Tak takhle jsem si manželství nepředstavovala
Pro perspektivní partnerský vztah je kromě alespoň základního fyzického zalíbení důležitý i rozum. Není to sice romantické „uvažovat hlavou“, ale bez ní se do hledání vhodného protějšku raději ani nepouštějte. Abyste si vybrali správně, je od začátku nutné poslouchat, co vám druhý říká a všímat si, jak se chová – třeba jak se upravuje (češe, líčí, obléká) nebo jak pracuje jeho mimika.
Manželský poradce Pavel Rataj takovému posuzování říká „strategie otevřených očí a nastražených uší“ a podle něj je to jediný možný způsob, jak partnera dokonale poznat – jaký skutečně je a jaký zřejmě bude i po svatbě. „Vycházejme přitom z obecně uznávaného předpokladu, že vstupem do manželství se naše rozdílné představy, povahy a hodnoty mají tendenci spíš oddalovat než sbližovat,“ říká a dodává: „Je zapotřebí sledovat, jak si partner počíná v oblastech důležitých pro budoucí společný život – třeba při vaření, nakupování, hospodaření s penězi, rozdělení kompetencí v domácnosti. Měli bychom si všímat i toho, jak zachází s volným časem, jak se chová k rodině, jaké pěstuje vztahy a jak nás dokáže přijmout a respektovat takové, jací jsme a nepředělávat nás k obrazu svému.
To všechno lze poznat poctivým pozorováním. Když to zjednoduším, znamená to, že aby nám to klapalo, je v zásadě zbytečné probírat detaily budoucnosti, stačí se pořádně dívat. Dívat, partnera neomlouvat a neživit klamnou naději, že negativa se po svatbě změní v pozitiva,“ říká Pavel Rataj. Nezmění. Psycholožka Zuzana Lišková říká, že hodně záleží na vzájemné důvěře. Pokud je silná, málokdy někdo z dvojice vyžaduje jasné stanovení podmínek pro budoucnost: kde budeme bydlet, kdy a kolik chceme dětí a atd.
Partneři se seznamují se svými názory na společný život postupně, a buď jeden druhého respektují, nebo nikoli. „Jestliže má však jeden z partnerů za sebou špatnou zkušenost z předchozího vztahu nebo když ho osobnost druhého vede k určitým pochybnostem, pak je domluva o společném bydlení, trávení volného času, finančním hospodaření a dětech namístě,“ říká. To je třeba případ čtyřicetileté Jany, která tragicky přišla o syna. Protože nechtěla zůstat do konce života bez dětí, když hledala partnera, otevřeně mužům sdělovala, že chce rodinu a pokud možno co nejdříve. „Všem mužům jsem otevřeně řekla, co se stalo a že bych si přála najít člověka pro trvalý vztah, se kterým bych mohla založit novou rodinu. Někteří se toho zalekli, jiní dělali, že tuhle informaci přeslechli, byl to vlastně takový malý test,“ usmívá se.
Kdy se vzít a proč mít děti?
„Já prostě vím, že je to on! Patříme k sobě. Nevěřila jsem, že někoho potkám a teď ho mám!“ Poznáváte se? Začátek každého vztahu provází nadšení a další pozitivní emoce. Všechno se zdá řešitelné, báječné. Dokážete odpouštět, tolerovat, nevidět. Prvních pár měsíců je člověk zamilovaný, a tudíž neschopný racionálně uvažovat. Naštěstí zamilovanost trvá omezenou dobu, poté je možné o vztahu začít přemýšlet i v jiné rovině. Psychologové tvrdí, že páry vstupující do manželství (potažmo plánující rodinu) by měly mít za sebou alespoň jednu krizi. Jedině tak se dá poznat, zda jsou partneři schopni fungovat nejenom v dobrém, ale i ve zlém.
Podle Pavla Rataje je ideální doba pro uzavření (prvního) manželství mezi 25–35 lety, i když současná medicína a hektický životní styl tento věk posouvají. Jakmile se jednou člověk rozhodne vstoupit do manželství, je vhodné znát partnerův názor na početí potomků. Odborníci se často potkávají s ženami, které děti sice chtějí, ale před partnerem se tváří jako nezávislé a téma rodina mlčky přecházejí. Muži pak nabývají dojmu, že dotyčné ženy vlastně o rodinu moc nestojí. Ale děje se to i naopak: muž po rodině touží a žena (zatím) nikoli.
„Partner je o devět let starší než já. Manželé jsme pět let. O dětech jsme nikdy nemluvili. Až v posledním roce manžel začal mít pocit, že musíme mít rodinu, a to nejlépe teď hned. Já se na roli matky ještě necítím a s ní spojené závazky a povinnosti vnímám jako příliš omezující. Náš vztah tak nejspíš pomalu spěje ke konci,“ svěřuje se šestadvacetiletá Věra. Možná vás kdysi potkalo nebo teprve potká totéž. Po čtyřech až sedmi letech se vztah dostane do stavu jakéhosi „vyčerpání“. Logicky by měl přijít posun z fáze partner – partnerka do fáze partner/otec – partnerka/ matka. Ale…
„Mnoho párů přechod nezvládne. Buď se nedokážou zrale přizpůsobit tomu, že mají být také zodpovědnými rodiči, nebo se jimi stanou natolik, že jejich rodičovství zahubí veškerý prostor pro partnerství. To samozřejmě vede k dlouhodobým nespokojenostem a intenzivním krizím,“ říká Pavel Rataj. V mnoha rodinách navíc dožívá představa manželky hospodyňky a manžela živitele. Jedna moje kamarádka to kdysi vtipně glosovala slovy: „K čertu s emancipací. Chlapi prostě milují bublající hrnce na plotně a vyžehlené košile.“
Masky a změny
Není to nic nového pod sluncem, že před novým partnerem se – vědomě nebo podvědomě – chováme trochu jinak a máme tendenci ukazovat mu hezčí stránky našeho já. Po sňatku však tyto masky odhazujeme a ejhle – koho jsme si to vzali? „Ženil jsem se poměrně pozdě a s tímto jsem neměl žádný problém. Před svatbou jsme spolu dva roky žili. Což považuji za velmi dobrý krok – vyzkoušet si to nanečisto,“ říká sedmatřicetiletý Roman. Ale nejde jenom o odhozené masky. Když se ženíme nebo vdáváme, málokdy přemýšlíme nad tím, jak se v budoucnu změníme. A že se změníme!
Vypadá to samozřejmě – tak ty změny zkrátka přijmeme – ale zase tak samozřejmé to není. Například nedávno mi jeden muž řekl, že jeho manželství neustálo změnu profese, kdy se z pedagoga se dvěma měsíci prázdnin stal plně vytíženým manažerem s mnoha služebními cestami. A to nemluvě o změnách, které se s námi dějí, aniž si je pořádně uvědomujeme: z čerstvé absolventky vysoké školy v džínách a mikině se klube sebevědomá emancipovaná žena v kostýmu a tak podobně. Ten muž řekl ještě jednu chytrou větu, a sice že odklad svatby na pozdější věk může jedině prospět. Ale co když už jste se jednou vzali? Lze se na změny připravit? A jak se s nimi vyrovnat? Manželský poradce Pavel Rataj je v jejich prevenci spíš pesimista.
„Myslím si, že na to se prostě moc připravit nedá,“ říká. Podle něj jde o to vztah opakovaně budovat. Ale kdo ví, co si pod tímhle donekonečna omílaným pojmem představit? Postavit dům, vybudovat firmu nebo tým, tam je postup jasný. Ale u partnerského vztahu, kde se nemůžeme chytit čehokoli hmatatelného? „Důležitý je otevřený postoj vůči tomu, co přichází. Nenechat se změnami nebo vztahově vývojovými nutnostmi zahnat do kouta, ale zůstat flexibilní a stále hledat odpovědi na otázky, které změny přinášejí. Právě tady se uplatní výše zmíněná schopnost a ochota vzájemně se přizpůsobovat tak, aby nám oběma bylo ve vztahu dobře. Nicméně pokud dojde ke změně několika oblastí najednou – časová náročnost povolání, s tím spojený způsob trávení volného času, pomoc v domácnosti a jiné –, může to mít pro vztah katastrofální následky,“ připouští psycholog.
Budeme žít jinak!
V poslední době se u nás hodně mluví o tzv. otevřeném manželství. O co jde? Odborníci ho popisují jako normálně fungující manželství, ve kterém partneři žijí spolu, ale zároveň se v ničem neomezují a dopřávají si volnost i v sexuálním životě. Otevřené manželství – a koneckonců i jiné formy soužití – teoreticky vypadají jako jedna z možností. Problém je, že většina z nás není ochotná se s něčím takovým smířit. Pokud se v manželství sejdou dva lidé podobného smýšlení, mohou být v otevřeném vztahu spokojeni. Realita je ale spíš taková, že druhý partner (a nemusí to být nutně žena) obvykle na takový návrh přistupuje pod tlakem.
A to je vždycky začátek konce. „Pro otevřená manželství platí totéž, co pro manželství víkendová – fungují do chvíle, kdy jeden zatouží po klasickém modelu soužití ve společné domácnosti,“ říká Zuzana Lišková a přidává jedno doporučení: „Pokud se partner brání společnému bydlení, je třeba otevřít oči, neboť – jak říká klasik – jen láska, která myslí na zadní vrátka, se bojí okovů.“ Podle psycholožky může za krizi u spousty manželství rovněž fakt, že si přestáváme vážit toho, co máme, a toužíme po tom, co je tzv. za plotem. „Zejména pro muže platí, že manželství je jako obehnaná pevnost: ti, co jsou v ní, touží ven, ti mimo zase usilují o vstup dovnitř,“ dodává odbornice.
Jak je složité sladit vzájemná očekávání, zjistíte, sotva otevřete jakýkoli časopis: na straně jedna rada, že máte mít rádi sami sebe a být tak trochu sobci, protože až vás druhý opustí (a pravděpodobnost toho je padesátiprocentní), zůstanete si jenom vy, na straně dvě pak z textu opakovaně vystupuje slovo tolerance.
Kde a jak najít rozumný kompromis? A lze to vůbec? „Tady je obzvlášť těžké zobecňovat,“ říká Pavel Rataj. „Každý vztah je jedinečný a každý tuto hranici bude mít zřejmě někde jinde. Důležité je pokoušet se ji najít.“ Pozitivní na tom je, že hledání = budování. A pokud hledáte, budujete a nerezignujete, máte pořád padesátiprocentní naději, že vám to vyjde.
Autor: Jana Benešovská (Moje Psychologie)
