Z čeho děti mívají často strach

Může mít mnoho podob, dítě se například bojí strašidel, zloděje apod. Někdy i přes správné chování rodičů, kteří dítěti poskytují pocit bezpečí, tento strach nemizí. V tom případě vám mohou pomoci následující hry.
Nejprve si s dítětem hrajte na slepce. Dítě má zavřené nebo zavázané oči a vy ho vodíte po bytě, kde se snaží poznávat předměty kolem sebe. Podruhé můžete zkusit totéž potmě. Zkuste v noci zůstat chvíli s dítětem v jeho pokoji a snažte se rozeznávat zvuky v domě. Pak vyzkoušejte totéž i v jiné místnosti. Dejte dítěti najevo, že se nebojíte a že to, z čeho by mohlo mít případně strach, se dá rozumně vysvětlit. Nakonec zkuste být ve dne s dítětem v místnosti bez oken. Nechte pode dveřmi prosvítat úzký paprsek světla a nechte dítě poznávat předměty, které jste v místnosti rozmístili. Zpočátku bude dítě v místnosti jen několik vteřin, dobu pak můžete postupně prodlužovat, až dítě ztratí obavy.
Závěrem je dobré připomenout, že není nutné nutit dítě, které má strach ze tmy, usínat potmě. Lepším řešením je malá lampička.

• Strach z vody
Strach mohou mít děti ve věku od 1 do 3 let z koupání. Ve věku, kterému se právě věnujeme (3-6 let), mívají děti strach z toho, že jim voda stříkne do obličeje nebo do očí, mají strach namočit se do vody nebo strach z toho, že ve vodě nestačí. V tomto věku chodívají děti se školkou plavat, a strach z vody se potom stává skutečným problémem. Neznám lepší lék, kromě toho, že pochopíme, proč se dítě vody bojí a co jeho strach způsobilo, než naučit dítě plavat. Děti, které mají vodu rády a které si v ní mohou často hrát, se nejčastěji naučí „plavat“ samy mezi čtvrtým a šestým rokem (to znamená, že dokážou přeplavat bazén nebo vodu, kde je hloubka, ale nepoužívají k tomu správné plavecké pohyby). Vhodnější je ovšem svěřit výuku plavání u dítěte, které má strach z vody, profesionálovi, kterého byste měli pečlivě vybrat a který by měl dítě učit po malých krůčcích a především formou hry. Dítě by mělo mít z vody radost, respektive by se mělo učit postupně mít z pobytu v ní radost. Jestliže dítě hodíte do vody nebo ho do vody nutíte i přes slzičky, jak je ještě dnes možné občas vidět, povede to k naprosto opačnému výsledku. Dítě se naučí plavat pod vodou tam, kde už nestačí, jen tehdy, jestliže se nebude vody bát.

• Strach ze zvířat
Když má dítě strach ze zvířat, která jsou skutečně nebezpečná, není to problém. Nic vás nenutí, abyste pobývali mezi pantery, žraloky nebo hady. Pokud se dítě těchto zvířat bojí, nemusíte se nutit do nedělní návštěvy v zoo. Ovšem strach ze psů nebo koček je už méně příjemný, protože v naší společnosti se kontaktu s těmito zvířaty nevyhnete. Strach z nich je většinou důsledkem špatné zkušenosti. Jediný způsob, jak tento strach překonat, spočívá v tom, že se pokusíte tuto špatnou zkušenost odhalit, budete o ní s dítětem v klidu hovořit a postupně vůči ní snížíte jeho „citlivost“. Listujte si společně knížkami nebo si čtěte takové příběhy, pohádky nebo básničky, kde tato zvířátka vystupují, učte se společně více o tom, jak žijí, jak se k nim má člověk chovat a jak je má zpovzdálí pozorovat. Potom je dítě připraveno na to, aby se mohlo k zvířeti přiblížit, případně se ho dotknout, jestliže ho budete držet za ruku, budete mu nablízku a neustále ho budete ujišťovat o tom, že je všechno v pořádku.

Některé děti mají podobně jako dospělí skutečnou hrůzu z hmyzu. Ta má – ostatně jako téměř všechny ostatní strachy – psychologické pozadí. Jedinou věc, kterou můžete udělat, je jít dítěti příkladem. To znamená nepanikařit, jakmile uvidíte sebemenšího pavoučka nebo jakmile kolem vás přelétne vosa, a naučit dítě, jak se má chovat v přítomnosti bodavého i nebodavého hmyzu. Pozorování hmyzu v přírodě je pro dítě natolik fascinující, že mnohdy stačí jen překonat strach, aby se dítě nadchlo pro pozorování malých tvorů, kteří žijí v trávě, pro obdivování pavouka, který tká svou síť, sledování mravence, který nese drobeček až do mraveniště apod.

• Strach ze „zlého pána“
Své děti střežíme natolik dobře před všemi zloději a únosci, že některé děti si netroufnou zůstat ani pět minut samy nebo si jít hrát na zahradu. Těžko můžeme po dítěti chtít, aby bylo samostatné a došlo na konec ulice, a zároveň ho naplňovat obavami ze všech hrozivých individuí, která se potulují kolem. Jako je důležité dítě varovat před nebezpečím, které představuje setkání se zlým člověkem, stejně tak je nutné chovat se realisticky a nepřekážet přehnanou úzkostí vývoji dítěte. Příliš ochraňující chování dítěti signalizuje, že žije v nebezpečném světě, kde se musí bát všeho a všech, a to jistě není přiměřený obrázek o jeho okolí. Dítě, které zná zpaměti své jméno, adresu a telefonní číslo domů, které jsme naučili, co dělat v případě, že se ztratí, koho požádat o pomoc, a které umí odmítnout nevhodnou nabídku dospělého, je nejlépe připraveno na to, aby se chovalo bezpečně.

• Strach vyvolaný množstvím informací
Děti jsou v dnešní době denně vystaveny velkému množství informací, ponejvíce z televize, které nám přinášejí, jak je známo, jen samé špatné zprávy. Pád autobusu plného dětí do rokle, bombový atentát v nákupním centru, válka v Iráku… Uchránit dítě před všemi tragédiemi je nemožné, protože i děti jsou vtaženy do komunikační sítě. Které dítě nevědělo, o co se jedná, když se například odehrávala válka v Zálivu? V této době si mohlo mnoho dětí vytvořit vlastní nové obavy. Co když na náš dům spadne bomba? Co když bude můj tatínek zajat? Ukončení konfliktu nestačí vždycky k tomu, aby úzkost u dítěte zmizela.
Do šesti let mají děti velmi limitované povědomí o světě, který netvoří jejich bezprostřední okolí, a nemají prostředky, jak správně pochopit nebo zjemnit dramatické události, které se dějí v celém světě. Děti nejsou schopny získat od těchto událostí odstup, a proto si myslí, že co se stalo jinde, může se stát i u nich doma (což nemusí být vždycky mylná úvaha, přestože to dětem říkáme, abychom je uklidnili). Malé dítě prožívá každou tragédii velmi osobně, včetně nemoci a smrti. I když se tato obava nepromítne přímo do toho, co dítě říká, dá o sobě vědět prostřednictvím nočních můr, úzkosti nebo různých tělesných obtíží.

Z těchto důvodů a také proto, že děti v tomto věku prožívají už i tak dost obav z věcí skutečných i neskutečných, se domnívám, že je lepší nevystavovat děti do šesti nebo sedmi let takovým informacím, obzvláště z televize (obrázky, které televize přináší, jsou pro dítě často nejtíživější). Lepší je počkat, než dítě usne, a pak se dívat na televizní zprávy, kde jsou mnohé záběry děsivé. Pokud dítě přišlo do kontaktu s takovými informacemi a je neklidné, je nejlepší vysvětlit mu klidně, velmi obecně a bez zbytečných detailů, co se stalo. Pro dítě je nejdůležitější slyšet, že to, co se přihodilo té a té osobě na tom a tom místě planety, se s největší pravděpodobností nestane jemu samotnému nebo těm, které má rádo. Není třeba dítěti lhát a tvrdit mu, že se to nemůže stát „nikdy“, dítě totiž vycítí, když rodiče nejsou upřímní. Ale pokud jsou rodiče sami nejistí, jen to u dítěte posílí a utvrdí jeho obavy. („Mám dobrý důvod bát se toho nebo onoho, protože maminka z toho má taky strach.“)

Rodiče nemohou kontrolovat všechny informace, které se k dítěti dostanou. Někdy mohou v dítěti posilovat jeho obavy například spolužáci z mateřské školy. V takovém případě je nejlepší, když o tom mohou rodiče s dítětem mluvit a pomohou mu vyjádřit, co ho na tom, co zaslechlo, děsí a z čeho má obavy. Rozhovor navíc dítěti nejlépe ukáže, že toto téma není tabu.

Rodiče mají velmi často sklony k tomu, aby dítě uklidňovali, o jeho obavách nemluvili a raději nezkoumali, čeho se dítě bojí a jaký smysl jeho strach má. Z otázek, které dítě klade, a z toho, jak vyjadřuje své pocity, jestliže ho k tomu povzbuzujeme, je možné poznat mnoho o tom, čím se dítě v mysli zaobírá a co ho zúzkostňuje. Pokuste se tomu porozumět, mluvit o tom s dítětem a nebojte se jeho strachu. Takové jednání rodičů poskytne dítěti pocit bezpečí.

Zdroj: Vaše dítě ve věku od 3 do 6 let, Anne Bacus, uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Portál, www.portal.cz