“ vypráví. Práce je pro ně takřka drogou, nikdy se nezastaví. Ochotně se zhostí každého úkolu a obětují jí mnohdy i velkou část svého soukromí. Není asi nutné dodávat, že na úkor rodiny a partnera. Když v práci nastanou trable, mnohdy jsou to právě lidé se spasitelským syndromem, kteří opouštějí potápějící se loď jako poslední.

Zatímco jiní zaměstnanci neprosperující firmy už dávno odešli, tito zachránci mají pocit, že se musí obětovat a podržet svého nadřízeného do posledního okamžiku „Někdo přece šéfovi musel pomoc, nemohla jsem ho v tom jen tak nechat,“ tvrdí čtyřicetiletá Vlaďka, bývalá asistentka ředitele. „Firma pomalu krachovala, ale já věřila, že se nakonec nějak vzchopí. Nebo jsem to tak alespoň šéfovi tvrdila a tajně v to doufala. Byl to výborný člověk a celá ta situace ho doslova ničila. Nedovedla jsem si představit, že bych po tom, co už skoro všichni dali výpověď, odešla i já a nechala ho v tom samotného. Co by si počal? V těch papírech by se asi utopil, vždyť jsem to pět let dělala za něho, to by byla už poslední kapka, co by ho definitivně srazila na zem. Potřeboval moji pomoc, byla jsem ta poslední, kdo mu zůstal, kdo mu věřil,“ vzpomíná. „Nakonec to dopadlo tak, že jsem tam dělala několik měsíců zadarmo. Firma šla nakonec ke dnu a můj plat za šest měsíců jsem už nikdy neviděla. Asi nemusím dodávat, jak na to všechno reagoval manžel.“ Odměna za spasitelství

I když se zdá, že se spasitelé obětují a nabízejí svoji pomoc nezištně, není tomu úplně tak. Jejich zisk je méně očividný, avšak existenčně o to důležitější. „Kromě toho, že přinášejí svému představiteli uspokojení existenciální potřeby projevy vděčnosti, dávají mu možnost, aby své ego přiživoval vlastní ušlechtilostí. Role dobrodince je něco jako odměna. Všem nám přece dělá dobře, když máme důvod cítit se jako laskavý, dobrotivý a nesobecký jedinec,“ vysvětluje Christel Petitcollin.

Tito spasitelé ale často nepřemýšlejí nad dlouhodobými důsledky svých činů, ale jen nad okamžitou odměnou v podobě poděkování či vděku. Chtějí pomáhat a nezajímá je, zda jejich pomoc nakonec nenatropí více škody než užitku. „Z hlediska takovéto logiky záchrany, kde jde především o obraz vlastní šlechetnosti, může lék způsobit ještě horší zlo. Zachránce si na způsob tyrana udržuje iluzi moci, protože se domnívá, že se mu podařilo najít řešení problémů druhých. Jeho prospěšná aktivita mu kromě toho umožňuje mít čisté svědomí a považovat se za solidnějšího a chytřejšího než ony nebohé oběti.“ Zachraňovat druhé je také výborný způsob, jak utéct před vlastními problémy.

„Já bych se do takového problému nikdy nedostal,“ myslívá si často zachránce. Že se ale dostal do problémů jiných, už nevidí. Nemá totiž čas, potíže druhých ho zaměstnávají natolik, že se na ty jeho ani nedostane. Zaměstná svoji mysl zachraňováním a tím své svědomí umlčí. Další hnací silou, která udržuje motor nezdravého dobrodiní, bývá strach z osamění. Neustálým pomáháním lidem kolem si tito zachránci zajišťují své místo v jejich životě. Chtějí se cítit potřební a důležití, protože se bojí, že by je jinak druzí opustili a oni tak zůstali sami. Příběhy závislosti na partnerovi, která vedla k tomu, že nedokázal svůj protějšek nikdy opustit ani navzdory hádkám nebo dokonce domácímu násilí, asi nejsou pro nikoho novinkou.

Není pomoc jako pomoc

Na závěr by určitě bylo dobré připomenout, že samozřejmě ne každá pomoc je zákonitě špatná. Netrpět syndromem spasitele nerovná se stát se sobcem a individualistou. Jen je důležité přemýšlet o tom, kdy je naše snažení ku prospěchu a kdy už vede k zneschopňování a obtěžování druhých. Mít na paměti dalekosáhlé důsledky, abychom s vaničkou nevylili také dítě. Za všechno mluví případy, kdy ekonomická humanitární pomoc třetímu světu zničila místní podniky. Určitě ale na druhé nezapomínejte, protože, jak napsal před mnoha lety Johann Wolfgang von Goethe, kdo nedělá nic pro druhé, nedělá nic pro sebe.

Autor: PhDr. Veronika Kavenská (Moje Psychologie)

Autor: PhDr. Veronika Kavenská (Moje Psychologie)

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.