Zamilovala jsem se do přítele své dcery. A svedla jsem ho.

Nevím, co mám dělat, ale je mi jasné, že na správná řešení už je pozdě. S dcerou Andreou žijeme už léta samy. Vdávala jsem se brzy, už ve dvaceti letech, a Andrejku jsme počali zřejmě hned o svatební noci. S manželem jsme byli šťastní a nic nám nechybělo. Bohužel před deseti lety tragicky zemřel při autonehodě.

Několik let jsem se z té rány vzpamatovávala a nebýt Andrey, asi bych neměla motivaci, proč dál žít. Jen vědomí, že mě potřebuje, mě přimělo každý den vstát a fungovat jako máma. S Andreou jsme si tak vytvořily velmi blízký vztah, byly jsme vždycky spíš kamarádky. V pubertě se za mě nestyděla, asi i kvůli smrti táty byla už odmala dost rozumná a vážnější než jiné děti. Nechtěla třeba ani chodit na diskotéky. „Co bys tu sama dělala, mami, radši budu s tebou doma a pustíme si film,“ říkala mi. Musela jsem ji nakonec vyhánět, bála jsem se, aby pak nezůstala mezi svými vrstevníky nějak osamocená.

Po Petrově smrti jsem se z té rány několik let vzpamatovávala. Teprve před pěti lety jsem byla schopná uvažovat o sobě nejen jako o mámě, ale i o ženské, která by ještě nechtěla být sama. Jenže veškeré pokusy o nový vztah ztroskotaly. Utrápená smutná ženská s dítětem prostě není žádné terno – a přesně takhle jsem na chlapy působila. Po několika nezdarech jsem rezignovala a smířila se s tím, že už asi budu žít sama.

Andrea před rokem odmaturovala a začala studovat v Praze. Domů jezdí na víkendy, sice ne úplně každý týden, ale snaží se co nejčastěji. V prázdném bytě jsem si svoji samotu začala uvědomovat ještě víc. Andrea si všimla, že jsem nešťastná, a tak před čtvrt rokem oznámila, že s sebou na návštěvu přiveze svého přítele, aby bylo v bytě trochu živo.

Adama jsem předtím viděla jen na fotkách. Věděla jsem, že je to její spolužák z fakulty, i když o dost starší, a že jsou spolu prakticky od začátku, co do školy nastoupila. Ale teprve když se objevil ve dveřích mého bytu, uvědomila jsem si, jak je to pěkný chlap. Ano, ne kluk, ale dospělý chlap. Adamovi je třicet a jednu školu už má hotovou. „Takže nejen pěkný, ale taky chytrý,“ blesklo mi hlavou, když jsme si podávali ruce. Díval se na mě přitom tak zkoumavě, že jsem se začala červenat jako malá holka.

Po dlouhé době jsem zažila pocit, jaký žena má, když je jí v přítomnosti nějakého muže dobře. Při tom prvním setkání jsem si to ale ještě neuvědomovala. Andrea si ovšem všimla, že jsem v dobré náladě, a navrhla, že s Adamem přijedou častěji. Protestovala jsem, že on má jistě na práci jiné věci než otravné návštěvy u staré ženské, ale Adam se jen zasmál, o jakém stáří mluvím.

A za čtrnáct dní přijel s Andreou zase. Vyrazili jsme si na výlet na Ještěd, potom jsme zašli na večeři a společně ve třech do kina. Bylo mi krásně jako už dlouho ne. Doma jsme si ještě otevřeli láhev vína. Andrea není moc zvyklá pít a nakonec nám po hodině popřála dobrou noc s tím, že ona si jde lehnout. Zůstali jsme s Adamem sami v obývacím pokoji a láhev byla najednou prázdná.

Nevím, co mě to napadlo. Asi za to mohlo to víno, jinak bych k tomu nesebrala odvahu. Ale najednou jsem se zvedla, zhasla světlo, vrátila se na pohovku a sedla si Adamovi obkročmo na klín. Místo aby mě odstrčil, chytil mě za zadek a začal líbat, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „Tohle jsem chtěl udělat hned první den,“ stihl ještě říct a pak následoval sex jako z kýčovitého filmu – bleskurychlé strhání oblečení a uspěchané milování na pohovce provázené opatrnými výkřiky „tiše, tiše“. Když jsme skončili, šel se Adam osprchovat a pak do pokoje k Andree.

Ráno u snídaně jsem se klepala strachy, měla jsem pocit, že Andrea musí okamžitě všechno poznat. A hlavně jsem se strašně styděla, bylo mi ze sebe zle. Adam konverzoval a vtipkoval, jako by se vůbec nic nestalo. Na jednu stranu jsem mu byla vděčná, na druhou jsem se cítila dotčená, že se takhle dokáže chovat. Naše rozloučení bylo chladnější než obvykle.

Po zbytek neděle jsem brečela a přemýšlela, jak se z téhle morální kocoviny vyhrabat. O to větší šok přišel, když mi večer zapípala smska z neznámého čísla: „Musím tě zase vidět. Co nejdřív. Adam.“ Nepoznávala jsem sama sebe, když jsem třesoucími se prsty odpovídala: „Já tebe taky. Přijeď co nejdřív“. Druhý den stál ve dveřích.

Od té doby žiju dvojí život a mám pocit, že se každou chvíli musím zbláznit. Navenek jsem milující a chápavá matka, která vyslechne dceřiny stížnosti, že je Adam poslední dobou „nějakej divnej“. Uvnitř se celá třesu – hrůzou, že se to provalí, studem, jaká jsem mrcha, nemůžu spát kvůli pocitům viny a současně ani kvůli motýlům v břiše, které mám pokaždé, když si na Adama vzpomenu.

Náš vztah je čistě sexuální, vídáme se jen kvůli tomu v mém bytě, dvakrát jsem byla dokonce za Adamem v Praze a šli jsme do hotelu. Jenže já jsem se zamilovala. Pokaždé, když se na Andreu podívám, vím, že bych jí to měla říct, ale nedokážu to. A nemám ani sílu se zeptat Adama, jak to vidí on, protože se bojím, že bych ho ztratila a přišla o ty neopakovatelné okamžiky, které s ním prožívám. Ať s ním zůstanu, nebo se rozejdeme, ať se to Andrea dozví, nebo ne, všechno je špatně. Obě být šťastné nemůžeme.

Monika, 40 let, Liberec

Jak vše dopadlo?

Příběh paní Moniky nemá šťastný a vlastně ani nešťastný závěr. Nakonec se milostný trojúhelník rozpadl. Adam se rozešel s oběma ženami. Možná byl už unavený z paralelního vztahu s matkou a dcerou a možná se skutečně zamiloval. Údajně si něco začal s Andreinou spolužačkou z kruhu. Monika Adamův nezájem těžce nesla. Podle Moničiných slov, i Andrea se z rozchodu dlouho vzpamatovávala. Andrea dnes má už nového přítele, Monika je sama. Monika své dceři neprozradila nic ze svého tajemství a ani do budoucna jí nic o vztahu s Adamem říci nehodlá.