Umění říkat ano a ne

Musím jít vyvenčit sousedce psa, protože odjela na dovolenou a já jí slíbil, že to o víkendu vezmu za její vnučku. Anebo: Po práci zaběhnu rybičkám pro krmení a vyzvednu od mobilního operátora nabídku s novými službami. Já osobně to nepotřebuji, ale slíbil jsem to. Kamarádovi. V případě, že řekneme ano, je to samozřejmě v pořádku, pokud to tak opravdu cítíme a za svým ano si stojíme. Svízelná situace ale nastane, když odpovíme kladně, přičemž vnitřně se s takovým ano vůbec neztotožňujeme. A ze všeho nejraději bychom byli, kdyby za námi dotyčná osoba se svojí žádostí vlastně vůbec nepřišla. Nemuseli bychom řešit, jestli nám ano vadí a jaké nám způsobí problémy.

====Odmítnutí není sobectví====„
Říct jasné ano či ne znamená pro mnoho lidí umět překonat něco, co jim brání ve svobodném vyjádření vlastní vůle či názoru,“ vysvětluje psycholožka a psychoterapeutka Jana Brzkovská, která kromě jiného pomáhá lidem s problémy, se kterými si sami nevědí rady. „Jsou lidé, kteří často kývnou na něco, co nechtějí, nebo naopak odmítnou něco, co potřebují – třeba pomoc.

Někdy si to ani úplně neuvědomují a žijí v přesvědčení, že prostě takoví jsou, že nemají vlastní přání a vždy rádi vyhoví tomu, co se po nich chce. A nevadí jim to. Mívají pocit, že je to tak v pořádku, že to tak má být. Může to souviset s výchovou, s tím, že je za obětavý přístup k lidem rodiče oceňovali nebo takoví rodiče sami byli. Někdy se obávají, že by si o nich ostatní mysleli, že jsou nezdvořilí, sobečtí, zlí a že by je neměli rádi, kdyby odmítali, nesouhlasili nebo prosazovali vlastní přání na úkor jiných,“ říká Jana Brzkovská. Lidé mají třeba kvůli nízkému sebevědomí v menší nebo větší míře potíž odmítnout a říct ne, i když vědí, že se jim požadavku, služby či laskavosti nehodí. Přitom odmítnutí neznamená, že někoho nemáme rádi, že bychom mu nechtěli vyjít vstříc, vypomoct mu. Pouze však, když řekneme ano, nám všechno to běhání bere čas, ale říct ne jsme nedokázali.

Zase mě přemluvili

Ve společnosti se navíc stalo jakýmsi pravidlem, že když někoho po předchozím slibu odmítáme, přidáme k tomu důvod. Přidáváme jej jakožto zmírnění negativního faktu – odmítnutí – a sami sebe, třeba kvůli výčitkám svědomí, omlouváme. Pak si například říkáme: „Proč jen jsem to slíbil. Jsem hlupák, že jsem se do toho nechal uvrtat.“ Psychiatrička a psychoterapeutka Ludmila Dušková k tomu uvádí, že říct ano nebo ne může obecně z pohledu asertivního přístupu znamenat vzít zodpovědnost za své rozhodnutí a obhájit ho před sebou samým i vůči druhému člověku, který nás o něco žádá nebo nás něčím úkoluje. „Toto bývá mnohdy velmi těžké, protože brát zodpovědnost za svá rozhodnutí jsme si mnohdy nenavykli anebo odvykli,“ uvádí.

Zodpovědnost pak svádíme na druhé. „On mě zase přemluvil,“ řekneme si místo toho, abychom si upřímně připustili: „Já jsem se nechal přemluvit.“ V případě našeho rozhodnutí pro ne může být pro neasertivního člověka těžké ustát své rozhodnutí, protože riziko reakce toho, komu odmítáme vyhovět, je někdy velkým strašákem.

Ochotný „blbec“ se dá využít

Zpočátku nás může těšit, že nás druzí mají za ochotné, hodné a vždy vstřícné jedince. Ale to asi jen do té doby, než si začneme uvědomovat, že naší ochoty někteří lidé docela dobře využívají. „Ti, kteří si své hranice vůči druhým lidem nevymezují nikdy, se pak mnohdy dostávají i do problémů psychických. S pocitem, že si mě druzí lidé nemohou vážit, protože jim dělám ‚blbečka‘, se nežije dvakrát dobře,“ potvrzuje doktorka Dušková. Mnohé psychické problémy souvisejí právě s neschopností říkat ne či přijímat kritiku. „Klienti, kteří si připustí, že potřebují něco změnit, si zaslouží úctu a obdiv. Dobře vím, že změnit zaběhlé stereotypy je někdy těžké a bolestné. Ale mohu potvrdit, že to stojí za to,“ líčí své zkušenosti.

Fungující vztah „ne“ nerozhodí

„Mnohdy se bojíme i ztráty přízně a třeba vztahu samotného. Ale není se čeho bát, protože dobře fungující vztah takováto rozhodnutí unese – ani jeden z partnerů v dialogu se nemusí bát odplaty či ztráty vztahu. Jen vztahy, které nemají pevný základ a stojí mnohdy na vzájemných manipulacích a na pokrytectví, se tak dříve nebo později rozkryjí a skončí,“ přibližuje Ludmila Dušková. Občas se stane, že řekneme ano, i když bychom si přáli říct ne, ze slabosti, strachu, slušnosti nebo jednoduše kvůli nesmyslnému mechanismu, kterému jsme se ještě nedokázali vyhnout. Podle odborníků umět říci ano či ne souvisí nejvíce s pocitem vnitřní emoční pohody a svobody. Jsem-li nezávislý na tom, co si o mně druhý pomyslí, když se zachovám otevřeně a upřímně, nemusím se své upřímnosti bát. „Nemusíme brát na sebe odpovědnost za to, jak naše odmítnutí unese druhá strana a jaké má z toho pocity,“ posplnění kračuje Dušková. Je přece věcí každého člověka, jak emočně snáší to, když mu někdo nevyhoví nebo prostě není „po jeho“. A co je rovněž důležité? Vyslovit ne může šokovat lidi kolem, ale může šokovat hlavně nás.

Upřímnost znamená svobodu

Pokud se budeme k lidem chovat upřímně a nenecháme si líbit všechno od všech, máme šanci na spokojený život. Ale musíme počítat s tím, že se najdou v našem okolí lidé, kterým nebude naše svoboda po chuti. Pokud se jim nepodaří nás zmanipulovat, budeme v jejich očích ti neochotní, nepříjemní. A možná se nám dostane ještě hanlivějších přívlastků. „I na to mají druzí lidé právo, a tak jim tu jejich pravdu nechme. Vyplatí se nám to. Posledními posuzovateli svého chování a jednání jsme totiž my sami,“ upřesňuje Dušková. Takže „odmítnu-li, cítím svobodu, že si to mohu dovolit“. Na druhé straně nás to přivede možná daleko častěji k ochotě vyhovět a říci ano než se pokrytecky vymlouvat.

Kdyby se podle hesla upřímnost rovná se spokojený život řídila vdaná jednatřicetiletá Jolana Zikmundová, mohla díky jasnému ano žít už rok po boku své nové lásky. „Můj nový přítel byl napřed jen milenec. Ukázalo se ale, že bych s ním mohla klidně žít,“ vzpomíná Jolana. „Manželovi jsem o novém vztahu neřekla. Neměla jsem ve všem jasno. Když se nedávno vše provalilo a já musela s pravdou ven, vše se odehrálo absolutně neočekávaně,“ vypráví energická žena. „Manžel totiž měl také někoho jiného, a tak pro nás oba bylo nejdůležitější, aby byl každý v náručí nového partnera co nejdřív. Kdybych uměla říct na zvídavé otázky manžela hned ano, mohla jsem si obrazně ušetřit rok života. Stejně jako on,“ dodává Jolana.

Místo „chci“ říkáme „musím“

Neschopnost říci ano či ne nám může zkomplikovat život. „Ze své praxe znám lidi, kteří skoro nikdy neřeknou já chci nebo já nechci. Říkají místo toho musím, nemůžu, nesmím. Mají pak pocit, že jsou okolnostmi a povinnostmi vláčeni a sami se rozhodnout nemohou. Často se setkávám s lidmi, kteří investují hodně energie do péče o druhé, vyhovují jejich přáním, dělají, co se od nich očekává. Tento přístup často společně rozpoznáváme u lidí, kteří jsou dlouhodobě nespokojení se svým životem, sami se sebou, někdy mívají depresivní či úzkostné příznaky,“ uvádí Brzkovská.

„Ne“ – to je jako přidat plyn

A dá se říkat ano a ne naučit? „Ano. Je to podobné, jako když se učíme jezdit autem,“ uvádí psychiatrička. Jedná se o sociální dovednost, kterou lze tréninkem i zdokonalit. „Pro některé lidi je ale vhodnější zpracovávat toto téma nejdříve v terapii – potřebují nejprve uvěřit tomu, že je v pořádku říkat svůj názor a že je lidé neopustí a neodsoudí, když nebudou vždy ve všem vyhovovat. To se pak zabýváme tématem sebehodnocení, sobectví, respektu, zodpovědnosti – hlavně tím, co pro daného člověka znamenají a jak k těmto významům došel,“ přidává psycholožka Brzkovská. A jak na to? Je dobré začít i proto, abyste nemuseli před lidmi utíkat nebo se snižovat k výmluvám a lžím. Zkuste najít odvahu říci ne v situacích, kdy skutečně vyhovět nechcete. Hodí se vám jistota a vytrvalost své rozhodnutí obhájit a ustát před sebou i před manipulátorem. Můžete při odmítání navrhovat i jiné možnosti. Lidé, které milujeme, potřebují mnohdy hodně zdůraznit, že neodmítáme je samotné, ale jejich prosbu či žádost.

====Ano nebo ne už „od kolébky“====Mýtus, že pokud budete hodní, budou vás mít lidi rádi, není právě tou nejšťastnější výbavou do spokojeného života mezi dospělými. A jak učíme naše děti říkat ano a jak je učíme říkat ne? Tím, že to sami děláme, že je za to neodsuzujeme, netrestáme, tím, jaké hodnoty jim předáváme. „Když na pískovišti říká maminka dvouletému dítěti, aby dalo svoje bábovičky jinému dítěti, protože jinak by bylo sobec, říká mu tím něco významného o svých hodnotách a o tom, jaké si přeje, aby její dítě bylo,“ dodává Jana Brzkovská.

Dítě se tím učí, že upřednostnit své přání není v pořádku, a přestane to dělat ze strachu, že by bylo matkou nebo dalšími lidmi odsouzeno a označeno za sobce. Dále se děti učí tím, že nás napodobují. A také, že v obdobích prvního a dalších vzdorů je nezlomíme v jejich spontánnosti a přirozenosti, když se vztekají a z jejich úst slyšíme ono „nechci“. Ostatně poslechněte si někdy děti, když si hrají na rodinu a vedou dialogy, které mají naposlouchané ze svého hnízda, kde vyrůstají. Někdy potěší, jindy pobaví, někdy jasně ukážou, jak na tom jsme a jak je někdy pravda neveselá. To potvrzuje i dětská psycholožka Klára Malecká. „Chování dětí nám může otevřít oči,“ konstatuje Malecká.

Řeč těla versus vyřknutá slova

Říkat ano a ne se dá i neverbálně. „Naše tělo je zvyklé nelhat, takže pokud naše slova vyjadřují neupřímně odlišné sdělení v rozporu s našimi pocity, tělo nás prozradí, třeba jen mikromimikou. Já sama neverbální projev při tréninku asertivity nepřeceňuji. Zastávám názor, že pokud jednáme v souladu se svými pocity, je naše mimika i celkový neverbální projev v souladu s vyřčeným. Lidé mnohdy matou tělem, a když říkají ano, neverbálně je zřejmé, že to tak není,“ dodává Ludmila Dušková. Jasným ne můžete také hodně získat. „Můj šéf po mně chtěl, abych mu vyzvedával občas děti ze školky. Odmítl jsem,“ vzpomíná čtyřicetiletý makléř Jakub z Prahy. „A tak šéf zjistil, že si nenechám všechno líbit a že na mně štípat dříví nemůže. Cítím, že i moje povýšení s tím může mít jistou souvislost,“ uzavírá.

Jogíni říkají, že začínáme žít teprve potom, když ano nebo ne řekneme skutečně rozhodně. I když se to nezdá, říci ne znamená ve skutečnosti podat důkaz jakési největší dobroty jak k ostatním, tak k sobě.