Ve vztahu. A přesto sami…

Současnost poptává individuality. Silné, svobodomyslné osobnosti, které se na nic a nikoho příliš nevážou. Tak to funguje především v práci. Ale my jsme začali přenášet takové atributy i do osobní roviny. Nevyhledáváme nic, co zavání svazováním nebo další dávkou odpovědnosti. Vztahy, které teď vznikají, mají naopak takřka neodmyslitelnou podmínku – jeden nebude omezovat druhého a nechá ho volně dýchat. Potíž ale je, že pak už možná ani není namístě označení „partnerský vztah“. Jeho podstatou je totiž sdílení, nikoli míjení se, které bez trochy té vzájemnosti nespraví papír z radnice ani děti…

SVOBODA NADE VŠE?

Možná je to dané tím, jak byly vztahy vnímány celá staletí před námi. Od prvopočátku lidského společenství vyžadovaly svazky od nás žen, abychom se samy sebe vzdaly a poslouchaly partnera, který měl právo až „absolutní“ moci. A když jsme už konečně získaly svobodu moderní doby, vzaly jsme to po mírné úlevě několika předchozích generací „od podlahy“ a dovádíme to do opačného extrému. Své chceme být, i když si někoho najdeme, a preventivně si držíme odstup.

„Nové ženské role, emancipaci – to mnozí muži vítají. Svým způsobem se jim totiž ulevilo. Už na nich neleží celá tíha živitelské povinnosti nebo nutnost o všem rozhodovat. Ale obě strany si to ‚své‘ chtějí ponechat i po vstupu do vztahu. A obávají se, že to nebude možné. I proto nám klesá počet nových sňatků. Lidé si je spojují se ztrátou něčeho, co je jim drahé, a neuvědomují si, že vztah bude takový, jaký si ho udělají. A že soužití s sebou nutně nenese negativa, že jim může hodně dát. Třeba možnost se na někoho spolehnout v pověstném dobrém i zlém, jak to ještě donedávna ve vztazích bývalo,“ říká Nikola Šraibová, koučka a zakladatelka instituce Životní průvodce.

OVĚŘENÉ, TEDY FUNKČNÍ

Ještě před pár desítkami let, když jste udržovali dlouhodobý vztah nebo vstoupili do manželství, automaticky to pro oba znamenalo, že chápou, že tu budou jeden pro druhého. Rozhodnutí vzít se mělo obrovskou váhu, nikoli nádech bláznivého dobrodružství, které se dá kdykoli utnout. Směrem do minulosti, do vztahů našich matek, babiček i prababiček (jakkoli se nám dnes i jejich manželství mohou zdát až příliš plná obětí), se více ctily morální hodnoty, lidé spolu mluvili, byli si oporou, zajímali se o starosti toho druhého, méně se žilo „na vlastní triko“.

Vždyť si vezměte jen rodinné účty: existoval jeden. Společný. Dnes? Máme každý svůj a v lepším případě vedle toho společný. Hypotéku si bere jen jeden z nás a ve vztazích s dětmi se mnohdy setkáte s tím, jak si partneři role rozdělili tak dokonale, že ON své děti vídá sotva o víkendech, protože má kromě práce přece i své zájmy. Tak to nebývalo. Rodina byla hodně spolu, dávala zázemí nejmladším nebo nejpotřebnějším. Tenhle funkční model prověřilo několik generací.

Navzdory tomu to pro nás inspirativní evidentně není. Nemáme čas se zabývat svými vztahy do té míry, aby byly hluboké a plné sdílení. Anebo jsme na to pohodlní a chceme z nich těžit jen pozitiva? Máme svých starostí dost, proč se zabývat ještě těmi, které mají druzí? A co by bylo s naší osobní svobodou?

JÁ, TY… A MINGLES

Důležité je připomenut, že pro každého svoboda obnáší něco jiného. Někomu stačí, že si může po práci hodit nohy na stůl, jiný se cítí dobře jen tehdy, když ví, že se nemusí vedle toho druhého probouzet každý den. „I proto se dnes nejspíš daří novému trendu, tzv. mingles, kteří sice říkají, že spolu chodí, ale žít spolu nechtějí. Každý si drží svůj byt, navštěvují se, určité věci spolu sdílejí, ale pak si jdou každý po svém,“ popisuje Nikola Šraibová s tím, že takový způsob „soužití“ možná mnohým vyhovuje, ale postrádá základní atributy vztahu. „Být spolu, jen když se nám chce? A kdy nemusíme nic řešit? Z hlediska vztahové historie to bude krátkodobě životaschopný model,“ dodává.

SIGNÁL KRIZE

S odcizováním se a osamostatňováním se ovšem setkáte i ve vztazích, které tu už nějaký pátek jsou. Hlavně takové, v nichž už vychovali děti a najednou zůstali doma jen rodiče. Dříve je ve společném svazku nadále držela práce na společném majetku a přirozený chod vícegenerační rodiny. Dnes se s odchodem dětí vedle sebe často ocitnou dva lidé, kteří si nemají co říct a z nichž minimálně jeden začíná mít zaječí úmysly, ale pro nedostatek kuráže je nerealizuje a přežívá vedle toho, s kým už být nechce. Sám.

„V takovém – řekněme tragikomickém – vztahu žije dnes bohužel také hodně lidí a jen málokdo z nich si vyhodnotí, jaké to bude mít skutečné důsledky v budoucnosti a že pocit samoty bude stále intenzivnější,“ konstatuje koučka a pokračuje: „Přijde-li do dříve funkčního vztahu pocit osamocení, je to signál jeho krize a v tu chvíli je nutné vyhodnotit, proč se tak stalo, jestli mi stojí za to, to změnit, a pokud ne, udělat ten riskantní krok, odejít a začít znovu. I za cenu toho, že najít nový vztah chvíli potrvá a já budu nějaký čas opravdu sama.“ Všechno je totiž lepší než apatické přežívání spojené s vědomím, že kdyby se mi něco stalo, ten druhý tu pro mě bude v lepším případě se zatnutými zuby a očima otráveně obrácenýma v sloup. V horším případě vůbec.

CO BUDE DÁL?

Otázkou samozřejmě je, kam se vztahy budou vyvíjet v budoucnosti. Zvlášť když přihlédneme k faktu, že děti, které z takových nepříliš vzájemných vztahů vzešly… budou jednou ve svých vztazích pravděpodobně čerpat právě z takových vzorů, které viděly doma. Tak to funguje. A co si z toho odnesou? Zkušenost, že dáváme stále více přednost virtualitě a moderním technologiím před tím, abychom byli spolu. Že nám záleží víc na osobním prospěchu než na tom, aby s námi těm druhým bylo fajn, abychom vytvářeli společné hodnoty. Že litujeme času na to, abychom napravili, co se na chvíli zašmodrchá, že nehledáme společné cíle, že se bojíme, abychom náhodou neudělali vstřícnější gesto než ten druhý, podezříváme se, hledáme výmluvy, místo abychom pomohli…

Ale jakkoli je to možná v lidském společenství dnes už skoro normální, v rámci vztahu a rodiny, tam by to přece mělo být jinak! Podívejte se proto právě na ten svůj vztah a rodinu, a cítíte-li, že něco není v pořádku, že jen přežíváte, trpíte jeden druhého a není vám spolu dobře (a klidně se na to zeptejte třeba i svých dětí – jsou skvělým zrcadlem toho, co se doma děje), udělejte s tím něco! Dokud můžete a dokud i z krize můžete vytěžit něco dobrého. Pro sebe i své blízké.

Co vyžaduje skutečné soužití?

• Oboustrannou ochotu otevřít se lásce a pocitům.
• Nutnost vložit do něj důvěru.
• Nebát se společných závazků.
• Ochotu zvažovat věci v kontextu vztahu.
• Přijmout fakt, že krize se nesmí přecházet, ale řešit.
• Vzdát se kousku svého osobního komfortu a přijímat kompromisy.
• Uvědomit si, že jen když jednou pomůžete vy partnerovi, a to možná i za cenu nějaké menší osobní oběti, jen tak to udělá s největší pravděpodobností příště on pro vás.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.