V zoufalé situaci jsem v práci ukradla peníze, šéf mě teď vydírá

Můj příběh je tak obyčejný, až je to jako z nějakého hloupého filmu. Jsem matka samoživitelka – otěhotněla jsem mladá po krátké známosti, otce svého syna si sice vzala, ale záhy se s ním také rozvedla. Oba jsme do toho tak říkajíc spadli, být o pár let starší a moudřejší, nikdy bychom se asi my dva dohromady nedali.

Nicméně stalo se – a za syna jsem samozřejmě vděčná, je to moje všechno. A to, že manžel nás po dvou letech opustil, mu sice vyčítám, ale stejně tak na tom nesu svůj díl i já. Zkrátka jsme ještě ani jeden nedokázali naši situaci řešit jako dva dospělí lidé a vztah to nevydržel.

Prvních pár let bývalý muž aspoň měl snahu platit alimenty. Nebyly sice vysoké, ale přesto mi to dost pomáhalo. Jenže pak si našel novou ženu, s ní založil novou rodinu – a o svého prvního syna postupně ztratil zájem. Bohužel ruku v ruce s tím šla i stále větší liknavost v plnění jeho finančních závazků. Peníze posílal nepravidelně, s velkým zpožděním a málokdy tolik, kolik měl. A já byla hloupá a nechala si to líbit, nevěděla jsem, jak se bránit. Mám pocit, že to nevím doteď, v tomhle státě prostě peníze od exmanžela nedostanete, ať děláte cokoli.

Vždycky jsem se snažila, aby Míša pokud možno příliš nepoznal, že v naší dvoučlenné domácnosti je o peníze nouze, ale to víte, že to nemohlo trvat věčně. Jak děti rostou, jejich nároky s nimi. Nejde jen o hračky nebo oblečení, ale spíš celkově o to, co jim můžeme dopřát. Jiné děti chodí na spoustu atraktivních kroužků, jenže to já jsem si dovolit nemohla – dneska potřebujete peníze nejen na kroužek, ale i na vybavení, to stojí ještě víc… A co teprve školní akce a výlety. Zatímco jiné děti nemusí řešit, kde rodiče vezmou několik tisíc na lyžařský kurz, pro mě je to obrovský problém.

Nechtěla jsem syna zklamat a utrácela nad své možnosti

Loni koncem roku jsem se ocitla už v zoufalé situaci. První velkou chybu jsem udělala, že jsem si vzala půjčku, abych mohla Míšovi koupit k Vánocům vysněný snowboard. Jeho třídu čekal lyžařský kurz a všichni jeho kamarádi jezdí na prkně, navíc vlastním. Jen on by si musel vzít lyže, na kterých aspoň už někdy stál, a ještě by to byly ty nejlevnější z půjčovny. Šetřila jsem, co to šlo, ale nakonec jsem si stejně několik tisíc půjčila, s tím, že to postupně splatím. Jenže Vánoce se nakonec prodražily, nechala jsem se unést a vystrojila je synovi nad své možnosti.

Když přišel v lednu s tím, že už musí zaplatit celý kurz, zjistila jsem, že mi na něj chybí peníze. Vzít si další půjčku? S nehoráznými úroky? To nešlo. Rodiče už nemám, ani z přátel nebyl nikdo, kdo by mi půjčil. Ale nemohla jsem synovi říct, že nikam nepojede. Vůbec jsem netušila, jak to vyřešit.

Jako kdyby to ďábel pokušitel věděl, šéf v práci – pracuji jako asistentka v malé firmě na výrobu nábytku – mě dva dny nato poslal do banky s větší hotovostí, kterou dostal za jednu rozsáhlou zakázku. Bylo výjimečné, že zákazník platil hotovými penězi, a mě těch šedesát tisíc v kapse pálilo jako čert. Vůbec nevím, jak mě to napadlo, prostě jsem v tu chvíli asi nepřemýšlela, neřešila důsledky, ale u přepážky jsem na účet firmy uložila jen 50 tisíc. Sama sobě jsem namluvila, že to určitě nikdo kontrolovat nebude a že po příští výplatě vše vrátím. Byla jsem úplně pitomá!

Doma jsem synovi slavnostně předala peníze na zájezd, ale klepala se mi u toho kolena a bylo mi špatně od žaludku. Nějak už mi došlo, co jsem provedla, že není cesta zpátky a že tohle nemůže dopadnout dobře. Což se potvrdilo. Šéf si mě o týden později zavolal do kanceláře. Všichni zaměstnanci už odešli, já byla taky na odchodu, a když mě zavolal, že potřebuje ještě něco probrat, málem se mi zastavilo srdce. Po otázce na chybějících deset tisíc na účtu se mi snad na chvíli zastavilo úplně.

Jeho požadavek byl jasný. Bohužel nezůstalo u jednoho

Zpětně mě napadá spousta možností, jak jsem mohla zareagovat, které by určitě byly lepší. Ale já jsem se strašně vyděsila, že mě vyhodí, já přijdu o zdroj obživy, že na mě taky rovnou zavolá policii a mně už nikdy nikdo nedá práci, protože se to se mnou všude potáhne. Hlavou mi proletělo i to, že bych mohla jít do vězení – nevím, jestli to kvůli deseti tisícům je možné, ale nad tím jsem v tom okamžiku nebádala, objala mě čirá hrůza, co se mnou bude.

A tak jsem se naprosto nekontrolovaně rozbrečela, klekla si před ním na kolena, mezi vzlyky líčila, co mě k tomu vedlo, a prosila ho, ať to proboha nikde nehlásí a nevyhazuje mě, že mě to strašně mrzí a udělám cokoli, naprosto cokoli, abych to napravila. Nepřemýšlela jsem, jak si moje slova vyloží, zkrátka jsem se omlouvala, jak nejlépe jsem uměla. Pak už jsem jen jako ve snu vnímala jeho požadavek, chabě něco namítla, ale po jasné výhrůžce: „No jak myslíte, asi tu práci tak nepotřebujete, ani žádnou jinou“ – jsem mu nakonec vyhověla, ačkoli jsem se klepala odporem a ponížením. Cestou domů jsem třikrát zvracela a druhý den měla co dělat, abych se přiměla do práce jít.

Jenže tím to neskončilo. Jestli jsem byla naivní, když jsem peníze ukradla, tak to nebylo nic proti naivitě další, když jsem si myslela, že jednorázovým uspokojením v kanceláři to skončí. Šéf mě však začal vydírat. Ví, jaká je moje situace, a vyhrožuje, že mě kdykoli může vyhodit. A co hůř, že se postará o to, aby každý věděl, co jsem provedla – nikdo mě pak už nebude chtít zaměstnat a co pak? Vůbec nevím, co dělat, jsem strachy bez sebe.

Řekl mi, že když budu povolná a jednou týdně „si na něj udělám čas“, tak na to nejen zapomene, ani nebude chtít peníze vrátit a ještě mi třeba přidá. Je mi z toho špatně a kudy chudím, tudy si nadávám. Už jsem z toho i nemocná, jít každý den do práce mě stojí strašné úsilí, obzvlášť poté, co jsem zase ustoupila a vyhověla…

I syn si už všiml, že se něco děje, a nejvíc mě děsí představa, že by se to nějak dozvěděl – i to mi šéf „taktně“ naznačil. Vysvětlujte pak něco třináctiletému klukovi… Nevím, co dělat, jsem v pasti – pokud bych chování nadřízeného někde hlásila, přišlo by se i na moje provinění, to si nemůžu dovolit. A dát sama výpověď se bojím, najít práci je pro matku samoživitelku jen s maturitou těžké samo o sobě, natož když nade mnou visí hrozba, že by nadřízený o mém pochybení všude informoval…

Marta, 33 let