Váš příběh: Místo svatby rozchod! Kvůli nejlepší kamarádce!

Zpětně si říkám, že opravdu platí pravidlo: To dobré získá člověk náhodou, za to špatné si může sám. Tím dobrým byl Martin, úžasný chlap, kterého jsem si měla brát. A tím špatným – okamžik, kdy jsem ho seznámila se svou nejlepší kamarádkou.

Martina jsem poznala díky úplné náhodě. Vracela jsem se domů z práce a několik desítek metrů před domem, kde bydlím, jsem začala lovit klíče z kabelky. Svazek mi ale vyklouzl ruky tak nešťastně, že propadl mříží přímo do kanálu. Ten sympatický chlap na kole se objevil jako anděl spásy. Bez zbytečných řečí obhlédl situaci, u nejbližšího stromu ulomil větev, kterou šikovně naštípl, a klíče pak vylovil jako na háčku. Kromě bezbřehé vděčnosti mě zalil i zvláštní pocit, že tohle je muž, na kterého jsem čekala. Sebrala jsem odvahu a na revanš ho pozvala na kafe.

Dál všechno pokračovalo jako v pohádce. Nezůstalo jen u jedné kávy, zjistili jsme, že si rozumíme a je nám spolu dobře. Několik měsíců jsme spolu chodili a pak se Martin přistěhoval ke mně – bydlel v podnájmu, zatímco já zdědila po prarodičích hezký byt na kraji města. Idylické soužití vyvrcholilo po dvou letech, kdy mě Martin na Vánoce požádal o ruku. Samozřejmě jsem souhlasila a hned začala plánovat svatbu.

Jsem docela praktická ženská, takže mi bylo jasné, že chlap mi se svatebními přípravami příliš nepomůže. Všechno jsem si zařizovala sama a viděla jsem, že přítel je mi vděčný. Jak se ale náš červnový termín blížil, starostí přibývalo. Rozhodla jsem se povolat na pomoc ženskou sílu.

Jana je, vlastně byla, moje nejlepší kamarádka. Chodily jsme spolu do školky, na základní školu i gymnázium. Naše cesty se rozešly až na vysoké – zatímco já se vrátila do rodného města a nastoupila do malé firmy, ona zůstala v Praze a začala podnikat. Velmi se jí daří a především je paní svého času. Takže když jsem poprosila o pomoc, pozítří byla u nás s malým kufrem a slovy, že fyzická a hlavně psychická podpora je tu.

S Martinem jsem je seznámila hned ve dveřích – ještě se neznali, protože jsem většinou já jezdila za Janou do Prahy. Zpětně si říkám, že mě ten pohled, jakým se do sebe zaklesli, měl varovat, ale koho by to napadlo?! Měsíc do svatby utíkal hrozně rychle. Chodila jsem do práce, a tak bylo na Janě, aby obíhala nekonečná kolečka mezi matrikou, zámkem, kde měl proběhnout obřad, restaurací určenou pro hostinu i hotelem, kam jsme se měli přesunout na svatební noc. Ve všem jsem jí důvěřovala a spoléhala, že vše potřebné zařídí.

Týden před samotnou svatbou začal být Martin dost nevrlý a odměřený. Přičítala jsem to vzrůstající nervozitě a žertem se ho ptala, jestli si to náhodou nerozmyslel. Místo vtipné odpovědi ale často jen zavrčel něco nesrozumitelného. Já naivka si pomyslela něco o bručounovi a více se tím nezabývala. Stejně tak mi nebylo podezřelé, že Janu najednou přes den vůbec neseženu na telefonu, a že zatímco dřív jsem se vracela domů a ona s Martinem seděli přátelsky na gauči a sledovali televizi, nyní byl každý v jiném pokoji a promluvili na sebe, jen když se tomu nedalo vyhnout.

Do poslední chvíle před svatbou jsem netušila, koho si vyberu za svědka, jestli bratra, nebo Janu. Pak jsem se rozhodla, byla jsem jí vděčná za všechnu pomoc, a tak jsem si s ní jeden večer sedla a slavnostně ji požádala, jestli by mi ten velký den odsvědčila. Její reakce však byla nečekaná – rozbrečela se! Nechápavě jsem na ni koukala, když z ní přerývaně padalo něco v tom smyslu, že za svědkyni mi jít nemůže a že to takhle nechtěla. Pak se najednou sebrala a utekla ven z bytu.

Martin, který všechno slyšel, se přišoural z vedlejšího pokoje. Jak jsem se tak na něj podívala, najednou jako by mě osvítilo – a všechno mi bylo jasné. I on viděl, že vím. Následující dvě hodiny museli mít sousedi svatozář, tolik řevu a sprostých nadávek zřejmě v životě neslyšeli. Netuším, kde se to ve mně vzalo, vždycky jsem byla spíš klidná a tichá. Teď jsem se ale na Martina vrhla jako saň.

Happyend se samozřejmě nekonal. Svatbu jsme zrušili, i když můj drahý se dušoval, že to byl jen „úlet“ v celé té horečné předsvatební atmosféře, kdy se najednou bál, že přijde o svou svobodu. Probrečela jsem tři dny a pak ho nemilosrdně vypakovala. S Janou jsem od toho dne nepromluvila ani slovo, i když se mě mockrát pokoušela kontaktovat. A jak to s nimi dopadlo? Dohromady se nedali. Od obou mi přišlo několik mailů, ve kterých házejí vinu jeden na druhého, kdo za to může.

Mně zůstalo jen jedno – vědomí, že věřit se nikomu nedá a že jsem v jedinou chvíli přišla o největší lásku i přátelství. Martina pořád miluju a on ani po půl roce nepřestává prosit o odpuštění a chce se vrátit. Neumím si ale představit, že bych mu po něčem takovém mohla ještě věřit. Jenže čím delší čas uplynul, tím méně odhodlání a hrdosti ve mně je…

Markéta (29), Hradec Králové