Vše musí být perfektní!
Sedmatřicetiletá Radka nechápala, proč se jí v práci pořád nedaří. Snažila se dělat všechno, jak nejlépe dovedla, a přesto to lidé kolem ne a ne ocenit. „Za své úkoly bych dala ruku do ohně. Pokaždé jsem nad nimi strávila jednou tolik času co ostatní, odcházela domů za tmy a za tmy ráno přicházela,“ vypráví. „A přesto dal pak šéf při výběru svého zástupce přednost jedné kolegyni. Byl to šok. Nebyla tak svědomitá jako já, dělala věci na poslední chvíli, často po sobě ani nekontrolovala e-maily a měla je plné překlepů. Něco je tady špatně,“ říkala jsem si. Podobně jako Radka se cítí většina perfekcionistů. Mají nutkavou potřebu dělat věci dokonale. Zaměřují se na detaily, nedopustí, aby bylo něco byť jen trochu v nepořádku. Všechno má svůj pořádek, každá věc má své místo. A kdo si snad myslí, že ne, je ledabylý flink.
I když jsou perfekcionismus a puntičkářství celkem běžnými lidskými vlastnostmi, v extrémní formě mohou být projevem tzv. anankastické poruchy osobnosti. „Člověk s tímto typem osobnosti je o sobě přesvědčen, že je ve své přirozenosti nepořádný, chaotický a neschopný. K tomu, aby dokázal ve společnosti přežít, potřebuje řád a pravidla. Na vše má své pravidlo a systém,“ vysvětluje psychoterapeutka MUDr. Mgr. Erika Matějková. Nadměrná svědomitost je jedním ze základních znaků této poruchy. Nestačí napsat zprávu tak, jak ji šéf zadal. Ještě doplním pár informací navíc, udělám tomu pěknou hlavičku, naformátuji text a vložím do desek, které ladí s logem v nadpisu. „Nadměrná preciznost a ulpívání na detailech pak často bývají kontraproduktivní a mívají za následek pravý opak – perfekcionista se tak soustředí na nepodstatné detaily, že mu uniká to podstatné. Aby svým nárokům dostáli, mívají perfekcionisté různé „pomocníky“. Vytvářejí si seznamy, plány, oběžníky, které neustále porovnávají s realitou, a případně kritizují druhé, pokud podle jejich „jízdního řádu“ nešlapou.
Šlape jako hodinky
Puntičkáři bývají velice rigidní. Mají své denní návyky, zaběhnutý řád, od kterého nehodlají ustoupit, ani kdyby nastal konec světa. Budíček přesně v šest, pak čištění zubů po dobu dvou minut, obléknout si prádlo přeložené přes židli přesně jako podle pravítka. O půl sedmé přesně vchází do kuchyně, aby si dal snídani o stejné sestavě, jakou po ránu jídává už deset let. Pečlivě po sobě uklidí, na stole nesmí zůstat ani drobeček. Za pět sedm odchod. Nikdy se nic nemění, jasná pravidla a řád mu dávají pocit bezpečí a není radno se pokoušet je jakýmkoli způsobem narušit. Jak vás mohlo napadnout přivést si kamarádku na šestou večer, když víte, že přesně v tuhle dobu podáváte večeři? Že by se mohla připojit? V žádném případě, vždyť je úterý a to vždycky po večeři probíráte rodinný rozpočet. Perfekcionisté se jakýchkoli změn bojí. Jen zřídkakdy vám vůbec dovolí vést s nimi na toto téma jakoukoli diskusi, a i tak je jen pramalá šance změnit jeho zvyky. Obavy, starosti a pochybnosti jsou přece jenom silnější.
Život s perfekcionistou
Jak jsem už naznačila, život s perfekcionistou není žádný med. Kromě toho, že vytrvale bazíruje na všech svých zvyklostech, jeho dalším úskalím bývá to, že jen ztěžka vyjadřuje své emoce. Má je pod neustálou kontrolou, aby se náhodou nějaká nesplašila a nedostala ven. Že by vám manžel, který se neumí rozčílit, nevadil? Problém puntičkáře je v tom, že nedokáže vyjadřovat ani ty pozitivní. I smysl pro humor aby v něm člověk hledal lupou. Působí, jako by snad ani neměl srdce, jako by ho nezajímalo nic kromě práce, kázně a pravidel. „Má matka doma vyžadovala vždycky naprostý klid,“ vzpomíná na dětství s matkou pedantkou pětadvacetiletá studentka Lucie.
„Když u nás bylo veselo, třeba přišly kamarádky a smály jsme se, už klepala na dveře, ať se uklidníme. Když jsem brečela, že jsem ve škole dostala neprávem poznámku, vynadala mi, ať přestanu hysterčit. Když jsem si zpívala, nadávala, ať zmlknu, že to ruší sousedy. Jakékoli projevy citů nebo života vůbec u nás byly tabu.“ Lucčina matka byla typickým pedantem. Doma panovala tvrdá disciplína a vyžadovala u dětí naprostou kázeň. „Na ledničce visel přesný rozpis našich povinností a seznam sankcí pro případ, že bychom něco neudělali pořádně nebo se na to dokonce vykašlali úplně. Nehrozilo přijít domů byť jen o pět minut později, než bylo domluveno. Museli jsme se matce každý den přesně ve tři hodiny hlásit do práce telefonem. Když pak dorazila domů, první, co udělala, byla kontrola domácích prací. Jestli je všude perfektně uklizeno a jestli jsme náhodou něco neodflákli. Vzpomínám si, jak jsme kvůli špatně umyté pokličce museli znovu přemývat všechno nádobí v bytě.“ Perfekcionisté mají rádi domácí pořádek a zoufale k němu nutí i všechny své spolubydlící.
Jako by jejich domácnost byla odrazem jejich duše, musí být čistá a bezchybná. Když k nim pak přijdete na návštěvu, vítají vás slovy: „Nějak nestíhám a mám tu strašný nepořádek, radši se ani nedívej kolem sebe,“ přestože by se dalo z podlahy jíst a jejich byt vůbec nenasvědčuje čemukoli, co by vypadalo, že se v něm i aktivně žije. Podobně je tomu i s jejich dětmi. Matky perfekcionistky mívají děti jako ze škatulky. Čisté, upravené, krásně oblečené a dokonale vychované. Sedí tiše, ani o nich nevíte. Puntičkáři, v extrémním případě lidé s anankastickou poruchou osobnosti, nebývají ani příliš velkorysí. Šetří, kde se dá, a nějaký peníz navíc vydají jen s největším sebezapřením. Nejde však o to, že by jim peníze nějak výrazně chyběly. Dělají to pro radost a uspokojení z toho, jak dobří ekonomové jsou. Ušetřit kde se dá, je pro ně životní výzva.
Proč (ne)být puntičkář
Možná si teď říkáte, že perfekcionisté nejsou sice ideálními partnery, ale mohli by být alespoň užiteční v práci. Všechno dělají důkladně a precizně a můžete si být jisti, že se úkolu, který jim zadáte, zhostí s velkým nasazením. Bohužel to ale není tak úplně pravda. Daní za jejich pečlivost a svědomitost bývá totiž rychlost, pružnost a přizpůsobivost. Často se zbytečně dlouho do detailu zaobírají nepodstatným, místo aby svoji energii investovali do zvládnutí většího množství úkolů. Oblíbení nejsou ani v pracovním týmu. Kolegové je často považují za „šťouraly“, kteří po nich kontrolují chyby a hledají, kde by co vylepšili. Také mívají potíže zapadnout. Pro jejich neschopnost vyjadřovat emoce působí jako rigidní suchaři, které nezajímá nic než práce. Jejich zaměření na výkon a nadměrné vytížení prací se pak zákonitě někde projeví. Nedokážou odpočívat ani splnit nároky, které si na sebe kladou, a tak bývají častými oběťmi syndromu vyhoření nebo deprese. Trpívají nespavostí nebo chronickými bolestmi hlavy. Perfekcionismus u žen zase vede k touze po dokonalém fyzickém vzhledu.
Mnoho z nich pak posedlost bezchybnou postavou přivede k diagnóze mentální anorexie. Abychom ale perfekcionismu tolik nekřivdili, je třeba přiznat, že má i své kladné stránky. Manžel perfekcionista bývá spolehlivý, věrný, žije podle pravidel. Nehrozí, že by zapomněl na vaše narozeniny, výročí svatby nebo rodinný výlet. Naopak. Je dost pravděpodobné, že bude mít už několik týdnů dopředu promyšlený plán, jak tyto významné dny strávit. Bude mít ve věcech pořádek a zřejmě se nemusíte bát, že se bude vracet nad ránem z divokých večírků nebo že budete po bytě sbírat jeho špinavé ponožky.
Perfekcionismus je kromě obtížného břemene, které lidem brání užívat si naplno radost ze života, zároveň také hnacím motorem, jenž nás žene dál a stimuluje k lepším výkonům. Který nás nutí neustále vyvíjet snahu pokusit se alespoň trošičku přiblížit nedosažitelné metě absolutní dokonalosti.
Autor: PhDr. Veronika Kavenská (Moje Psychologie)
KAŽDÝ DEN NOVÉ SLEVY NA JEDNOM MÍSTĚ!
