Vášeň: Proč je tak potřebná?
Odpověď na otázku, proč vůbec hledat v životě vášeň, je docela jednoduchá. Vášeň je jako oheň, který v nás zapaluje chuť do života. Je hnací silou, jež nás nutí vyjádřit se, kým jsme. „Vášeň, to je energie. Když se soustředíte na to, co vás vzrušuje, pocítíte sílu, která k vám s tím přichází,“ říká Oprah Winfreyová.
Pokud v sobě objevíte vášeň a otevřete se světu, můžete prospět druhým. Budete pozitivně naladěni, protože nemůžete být vášniví a zároveň špatně naladěni – negativní myšlenky a emoce v tomto nastavení mizí. Ať už budete dělat cokoli, se zápalem pro věc snáz překonáte překážky a dosáhnete cíle. A konečně, vášeň přináší radost, jež jde z nitra, nikoli zvnějška, a proto je trvalá.
Vášeň není dobrá ani špatná, teprve způsob, jakým s touto energií naložíme, rozhodne, jestli bude ku prospěchu, anebo nám uškodí. S oblibou říkáme „spalující“, „temná“ nebo „nebezpečná“ vášeň, čímž vystihujeme dramatický okamžik těsně předtím, než se překlopí v destruktivní protipól (alkoholismus, gambling apod.). Toto nastavení „na hraně“ nás přitahuje – úměrně tomu, jak moc si vášnivé prožívání zakazujeme. Vášeň sama o sobě není chtíč, protože paradoxně právě díky ní se cítíme naplněni a nepodléháme jejím negativním formám, tedy závislostem či nutkavému chování.
I když je pravda, že každý z nás je jinak disponovaný, vášeň není vlastnost, kterou bychom mohli mít či nemít. „Pokud člověk necítí vášeň, nejspíš k ní má odříznutý přístup. Může v sobě mít spoustu bloků, které mu brání zjistit, co ho přitahuje, a žít to. Je spousta lidí, kteří se kontrolují, sledují, co říkají, dávají si pozor na každé své gesto, a ono je to pak svazuje,“ říká psycholog Lubomír Smékal.
STAŘÍ MLADÍ ARTRITIČTÍ
„Vášnivé postoje plné nadšení si automaticky spojujeme s mládím. Jenže jak jsem vídal při setkání se studenty vysokých škol po celé zemi, ani to už mnohdy neplatí. Tito ‚staří dvacetiletí‘ vypadají, že prošli branou z mládí do dospělosti jen s minimem radosti ze života. Působí, jako by ztratili jiskru a přestali usilovat o náročné a velké věci. Jako by pohlíželi na život předčasně ‚artriticky‘“, říká Gregg Levoy, lektor odborných seminářů z oblasti byznysu a autor řady knih z oblasti sebepoznání. Na jednu stranu je podle něho pravda, že systémy mají tendenci ztrácet v průběhu času energii, takže i nám lidem s přibývajícím věkem ubývá v bateriích energie k nastartování vášně. Přesto však považuje ztrátu zájmu o svět za čistě dobrovolné rozhodnutí.
„Kdysi jsem četl jednu knížku pro ženy, jak si zajistit spokojený sexuální život. Matka v ní radila dceři, že nejdůležitější při sexu je třást koleny a říkat ‚ach, ach‘,“ vybavuje si Lubomír Smékal. „Dcera tedy bude vědět, co má v posteli dělat, a třeba se bude podle toho i chovat, aniž by partner poznal, že je to naučené chování z příručky. Ale jí samotné nepřinese uspokojení ani vášeň, protože dělá jen to, co by měla dělat, a ne to, co by dělat chtěla.“
K tomu, co by chtěla, nemá v lepším případě odvahu, v tom horším zatím ani neví, po čem touží a co si přeje. Stejně jako mnozí z nás se i ona naučila být taková a jednat tak, aby potěšila především ostatní. A tato snaha vyhovět lidem okolo způsobí postupné znecitlivění vůči vlastním touhám a potřebám. Pohybujeme se pak v jasných a bezpečných mantinelech, ale je v nás asi tolik života jako v zombie.
VYSTOPUJTE SVÉ MALÉ TOUHY
Jen si zkuste představit, že ráno s úsměvem vyskočíte z postele, protože se nemůžete dočkat, až se vrhnete do práce. Své zaměstnání milujete, a tak vám vůbec nevadí, že budete pracovat déle než kolegové. Ostatně, rychle vám to uteče. Často se totiž nacházíte ve stavu mysli, kterému říkáme „flow“, tedy plynutí, kdy ztrácíte přehled o čase a prostoru, protože jste hluboce ponořeni do toho, co právě děláte. Pohlceni vášní žijete v přítomném okamžiku, kde není prostor pro negativní emoce a myšlenky. Kdo by si tohle nepřál, a nejen v práci! Přitom vůbec nejde o nesplnitelný sen. Každý z nás v sobě může probudit vášeň ve kterékoli životní oblasti, tedy i v zaměstnání, z něhož se pak stává poslání. Jak?
Pokud chceme vpustit do života vášeň, především bychom se neměli odsuzovat za to, že nevíme jak a nemáme s tím žádné zkušenosti. Můžeme začít třeba tím, že si budeme všímat i těch nejmenších svých přání a respektovat je. Místo „ale co by tomu řekl…“, „stejně je to hloupost“ nebo „sousedka to zkoušela a jak to dopadlo“ říkejme raději „v čem by mi to pomohlo“, „čemu bych dal/a přednost“, „co bych dělal/a raději“. A následně si dovolme prožívat, že už to máme a zasloužíme si to. Někdy zjistíme, že je třeba změnit práci nebo bydlení, rozejít se s partnerem, ale někdy stačí změnit svůj přístup. Rozhodně je na začátku lepší zkoušet a postupovat pomalými krůčky, a ne hned pálit mosty.
NEVYDUPETE JI, ALE JÍT NAPROTI JÍ MŮŽETE
Nicméně vědět, co chceme, pořád ještě nestačí. Vášeň nelze vydřít, nemůžeme se k ní přinutit ani se jí naučit. „Ostatně nejlépe je vidět právě u sexu a erotiky, kde se nelze snažit o něco, co nefunguje. V momentě, kdy je tam chtění, přestáváme být vášniví a začínáme být racionální,“ vysvětluje psycholog Smékal.
Možná jste viděli americký film Whiplash o ambiciózním a talentovaném jazzovém bubeníkovi Andrewovi a jeho učiteli, který ve svém zápalu dostat ze studentů to nejlepší používá drsné metody. Nikdy by se mu však nepodařilo v Andrewovi probudit vášeň pro hudbu, kdyby v něm nedřímala. Každý člověk je disponovaný k vášni, ale ne každý je ochotný si ji dovolit. Chceme-li, aby přišla, musíme se uvolnit, otevřít se jí a také být schopni ji přijmout. Počkat si, až přijde. Ani tak ale nemáme jistotu, že dorazí. To už je „riziko podnikání“. Bubeník Andrew tohle všechno podstoupil – nerozhodoval se hlavou, prostě jen následoval impulzy z nitra.
„Když si myslíte, že vás bude bavit tanec, a víte, že to není ten případ, kdy by vám někdo jiný říkal, že pohyb je zdravý, sbalíte přitom chlapa a podobně, běžte tancovat a uvidíte, jestli z vás bude vášnivá tanečnice, anebo ne. Musíte to nejprve zkusit, abyste zjistili, zda je to pro vás to pravé,“ dodává Smékal. Objevit vášeň a žít ji vyžaduje odvahu následovat své srdce a své pocity, mít odvahu vydat se po nevyšlapaných stezkách a čelit reakcím ostatních. A také riskovat bolest a zranění, protože nic z toho nelze, aniž byste se otevřeli.
NEŽ RÁNO SPUSTÍTE NOHY Z POSTELE
Gregg Levoy si uvědomil, že to, co ho ráno obvykle žene z postele, je pomyšlení na rychle se blížící slíbený termín, na něco nepříjemného, co má udělat nebo měl udělat už včera, případně výčitka, že šel předchozí večer pozdě spát. Zkrátka negativní motivace.
„V poslední době jsem experimentoval s novým přístupem. Místo abych dovolil jakékoli negativní nebo znepokojující myšlence, aby vstoupila jako první do mé mysli ve chvíli, kdy se dotknu nohama podlahy, a doslova tak ukotvila mě a můj den v negativní energii, rozhodl jsem se vleže vyčkat, dokud mi na mysl nepřijde pozitivnější myšlenka, a tedy i pozitivní naprogramování dne.“
Levoy proto dal před sedativem přednost oživení, které mu pomáhá nejen vstát, ale také v průběhu dne svítit a zářit. „Přesně to jsou ty malé okamžiky, kdy volíte cestu pryč od pocitu vášně a živosti nebo směrem k nim. A to si samozřejmě žádá akci, nejlépe spontánní.“ Ostatně až se večer do té postele zase vrátíte, opět o něco živější po zážitcích onoho dne, nemusíte se hned měnit v šelmu. Pro začátek úplně stačí malá kočka, připravená si hrát a nebrat život ani sex zas tak vážně.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
