Váš příběh: Miluji dva muže a nedokážu se pro jednoho rozhodnout

S Mirkem spolu chodíme už osm let, poznali jsme se hned na začátku vysoké školy, protože jsme bydleli na stejné koleji. On studoval počítače, já pedagogiku. Náš vztah vydržel celá studia. Ve všem si rozumíme, nemáme žádné vážnější názorové rozepře a neumím si vůbec představit, že bych měla žít jinak. Znají se i naše rodiny a všechno prostě klape tak, jak má. Mirka miluju, tím jsem si naprosto jistá. Nikdy bych mu nechtěla vědomě ublížit, záleží mi na něm a na tom, aby byl šťastný. Snažím se pro to dělat maximum.

Proto je o to horší, že už téměř tři roky žiju dvojí život. Potkala jsem Tomáše, který mi mé někdejší jistoty úplně převrátil. Seznámili jsme se na čundru v jižních Čechách. Byla jsem tam s kamarádkami, v jednom kempu jsme si přisedly k ohni k partě kluků s kytarou – a právě z kytaristy jsem nemohla od začátku spustit oči. Nikdy nikdo se na mě takhle nedíval, nebyla potřeba slova, protože tím pohledem řekl úplně všechno. Přesto se mezi námi vůbec nic nestalo. Až do rána jsme si povídali sami u vyhaslého ohně, a ačkoli jsme se znali pár hodin, svěřila jsem se mu s věcmi, které jsem nikomu neřekla za celý život – ani Mirkovi.

Druhý den jsme si vyměnili emailovou. Po návratu do Prahy mě čekal ve schránce mail. Odpověděla jsem a tím se spustila lavina korespondence, která ani po třech letech neustává. Nevím, jak je možné, že si máme stále o čem psát, ale na každý dopis se těším jako malé dítě na Ježíška. Bohužel však nezůstalo jen u toho.

Asi tři měsíce od našeho setkání jsme se sešli. Tomáš přijel do Prahy a vyrazili jsme na romantickou procházku do Šáreckého údolí. Ačkoli jsem byla rozhodnutá, že půjde jen o přátelské setkání, věci se nám vymkly z rukou a skončily tím nejúžasnějším sexem, jaký jsem kdy zažila.

A od té doby mám dva paralelní vztahy. Nejsou rovnocenné co do intenzity časové – zatímco s Mirkem žiju, Tomáše vídám maximálně jednou za dva měsíce během víkendu, kdy si vymyslím nějakou „dámskou akci“.

O to intenzivnější ale naše setkání jsou, nabitá emocemi a fyzickou touhou. Myslela jsem, že to po pár týdnech či měsících vyprchá, ale i po třech letech je to stejně silné, ne-li silnější než začátku. Moje city k Mirkovi přitom vůbec neslábnou, mám je ráda oba úplně stejně. Každý z nich mi přináší něco jiného, co naopak nemá ten druhý, a proto je to tak těžké.

Oba jsou úžasní, ale s každým sdílím úplně jiný svět. S Mirkem sportujeme, cestujeme, vyznáváme podobné životní hodnoty a shodneme se na představách o tom, co budeme dělat za pět či deset let. S Tomášem je to svět romantiky, fantazie, bláznivých věcí, příchuť zakázaného. Nikdy mi ale neřekl, že mě miluje, a já nevím, co si vlastně uvnitř myslí a prožívá. Když jsem s ním, dává mi pocit, že jsem jediná na světě a nejkrásnější ze všech, což od Mirka zákonitě po tolika letech nemůžu očekávat. Ale nikdy se nepokusil posunout náš „vztah“ jinam než do oněch víkendových setkání, nikdy se mě nevyptával na Mirka, ačkoli o něm ví. A já nebudu ten, kdo první zkusí naše city pojmenovat.

Už tři roky si připadám jako největší mrcha. Nedokážu a nechci s tím přestat – potřebuji oba dva, abych se cítila naplněná a šťastná. A to nakonec má za následek něco, z čeho by se každá jiná žena zbláznila radostí: Asi před měsícem mě Mirek požádal o ruku. Samozřejmě jsem řekla ano a v tu chvíli jsem byla naprosto šťastná, neměla jsem pochybnosti.

Ty přišly až o něco později, když jsem nad vším o samotě přemýšlela. Neumím si představit, že bych i po svatbě mohla žít tak, jako teď. Ale stejně tak si neumím představit, že bych vztah s Tomášem ukončila. Ten ještě o ničem neví a já váhám, jestli mu mám tuhle novinu prozradit. Třeba by se rozhoupal a řekl, co ke mně cítí. Ale víc se bojím, že by to pro něj byl impuls, aby náš vztah ukončil, a proto mlčím. Nevím, co dělat.

Kristýna, 27, Praha