Věčné milenky – osudové prokletí „druhých houslí“

Alena (45): Promarnila jsem s ním nejlepší léta svého života

Aleně byste na první pohled její léta nehádali. Na druhý pohled si ale všimnete smutných očí, a chybějí jí „smějáčky“ – vrásky u očí od smíchu. Jakmile vidí maminku s malými dětmi, znatelně posmutní. „Marka jsem poznala, když mi bylo jednadvacet. Zamilovala jsem se vší silou, jak to jen mladé holky umí. Nijak mi nevadilo, že já jsem středoškolačka a on ´pouhý´ kamioňák, z toho šílelo mé příbuzenstvo. Já na něj naopak koukala jako na zcestovalého hrdinu, a to mu samozřejmě dělalo moc dobře.

To, že jsem v jeho životě až druhá, jsem zjistila zhruba po půl roce, kdy mi bylo divné, že spolu netrávíme víkendy, a uhodila jsem na něj. Ani nezapíral, že má stálou partnerku a s ní syna. Naopak mi na rovinu řekl, že kvůli klukovi ji nikdy neopustí, a že já se s tím musím smířit. Dnes nechápu, že jsem mu po téhle informaci okamžitě nedala sbohem…, ale nedala.

Podle jeho popisu byl kluk neurotický, neduživý, na Markovi absolutně závislý. A já, asi abych dokázala jak jsem chápavá a tolerantní, jsem s ním zůstala. Partnerku mi samozřejmě vylíčil jako absolutně nemožnou semetriku, a nebýt kluka, tak by s ní už dávno nebyl. Jak moc mě vodil za nos, jsem zjistila – jak jinak – náhodou, a po dlouhých letech. Šla jsem do divadla, a co osud nechtěl, ob balkon seděl Marek s rodinou. K ženě se choval velmi pěkně, rozhodně ne jako k někomu, kým vlastně opovrhuje a s kým je jen ze soucitu. A kluk? Z neduživého, věčně nemocného neurotika byl najednou kluk jak buk, který spíš než že by na Markovi visel, ho měl docela na háku – jako všechny děti na prahu puberty,“ říká smutně Alena.

Příběh bez happyendu

Alena sama přiznává, že z divadla vůbec nic neměla. „Neptejte se mě, jak se to jmenovalo a o čem to bylo. Vůbec jsem to nevnímala, jen jsem celou dobu přemýšlela o tom, že mi je sedmatřicet, nejlepší léta na děti jsem propásla, jsem stále svobodná. Že jsem zajištěná? Dobře, ale proč? Ono vás brzy přestane bavit si kupovat drahé oblečení, kabelky a všechno, když nemáte, komu to dát, proč se snažit,“ má i dnes na krajíčku Alena, a pokračuje ve svém vyprávění.

„Ve finále jsem se s Markem nerozešla. Přece jen, v tomhle věku už si zase na někoho zvykat, a kde mám záruku, že by byl lepší, než je Marek. Navíc, je mi asi souzeno být milenkou – ať mě zve na rande kdokoliv, po pár větách z něj vypadne, že je ženatý. A tak jsem se už smířila s tím, že zůstanu svobodná a bezdětná,“ uzavírá svůj neveselý příběh Alena.

Markéta (30) – jiného než ženatého nechci

Příběh Markéty je úplně jiný, než Alenin, přesto se najdou některé shodné prvky. „Spousta lidí mě označuje jako zlatokopku, a popravdě, mně je to docela jedno,“ říká Markéta hned na úvod svého vyprávění. „Zlatokopové neměli jednoduchou práci, a dlouho se pachtili, než si něco vydělali, takže tohle označení nevnímám hanlivě,“ vysvětluje s nadsázkou.

Na kluky Markéta nikdy neměla štěstí. Už její první láska byla lekce, na kterou se nezapomíná. „Se Standou jsem prožila první pořádnou lásku se vším všudy, zamilování se, první pusa, i první sex. Bylo mi 17, absolutně bez zkušeností, a tak mi nebylo divné, že mi občas řekne jiným jménem, věděla jsem, že já jeho první nejsem, a tak jsem to chápala. Náš vztah vydržel rok…

Přesně do chvíle, než jsem šla za mamkou do školky, kde pracovala, a viděla jsem tam Standu, jak čeká na své dítě. Že jsem to obrečela, snad ani nemusím říkat. Vylila jsem si srdce kamarádce, která se zasmála – jé holka, co řešíš, jsi mladá, užívej si, a nic si nevyčítej, chlapi jsou dobytci, viděla jsi sama, rok tě balamutil… a já si řekla, že má vlastně pravdu. A tak jsem překročila zástup spolužáků a poohlédla se trochu jinde – mezi vysokoškoláky. Občasné výčitky svědomí jsem rychle umlčela, s tím, že kdyby za něco stáli, tak by se mnou nechodili.“

Tak dlouho se chodí se džbánem….

Možná vás napadne, že se tenhle přístup Markétě jednou vymstí. „Ale to víte, že jsem si párkrát už naběhla, a zamilovala se doopravdy. Ale znáte to – poplakala jsem si, pak jsem si v duchu vynadala, že přece od prvopočátku nešlo o takové to ´a žili šťastně až do smrti,´ ale jen o zábavu, a vztah jsem ukončila – pro jistotu, že se do toho nezabořím ještě víc.“

Jen jednou bylo Markétě opravdu úzko – to když se těhotná partnerka o Markétě dozvěděla. „To mi opravdu nebylo dobře. Neřekl mi o tom, že jeho partnerka čeká dítě, jen skuhral, že teď nemá o sex zájem a vůbec ji nezajímá, že on má nějaké své potřeby. No a jednou takhle mířím na rande k němu, a po zazvonění mi otevře paní s pupkem až pod nos, vzteky celá bílá… Asi si tu scénku dlouho připravovala a chystala se na ni, ale celé to dopadlo komicky. Ono s devítiměsíčním břichem se těžko můžete po někom vrhnout a chtít mu škubat vlasy, když se kolíbete jako nemotorná kachna. Nicméně svého dosáhla, než riskovat fúrii v zádech, radši jsem jí toho jejího lumena nechala,“ říká pohrdavě Markéta.

Biologické hodiny

Markéta je ve věku, kdy většině žen začnou tikat biologické hodiny a začne myslet na to, že se usadí, a pořídí si děti. „To víte, že mě to taky občas napadne, ale neumím si představit, že bych nějakému chlapovi měla věřit natolik, že bych si ho chtěla vzít a být s ním napořád. Až jednou budu chtít dítě, tak prostě vysadím prášky a budu ho mít. Nebudu ani první, ani poslední žena, která bude s dítětem sama,“ je přesvědčená Markéta.

Co kdyby…

Oplatky se pečou, říká se, a jako na všech podobných „hláškách“ je i na této zrno pravdy. Napadlo někdy Markétu, že by se mohla ocitnout v kůži podváděné ženy? „Ale to víte, že mě to napadlo, a počítám s tím, že se to i stane – tedy pokud někdy budu mít takový vztah. Moc tomu nevěřím, ale ne nadarmo se říká – nikdy neříkej nikdy,“ uzavírá své povídání Markéta.