Udělám, co jí na očích vidím...
Co příroda odepřela ženám ve svalech a síle, toho jim štědře nadělila v oblasti intuice a empatie. Vezměte si třeba Scarlett O´Hara nebo Marilyn Monroe: ty ovládaly rovnou několik ženských zbraní – od vyzývavosti až po roztomilou bezradnost. A žádného muže to nenechalo v klidu.
„Myslím, že není moc mužů, na které by ženské zbraně nepůsobily. Ani já nebudu předstírat, že bych byl vůči nim imunní. Už proto, že jde většinou o zbraně nošené natolik skrytě, že si jich ani nejsme vědomi,“ říká psycholog a manželský poradce Petr Šmolka.
Nejčastější ženské zbraně jsou kromě neverbální komunikace – tedy mimiky, postoje, tónu hlasu, pohledů do očí – také umění naslouchat, chválit a patřičně lichotit. Zvlášť lichotky fungují podle Petra Šmolky spolehlivě na 90 % mužské populace. Roli hraje i oblečení, správná vůně, ale hlavně schopnost umět se v pravý okamžik tvářit trochu bezradně a probudit tak v muži ochránce.
Najdou se i ženy, které se snaží zapůsobit na opačné pohlaví starým dobrým vodopádem slz. „Halasné kanonádě v podobě potoků slz bych asi odolat dokázal,“ uvažuje psycholog Petr Šmolka a dodává, že tohle už na chlapy dneska zřejmě tolik neplatí. Dvaatřicetiletý Lumír je ale jiného názoru: „Ženské slzy se mnou dělají divy. Ale nesmí jich být mnoho a lesknoucí se oči musím vidět jenom já, nikoli celá parta,“ říká. Když už jsme u toho vypočítávání ženských zbraní, nesmím zapomenout ani na tu, kterou mi připomněl šestatřicetiletý Pavel – dobré jídlo. „Když dostanu řízek s bramborovou kaší, jsem v pasti, a žena mě dostane tam, kam potřebuje během pár vteřin.“
Udělám vše, co chceš
„Tatínečku můj milovaný, že můžu?“ ptají se některé holčičky už odmalička svých nic netušících otců, kteří jim většinou vyhoví. Ženské zbraně jsou ve hře už od dětství a znáte to: jaké chování je posilováno a odměňováno, takové hraje v našich životech prim. Není tak úplně pravda, že tohle umění musí být ženě dáno shůry. Zpravidla se ho učí od své matky nebo starší sestry. „A modelem ženám nejsou pouze maminky nebo vrstevnice, mnohému se lze naučit i napodobováním dalších vzorů. Stačí se jen pozorně dívat – v literatuře, filmu, v televizních inscenacích, všude tam lze nalézt inspiraci. Běžný muž je navíc tvor hodně „chytlavý“. Stačí dovedně zahrát na strunku naší ješitnosti a už nás mají tam, kde nás mít chtějí,“ říká Petr Šmolka.
Používání ženských zbraní přitom nemusí být prvoplánově zpracované na racionální rovině. Jestli si na schůzku žena oblékne sukni nebo kalhoty, jaký tón hlasu zvolí, když chce něčeho dosáhnout, že si pohrává s korálky na krku… to všechno může (ale nemusí) být zcela podvědomé. Některé ženy se sice brání, že je jim používání takových zbraní proti srsti, ale ve skutečnosti je jich podle třicetileté Vlaďky menšina: „Neumím ani spočítat, kolikrát jsem s dobře míněnou lichotkou uspěla mnohem lépe než s jasně formulovanou prosbou. Většina kamarádek to má podobně. Byly bychom hloupé, kdybychom toho nevyužily,“ říká.
Ona sama někdy naservíruje lichotku u večeře, jindy po milování… a její muž udělá vše, o co si řekne. Kroutíte hlavou, jak je to možné? Petr Šmolka má prosté vysvětlení: „Nejen zamilovaná žena, ale i zamilovaný muž je schopen pro milovanou bytost činů přímo titánských. Horší je, že po podobném třeštění následuje často ze strany milované bytosti spravedlivý trest. Už proto, jak úzce jsou propojeny mechanismy touhy a unikání. Čím více dává jeden z partnerů najevo svou touhu, tím má ten druhý silnější potřebu unikat. Čím více však uniká, tím silnější touhu v tetřívkovi navozuje. Zamilovat se a takto třeštit může sice téměř každý muž, málokterému však taková snaha vydrží.“
Jak s muži „cvičí“ sex?
Pochopitelně nejvíc jsou ženské zbraně ve hře ve fázi vzájemného sbližování dvou lidí. Tehdy jim také muži nejsnadněji podléhají. „Když má dotyčná ducha, umí se ve správnou chvíli usmát a zalichotit a všechno se to navíc děje s humorem, samozřejmě že mě to nenechá v klidu,“ říká pětatřicetiletý Zdeněk. Do fáze vzájemného sbližování samozřejmě patří i sex… a jakmile je ve hře sex, muži nedokážou být vůči ženským zbraním imunní téměř vůbec. „Mnozí muži mají sex tak vysoko na svém žebříčku hodnot, že vidina sexu s vytouženou partnerkou je pro ně natolik opojná, že zapomínají na všechno ostatní a ztrácejí pud sebezáchovy,“ říká psycholožka a sexuoložka Alex Doležalová a pokračuje: „Chovají se tak hlavně muži, kteří mají zvýšenou potřebu sexu a pro které je sex mimořádnou prioritou.
Dá se říct, že muž, ze kterého čiší vášeň a sex, pro ženu udělá cokoli, je-li to jeho vytoužená partnerka. A udělá to jednoduše za příslib sexu i za sex uskutečněný.“ Jakkoli víme, že motivací k milování by měla být v čisté podobě touha po fyzickém sblížení provázená láskou, stává se někdy sex nástrojem, jak něco získat. S teoriemi těch, kterým je používání ženských zbraní proti mysli, Alex Doležalová nesouhlasí – jsou podle ní racionalizací a obranou žen, kterým příroda tyto přednosti nenadělila. „Krásné a symetrické ženy své vlohy využívaly odjakživa, a tak to má být, tak je to zařízeno přírodou. Například i lvice, když jsou v říji, lákají samce na své pružné tělo, které mu předvádějí za účelem získání jeho pozornosti.“ Trochu jiná taktika platí v dlouhodobém partnerském vztahu, kde by si mnohé ženy mohly oči vykoulet a nohy na podpatcích polámat, přičemž jejich muž sotva zvedne oči od novin, natož aby třeba umyl nádobí. Četnost používání ženských zbraní zkrátka s délkou vztahu klesá a i reakce na ně jsou řekněme umírněnější. Vyhovovat to může – zdá se – oběma stránám: muži mohou číst noviny a ženy? „Po dvou letech mi tyhle hry někdy chybí. Ale přiznám se, že zároveň oceňuju, že se jimi nemusím denně ‚namáhat‘ a že když něco potřebuju, jednouše si o to řeknu. Ona i přímočarost má své kouzlo,“ říká dvaatřicetiletá Jana.
Kdy si dát pozor?
Ani v dlouhodobém partnerství nebo manželství však není nouze o situace, kdy stačí, aby se žena „správně podívala“ a už to samo o sobě jí přinese spoustu výhod. „Ženská manipulace a mužská ješitnost ženě vyhovět jsou součástí namlouvacích rituálů lásky,“ říká Alex Doležalová. Dokud je to hra, zábava a navíc silné partnerské pojítko, nelze proti tomu nic namítat. V řadě vztahů však nastávají situace, kdy se arzenál do té doby třeba neškodných zbraní mění ve zbraň smrtící – manipulaci, přičemž muži si toho dlouho nemusejí všimnout. Ano, možná si tu a tam zamumlají něco o ženské potvůrce, ale dál se podvolují a obětují… To dobře funguje ke spokojenosti ženy, nicméně muž se pomalu ocitá v pasti.
Jak poznat, kdy se míra manipulace přežene do extrému a kdy by měl muž začít na cukrbliky a s nimi i všechno ostatní razantně reagovat? Alex Doležalová říká, že muži by se měli orientovat podle toho, nakolik je vybraná partnerka využívá. „Pokud po něm žena požaduje úkony nebo platby jen do té míry, aby byl schopen jí vyhovět a zároveň se nezničit – fyzicky ani finančně, je její manipulace s ním v pořádku. Taková žena se nechává rozmazlovat, ale zároveň nechce muže zničit. Čili jinými slovy: plánuje s ním dlouhodobou budoucnost,“ vysvětluje.
Slovy psychologa Petra Šmolky: „Manipulace je stav, kdy žena vůbec netuší, co by si vlastně přála, ale nedá pokoj, dokud to nedostane.“ Když autorka textu oslovila muže s tímto tématem, víceméně se shodli na jednom: ženy by byly samy proti sobě, kdyby nevyužívaly možností, které jim příroda nadělila. Muži dobře vědí, že si s nimi ženy tak trochu hrají, ale pokud se dámy drží „na hřišti za čárou“, je to v pořádku. Když ji překračují a navíc si mužovy galantnosti neváží, mohly by skončit jako kdysi Scarlett O´Hara.
Když pochopila, že Rhett Butler je jediný člověk na světě, který ji kdy upřímně miloval, odhodila manýry a vší silou ho držela za manžetu kalhot, jen aby neodešel. A Rhett jí na slova, že bez něj a jeho lásky umře, s chladným výrazem ve tváři řekl: „Upřímně řečeno, je mi to fuk, drahá.“
Autor: Jana Benešovská (Moje Psycholgie)
