Všechny naše ctnosti
Zkuste popsat člověka, o kterém by se mohlo říct, že je ctnostný, že žije ctnostným způsobem života, případně takového, který má víc ctností než nectností. A potom naopak jiného, jehož chování je všechno jiné, jenom ne ctnostné.
Patrně se všichni shodneme na tom, že do ctnostného chování nepatří sobectví, chamtivost, prospěchářství ani křivé, podvodné jednání, kdy ve snaze něco získat obelstíme druhého či druhé. Mezi ctnosti bychom určitě nezahrnuli ani umělé vyvolávání konfliktů, lakomství, zradu a nevěru, co se partnerských vztahů týče.
Ctnostný člověk zcela jistě nekrade a neměl by ani lhát – když už nic jiného, alespoň by neměl obelhávat své blízké a ty, kteří mu důvěřují… Tak jsme však , popsali to, co se za ctnosti považovat nedá. Ale co to přesně ctnost je? Máme sklon k ctnostnému jednání vrozený, nebo se ctnostem učíme? A proč jsou někteří ctnostnější než jiní?
Zlatá střední cesta
Otázky týkající se lidských ctností (i nectností) zajímají člověka od chvíle, kdy začal uvažovat nad lidským chováním a pohnutkami, které k tomu kterému jednání vedou. Filozofové ve starém Řecku se ctnostmi zabývali systematicky a v té době vznikly jedny z prvních ucelených teorií popisujících ctnosti. Ústředním tématem Platonových dialogů je otázka, zda se ctnostem a ctnostnému jednání dá učit. Základní ctností je pro Platona spravedlnost, jež obsahuje tři složky – moudrost, statečnost a uměřenost –, přičemž statečnost a uměřenost jsou vlastně rozumem usměrněné a pozměněné neřesti.
Jinými slovy, statečnosti a uměřenosti se podle Platona učíme, když pomocí rozumu zdoláváme sklony k bázlivosti, vznětlivosti a dychtivosti. Sokrates tvrdil, že rozhodující ctností v lidském životě je moudrost. Když ji člověk má, má i ostatní ctnosti, protože dokáže rozpoznat, co je dobré, spravedlivé a čestné. Pro Aristotela je ctnost střed mezi dvěma krajnostmi, něco jako zlatá střední cesta. Třeba štědrost je ctnost coby střed mezi rozhazovačností a lakotou.
Nebo velkorysost je střed mezi okázalostí a malicherností. Co do kvality však lidské ctnosti nezůstávají na půli cesty, ale představují vrchol našeho konání (potažmo snažení). Aristoteles rozdělil ctnosti do tří skupin. V první jsou ctnosti etické (mravní), v druhé anoetické (teoretické znalosti a jednání) a do třetí spadají praktické dovednosti. Každá skupina má ještě své podskupiny, z čehož vyplývá, a na čemž se shodují i další myslitelé napříč staletími, že ctnost není pouze jedna.
Sedmero ctností a hříchů
Seneca za ctnost považoval laskavost, cudnost, shovívavost, odpuštění, umírněnost, štědrost, přičinlivost, velkorysost, šetrnost, trpělivost, statečnost, moudrost a spravedlnost. Zatímco ctností si cenil a považoval je za jediné dobro, rozkošemi, které stavěl proti nim, pohrdal: „Ctnost je něco vysokého, vznešeného, nepřemožitelného a neúnavného. Rozkoš je něco nízkého a otrockého, slabého a vrtkavého, jejím domovem jsou nevěstince a krčmy. Ctnost nalezneš v chrámu, na náměstí… pokrytou prachem, opálenou v obličeji, se zmozolenýma rukama. Kdežto rozkoš nalezneš často zalezlou v úkrytu a schovávající se v temnotách, v sousedství očistných a parních lázní, zastihneš ji zchoulostivělou, změkčilou, nasáklou vínem a voňavkami, bledou nebo nalíčenou, nabalzamovanou jako mrtvolu.“
Stoikové byli přesvědčeni, že ctnost je schopnost rozeznat dobré od zlého, a definovali ji jako vnitřní morální sílu, která nám umožňuje ovládat všechny touhy, vášně a rozumu odporující sklony. V tomto duchu pak pokračovali i křesťanští myslitelé. V křesťanství se ujal pojem „sedmero ctností“, což je koncept vycházející z alegorické básně Psychomachia autora Aurelia Clemense Prudentia. V básni popsal zápas ctností se sedmerem hlavních (smrtelných) hříchů, což si získalo ve středověku velkou popularitu, a dodnes se sedm hříchů a sedm ctností často cituje. Mezi sedmero ctností podle Prudentiova seznamu patří pokora, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost. Protipólem k tomu jsou hříchy: pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, obžerství a lenost.
Z nouze ctnost
V novověku se víc než o ctnosti mluvilo o morálce, pravidlech a zákonech. Ctnost byla často zaměňována s cudností, a jakkoli je cudnost a zdrženlivost obecně ceněna a především v uplynulých staletích byla považována za přednost, zároveň se mnoposměšky typu: „O všech našich ctnostech se dá říci zhruba totéž, co napsal jeden italský básník o ženské počestnosti – že je to jen umění, jak ctnostně vypadat.“ Autorem tohoto citátu je Francois de la Rochefoucauld, který si ohledně ctností nebral servítky. Prohlásil rovněž, že „naše ctnosti jsou nejčastěji jen přestrojené neřesti“ nebo že „všichni předstíráme, že jsme lepší a ctnostnější, než ve skutečnosti jsme“.
O ctnosti se také mluvilo v souvislosti se svatouškovstvím a jako taková byla rovněž zesměšňována. Uvolněné mravy 17. století přinesly změnu postoje k ctnostem, ovšem nebylo to zdaleka poprvé a naposledy, co byly ctnosti považovány za nudné a neřesti za zábavné. Bohémský lord Gordon Byron, který se nezříkal žádných pokušení, tvrdil: „K čemu je dobrá počestnost? Jestli jen k tomu, aby se o mně dobře mluvilo, pak se jí rád vzdám. Lidské řeči mě nepřinutí, abych žil jako mnich, když je kolem tolik radostí.“ Moliere zase napsal: „Mám raději pohodlnou neřest než únavnou ctnost.“ Že lidé o neřestech mluví raději než o ctnostech, dokazuje i Mark Twain: „Mnoho by se dalo povídat o její ctnosti, ale to ostatní je zajímavější.“
Oscar Wilde, který si dělal legraci z kdekoho a kdečeho, s ironií sobě vlastní řekl: „Člověk by měl usilovat o to být dobrý, ale nic se nemá přehánět.“ Bylo to právě patrně středověké mravokárné vyzdvihování ctností a potírání hříchů, co proti tomu, co se nazývalo svatouškovstvím, spustilo rebelii. Teprve druhá polovina 20. století vrátila ctnost do popředí zájmu některých filozofů, ale také antropologů, etologů, biologů a ekonomů. Už se však příliš nezabývali vypočítáváním jednotlivých ctností a jejich oddělováním od nectností, v tom se vesměs shodli se svými předchůdci.
Laskavost za laskavost
Podle jedné z nejčastěji užívaných definic je ctnost (řecky areté, latinsky virtus) vypěstovaný a navyklý sklon k dobrému jednání. Vědce z různých oborů zajímalo a zajímá, jestli si ctnosti skutečně pěstujeme výchovou a jsou tedy kulturním produktem, nebo zda jsou součástí lidské přirozenosti. Kladli si rovněž otázku, proč člověk spolupracuje s jinými lidmi a prokazuje jim laskavosti.
Zatímco jedni se snažili najít důkazy, že člověk je přirozeně velkorysý a dobrý a že dokáže konat dobré skutky bez nároku na to, že se mu jeho chování jednou vrátí, jiní tvrdili, že být laskavý k ostatním se ukázalo být pro jedince jako evolučně výhodné, protože kdo dává, ten také dostává. Jinými slovy jsme (alespoň k některým lidem, když ne ke všem) dobří proto, že se nám to vyplácí. To věděl ostatně už Cicero, který napsal: „Není nepostradatelnější povinnosti nad povinnost opětovat laskavost. Lidé nedůvěřují tomu, kdo zapomíná konat dobrodiní.“
A o mnoho století později filozof David Hume vyslovil tato slova: „Naučil jsem se prokazovat službu druhému, aniž bych mu ve skutečnosti poskytl jakoukoli laskavost. Předvídám totiž, že mi dotyčný se stejným očekáváním službu oplatí, aby tak zachoval vzájemné poskytování laskavostí se mnou i s druhými. A když jsem mu tedy posloužil a on si užívá výhod vyplývajících z mého činu, pociťuje, že je řada opět na něm, neboť předvídá důsledky, jež by mělo jeho odmítnutí.“ Že máme větší šanci něco dostat, když sami něco dáme, věděli tedy už lidé v dávných dobách. Vědci druhé poloviny dvacátého století se rozhodli zjistit, jestli to je jediná pohnutka, která nás k dobrým skutkům vede, a pustili se do množství experimentů, pokusů, výzkumů a podrobných srovnávacích studií, k čemuž jejich předchůdci neměli z pochopitelných důvodů příležitost ani možnost.
Vzájemný altruismus
Antropologové srovnávali lidi žijících v různých kulturách od loveckosběračských po nejmodernější společnosti, biologové hledali shody a rozdíly ve světě zvířat, neurobiologové začali zkoumat lidské mozky, do toho přišli vědci s převratnou teorií o sobeckých genech a matematici a ekonomové se snažili získat důkazy o výhodách, potažmo nevýhodách spolupráce pomocí počítačových programů.
Zoolog a evoluční biolog Matt Ridley, který výsledky podobných výzkumů shrnuje a rozebírá v knize Půžily vod ctnosti (Portál), tvrdí, že nejsme jediní, kdo umí prokazovat laskavosti ostatním. Dělají to i některá zvířata – především ta, která žijí ve smečkách nebo tlupách, ale také některé druhy ryb a další živočichové. Otázka zní proč. „Jednou z příčin takové spolupráce, se kterou přišel biolog Robert Trivers, může být reciprocita: když mě podrbeš na zádech, podrbu tě příště já.
Služba, kterou zvíře poskytne jinému zvířeti, může být oplacena stejnou službou o něco později, takže obě zvířata získají; podmínkou je, že zvíře, které službu poskytuje, utrpí menší újmu, než je zisk, který mu z poskytnuté služby vyplyne. Sociálně žijící tvorové tedy vůbec nemusí být altruističtí, pouze si vzájemně oplácejí služby, po nichž ve svém sobectví touží. Takovému chování se říká reciproční altruismus.“ Ridley na jiném místě vysvětluje, že jsou to sobecké pohnutky, které tak často vedou k dobrým skutkům. Z krátkodobého hlediska je prý pro jedince nesporně výhodnější chovat se sobecky a za účelem získat něco pro sebe, podrazit či lstivě podvést druhého. Z toho důvodu se také spousta lidí chová sobecky – buď nevidí dál než za roh, nebo se tak děje v určitých situacích, kdy například víme, že se s dotyčným už nikdy nesetkáme.
Z dlouhodobého hlediska je však pro jedince mnohem výhodnější s ostatními (především s těmi, s nimiž se stýkáme pravidelně) spolupracovat, nepodrážet, nepodvádět je a dělit se s nimi. Naše geny nás nutí pomáhat, protože je to pro nás (pro ně) výhodné. „V dnešním přecitlivělém věku může takový cynismus šokovat,“ uvádí Ridley. „Přesto však nelze ignorovat tvrzení, že nízké motivy mohou vést ke správným věcem. Jen tak je možné pochopit, že jsme schopni konat velké činy a lidská společnost může usilovat o společné dobro, aniž bychom si museli namlouvat, že jsme andělé. Úsilí o sebeprosazení může vést k lásce k bližnímu.“
Motivy, nebo skutky?
Když filozof Thomas Hobbes jednou vysvětloval, proč daroval šest pencí žebrákovi, řekl: „Trpěl jsem, když jsem uvažoval o zoufalém postavení toho starce. Almužna, kterou jsem mu daroval a jež mu bude ku prospěchu, pomůže i mně od chmurných myšlenek.“ Svatý Augustin, který žil o pár staletí dříve, by takové jednání odsoudil. Tvrdil, že almužny smíme dávat jen z lásky k Bohu, ne z naší pýchy. Nejen on, ale spousta dalších myslitelů i „obyčejných“ lidí tvrdí, že podstatné jsou naše motivy. Když dáváme proto, abychom něco dostali, ulevili svému svědomí či se zbavili pocitů viny (což je v tomto případě stejné jako něco dostat), pak to naše skutky znehodnocuje. Matt Ridley říká přesný opak.
Pro fungování společnosti podle něj nejsou motivy ovlivňující naše chování důležité. Důležité je, aby se k sobě lidé chovali slušně a pomáhali si. „Buduli organizovat charitativní peněžní sbírku, ani mě nenapadne, abych příspěvky od korporací a celebrit odmítal s tvrzením, že jim jde spíše o reklamu a publicitu než dobročinnost.“ K otázce motivů a skutků dodává: „Křesťané by se měli zamyslet, než nám ostatním začnou udělovat lekce: kážou přece, že člověk se za dobré skutky dostane do nebe – což je pořádný úplatek apelující na lidské sobectví… Pokud se shodneme na tom, že se k sobě lidé chovají hezky, můžeme na ‚motivy‘ sobeckých genů zapomenout.
Z pragmatického hlediska je totiž úplně jedno, zda člověk, který někoho zachrání před utonutím, to udělal proto, aby se proslavil, nebo kvůli dělání dobra. Stejně tak nezáleží na tom, zda poslouchal rozkazy svých genů, nebo zda se řídil svobodnou vůlí. Důležité jsou skutky.“
Autor: Elena Jesenská (Moje Psychologie)
