Valentýn – milý posel lásky
Den zasvěcený svatému Valentinovi letos připadá na sobotu. Pokud vše promyslíme a připravíme včas, máme možnost prožít celý láskyplný romantický víkend, třeba i v Itálii, Valentinově někdejším působišti, 1740 let po jeho smrti, nebo na pražském Vyšehradě.
V našich zemích se kdysi 14. únor pojímal jako svátek lásky, přátelství a šťastného manželství. Lidé si v ten den vyměňovali drobné pozornosti. Od 19. století byl valentinský svátek zkomercionalizován, po roce 1948 se slavit přestal. Ne, že by lidé sv. Valentina a jeho životní příběh později neznali, ale „ztrácel“ se jim mezi mnoha jinými světci. Až v novodobé historii se k nám vrací tradice slavení tohoto patrona zamilovaných.
Valentin z Terni, jihoitalského města rozkládajícího se asi 95 km od Říma, vzdělaný a moudrý křesťanský kněz, biskup a misionář, položil svůj život v Římské říši ve 3. století, za vlády Claudia II. Gothica, který vládl v letech 268 až 270. Pro svou dobročinnost a moudrost požíval úctu nejen mezi tehdejšími křesťany, ale i ostatními obyvateli říše. Na jeho přímluvu docházelo i k zázrakům a nevysvětlitelným uzdravením. O jeho působení koluje řada legend.
V průběhu své služby údajně obětavě pomáhal všem, především pak mladým párům a milencům. Císař Claudius potřeboval, aby se mladí muži stávali vojáky a bojovali v bitvách, které vedl. Oni ale neradi vstupovali do vojska, nechtěli opouštět své milé a své rodiny. Proto vydal zákaz zasnoubení a svateb v celém Římě. Kněz Valentin toho nedbal a dál, tajně, oddával mladé dvojice, za což byl posléze uvězněn a odsouzen k smrti. Trest byl vykonán 14. února roku 269. Valentinův poslední vzkaz, který stačil ještě před smrtí odeslat, končil slovy „Od tvého Valentýna“. Odtud tedy tradice posílání psaníček. Nad Valentinovým hrobem prý vykvetly růžové květy mandlovníku, které si zamilované dvojice dávaly jako důkaz lásky, která nikdy nezahyne.
Když o několik desítek let později skončilo pronásledování křesťanů v Římské říši a poté se tam křesťanství stalo dokonce státním náboženstvím, začaly se šířit křesťanské myšlenky i tradice mj. i do Británie, která byla až do roku 407 významnou římskou provincií. Tam se svatovalentinská tradice uchytila, o čemž svědčí i sám Shakespeare zmínkou ve hře Sen noci svatojánské.
Odtud se pak spolu s jinými britskými zvyky dostala i do Ameriky, kde se stala ještě oblíbenější, ale získala časem silný komerční akcent. Po pádu totality zaplavila východní Evropu vlna americké kultury, která u nás mj. dokázala oživit již skoro zapomenutou tradici, letitý krásný zvyk.
V Anglii se posílají o Valentinově svátku nepodepsané milostné dopisy a příjemce má uhodnout, kdo je pisatelem. V té době se začínají párovat ptáci a Angličané mají úsloví, že ten den si „každý ptáček najde družku“.
Ve Skotsku bylo zvykem, že na svátek svatého Valentina si mladí lidé vybírali svého Valentina, a to buď losem, nebo prostě tak – koho prvního ráno potkali. Valentin, ať byl vybrán, nebo si vybral sám, konal po celý rok galantní služby tak, jak to činili středověcí rytíři svým dámám.
V Americe se vyvinul obyčej „voleb Valentina a Valentinky“ roku.
Zvyk obdarovávat květinami se odvozuje ze životopisu světce, který obdarovával mladé páry pestrými kyticemi ze své zahrady.
Ostatek sv. Valentina máme v Praze! V barokním relikviáři je uložen v bazilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Kapitule jej věnoval pravděpodobně císař Karel IV., který byl sběratelem relikvií svatých. Na Vyšehradě v rámci památky sv. Valentina pořádá Centrum pro rodinu Arcibiskupství pražského Poutě snoubenců. Letošní bude v rámci Národního týdne manželství pod názvem Sliby nejsou chyby.
Marie Valasová
5. února 2009
16. 1. 2009
