Vaše příběhy: Silvestr – den, který mi změnil život

Syn se rozhodl, že chce na svět dřív

Můj příběh není asi ničím ojedinělý, každoročně se přihodí na Silvestra více lidem, nejen mně. Ale přesto – co jiného vám může změnit život víc, než příchod nového člena rodiny? A přesně to se stalo mně, navíc poměrně nečekaně. Byla jsem ve vysokém stupni těhotenství, do porodu chyběly necelé tři týdny, a tak jsme se rozhodli trávit poslední den v roce v poklidu našeho domova, kam jsme přizvali jen dvě dvojice přátel. I tak jsem počítala, že odpadnu už v devět večer, jak se mi v tu dobu pravidelně stávalo.

Místo toho jsem ale už někdy od pěti odpoledne, kdy jsme s manželem chystali pohoštění, měla takový divný pocit. Nic mě ještě nebolelo, jen nějaké podivné tušení. Nic jsem ale neříkala a uklidňovala se, že jen plaším. Ještě v sedm jsem si říkala, že jde jen o poslíčky. O hodiny později, když jsme se pustili do večeře, jsem ale zničehonic vstala a zlomila se v pase. Pak už nastala chvíle zmateného chaosu, balení věcí a hurá do porodnice. Syn se narodil jen pár minut před půlnocí – a pro nás už je tak poslední den v roce navždy spjat s oslavou ne proto, že něco končí, ale právě proto, že něco nového a krásného začalo.

Iveta, 35 let

Nečekaná svatba

Můj manžel, tehdy ještě přítel, byl odjakživa velký recesista. Když jsme se poznali, musela jsem si chvíli zvykat, že největší radost mu dělá druhé nějak překvapovat a chystat na ně nejrůznější chytáky a srandičky, ostatně já jsem byla nejoblíbenější oběť. To, co mi přichystal před třemi lety, ale předčilo úplně všechno. Na Silvestra jsme tak jako každý rok měli jet na chatu na hory s partou přátel. Přijeli jsme večer předtím a mně bylo divné, že se všichni pořád chichotají a něco si špitají – ale jedině beze mě. Začala jsem se obávat, že si na mě Mirek zas něco vymyslel. Na Silvestra ráno jsem se probudila a kamarádka se u snídaně rozhodla, že mě namaluje. Prý že si to chce zkusit, nebo co to povídala.

Byla jsem hodně natvrdlá, protože mi to nepřišlo nijak divné. Pak najednou všichni někam zmizeli a vzápětí se v místnosti vynořil Mirek v obleku, poklekl přede mnou s krabičkou v ruce a požádal mě o ruku. Už to samo o sobě byl nečekaný šok, a když jsem to roztřeseně odsouhlasila, dorazil mě tím, že v tom případě se za dvě hodiny vdávám a měla bych s sebou hodit. Pak se smíchem vtrhli dovnitř zase kamarádi – a nesli mi i svatební šaty a boty. Všechno bylo dopředu zařízené a domluvené! Brali jsme se na radnici v jednom horském městečku a na většině svatebních fotek nevěsta splývá s hromadami sněhu. Byla to nádhera, o to víc, že tak nečekaná, takže jsem se vyhnula jakémukoli předsvatebnímu stresu a přípravám.

Jitka, 31 let

Půlnoční rozchod

S odstupem řady let už nevím, jestli se mi život oním Silvestrem opravdu nějak výrazně změnil, protože nevím, kam by směřoval, kdyby se to nestalo. Jisté je, že v ten den, tedy hlavně po něm, jsem si myslela, že pro mě končí svět. S tehdejším partnerem jsme se totiž rozešli právě na Silvestra. Naprosto nečekaně a možná zbytečně.

Bylo mi 25, s Michalem jsem chodila tři a půl roku a považovala ho za životní lásku, muže, za kterého se vdám a budu s ním mít děti. Předchozí tři Silvestry jsme vždy trávili v nějakém klubu v Praze a ani ten poslední neměl být výjimkou. Ten den bylo ale všechno nějak špatně. Už ráno jsme se pohádali kvůli nějaké prkotině, a ačkoli jsme se snažili vše urovnat, celý den to už mezi námi bylo a do večerní nálady se to přeneslo. Zatímco já pak v klubu spíš seděla u stolu a bavila se s přáteli, Michal se snažil špatné naladění přepít a klopil do sebe jednoho panáka za druhým, až se všichni divili. Vlastně jsme až do půlnoci trávili čas každý po svém, jenže si toho nikdo ani nevšiml.

Až když odbilo 12 hodin, šla jsem Michala hledat, rozhodnutá, že se s novoročním polibkem konečně oba usmějeme a bude všechno v pořádku. Nikde jsem ho ale nemohla najít, v tom davu lidí to dost dobře ani nešlo. Začala jsem se nakonec bát, jestli se mu něco nestalo, a nakoukla i na pánské záchody. A tam jsem ho přistihla, jak rve šaty z nějaké cizí holky!

Byl tak mimo, že si mě ani nevšiml, a to jsem tam zkoprněle stála hodně dlouho. Nakonec jsem beze slova odešla, beze rozloučení s ostatními odjela domů, v breku a hysterii si pobalila věci ve společném podnájmu a odnesla je do sklepa, aby v bytě nic nezůstalo. Pak jsem jen s krosnou ještě v noci odjela k našim – ti z toho měli málem smrt. Michal se ozval až na Nový rok kvečeru, ale telefon jsem mu nikdy nezvedla, věděla jsem, že žádná cesta zpátky není, i když to strašně bolelo. Volal mi několikrát denně ještě asi měsíc, než mu to došlo. Pak jsem si jednou, když nebyl doma, jen dojela pro zbylé věci a hodila klíč do schránky. Od té doby o něm nevím nic.

Linda, 29 let

S novým rokem do nové práce

Silvestr bere hodně lidí jako sváteční den, ale přitom je to pracovní den jako každý jiný. A i když v mnoha firmách běží mezi Vánoci a Novým rokem dovolené ve velkém, ne všude se život úplně zastaví. Díky tomu mi vloni na Silvestra zazvonil telefon z jedné nadnárodní společnosti, do které jsem se hlásila už v září. Byla to náročná pozice v mém vysněném oboru a výběrové řízení mělo tolik kol, že už jsem je přestala počítat. Když mi v polovině prosince u toho posledního, kdy jsem absolvovala pohovor přímo s ředitelem firmy, jeho sekretářka tvrdila, že do konce roku zcela jistě rozhodnou, byla jsem prvních pár dní jako na trní.

Ale pak nastal Štědrý den a já si zklamaně říkala, že teď už se námi nikdo zaobírat nebude a dřív než někdy v lednu ta nejistota neskončí. Když mi mobil zazvonil na Silvestra v jedenáct dopoledne, byla jsem opravdu hodně překvapená. A vzápětí přímo nadšená, když mi oznámili, že jsem tou šťastnou, kterou si vybrali! Teď po téměř roce můžu říct, že to byla jedna z nejlepších věcí, která se mi kdy stala, a můj život díky téhle práci nabral úplně nový směr. Mimo jiné díky ní budu letošního Silvestra trávit v Hongkongu.

Michaela, 26 let

Rodinu rozdělila hranice

Jsem už trochu starší ročník. A Silvestr, který mi změnil život, se odehrál před dvadvaceti lety. Co se tehdy stalo? Rozpadlo se Československo. Těm později narozeným to už možná nepřijde tak dramatické, ale my jsme tehdy tuhle událost velmi silně prožívali. A konkrétně moje rodina především proto, že byla česko-slovenská. Můj tatínek je Čech a maminka Slovenka, která se za ním přivdala do Brna.

Byli jsme zvyklí pendlovat mezi naší a její rodinou velmi často, a najednou měla příbuzné dělit hranice. Bylo mi tenkrát pětadvacet, na Vánoce jsme se obě rodinné větve sjely do Brna a na Silvestra naopak jeli k mámině rodině do Martina. Byl to hodně smutný Silvestr – všichni dost pili, s blížící se půlnocí hovory nabíraly teskný a nostalgický tón a s úderem půlnoci se všichni jak na povel rozbrečeli, objímání a patetické proslovy nebraly konce.

Skoro mi to přišlo až přehnané, ale když jsme na Nový rok odpoledne najednou procházeli kontrolou na hranicích, naplno mi došla ta absurdní realita. Je fajn, že dneska už zas můžeme přejíždět tam a zpátky a ani si toho nevšimneme, ale mojí rodině společný stát stejně chybí.

Hanka, 47 let