Tamara (36): Snažím se léta otěhotnět, marně. A moje sestra (18) má dítě „omylem“

Trnitá cesta k vlastnímu dítěti…

Tami znám od svých 10 let. Vždycky byla kamarádská, nezkazila žádnou legraci a v kolektivu byla oblíbená. Ráda jezdila i na tábory, a tak nějak přirozeně vyplynulo, že časem se z táborového dítěte stala nejprve praktikantkou, pak vedoucí. A když začala pracovat jako kuchařka, plynule se „přestěhovala“ do táborové kuchyně.

Děti se jí vždy držely, ať přišla na návštěvu kamkoliv, hned kolem ní byly všechny děti v hloučku. Že si přišla popovídat s rodiči? Nezájem, teta Tami je tu pro nás…

Jako každá dívka, i Tamara měla pár vážných vztahů. Jeden trval rok, druhý čtyři roky. Třetí vážný vztah se po osmi letech přetavil v manželství. A po nějakých třech letech vztahu se začali snažit o miminko – respektive se přestali jakkoliv chránit, a chtěli tomu nechat volný průběh.

Když se nedařilo rok, nijak to neřešili. Po dvou letech už trochu zbystřili, a po třech letech snahy už začali obcházet lékaře, centra asistované reprodukce, bylinkáře… Tamara do sebe začala cpát prášky na stimulaci vaječníků, přibrala, začala mít návaly, ale říkala si, že jí to za to stojí. A čáp pořád ne a ne k nim najít cestu.

Po pěti letech, dva roky poté, co se dali na cestu boje a pomoci lékařů, si Tamara řekla, že jí to za to nestojí, aby si huntovala tělo nejrůznější chemií. Sice dítě nemá (zato pár šrámů na duši díky zamlklým těhotenstvím ano), ale neničí se. Život si pro ni ale připravil další hořkou pilulku, o které ani netušila, že by mohla přijít.

Budeš teta!

Tamara má o 18 let mladší sestru – její maminka se po rozvodu znovu vdala a měla další tři děti. Nejmladší Anně bylo v červenci osmnáct. Tamara vzpomíná: „Asi půl roku randila s jedním klukem, když přišla vysmátá, že jim dneska rupla guma. Nějak jsme to neřešili, to se přece stalo občas každému… Za měsíc přišla už bez úsměvu, zato s pozitivním testem v ruce. Co teď, hlesla.

Ukončení nepřicházelo do úvahy, nejsme sice věřící, ale nikdo z nás si neumí představit to podstoupit, navíc ona má ještě jeden druh srdeční vady, která ji sice příliš neomezuje, ale podstoupit ukončení, a pak se horko těžko snažit otěhotnět… Radši jsme jí s mámou slíbily veškerou možnou pomoc. A tak, když miminko nepřichází ke mně přímo, si budu moct ňuchňat aspoň synovce nebo neteřinku, pomyslela jsem si.“

Čas kvapil, Anně rostlo bříško a Tami se neustále snažila jí být nablízku a pomáhat jí. Zprvu jí radila, jak bojovat s nevolnostmi, pak jí dělala konzultanta při nákupu výbavičky…. Nedala mrknutím oka znát, jak jí je, jak si sama dobrovolně sype sůl do ran.

Náctiletá maminka…

Čas si nedal říct, a malý Pavlík se narodil. Anička vše zvládá, i s vydatnou pomocí Tamary, docela dobře. Jen Tamařiny oči jsou zase o něco smutnější. Vždy ale stopu smutku rychle zažehná. S nadhledem sobě vlastním říká: „Asi mám těch dětí všeho věku tolik, že vlastní ani nepotřebuju. A kdo ví. Pokud se mi podaří přesvědčit Jakuba, možná si vezmeme nějaké děťátko z dětského domova. On už jedno vlastní má, takže by nemusel protestovat, jeho geny už pokračují v další generaci. A mně je vlastně už i jedno, zda svou lásku dám dítěti, které jsem porodila, nebo jsem si ho přinesla z dětského domova…,“ ale její smutný úsměv prozrazuje, že doufat ještě stále nepřestala.