Žárlím na jeho nejlepší kamarádku. Připadá mi, že s ní by mu bylo líp

Petra jsem poznala před pěti lety přes jeho sestru, která byla mojí spolužačkou na vysoké. Dohromady jsme se dali pozvolna. Nejdřív jsme byli jen známí, pak se z nás stali bližší kamarádi a až asi za rok po seznámení jsme se začali sbližovat. Nebyla to úplná láska na první pohled, spíš jsme zjistili, že je nám spolu dobře, a rozhodli se zkusit, jestli to tak bude, i když budeme víc než kamarádi.

O to víc ho mám ráda teď. Právě proto mě trápí, že mu zřejmě v něčem nestačím, i když mi to nikdy ani slovem nenaznačil. Trápím se tím sama čím dál víc.

Abyste rozuměli, já jsem spíš takový klidný typ člověka, kdežto Petr je hodně akční. Ano, plno věcí podnikáme spolu, ale každý k nim přistupujeme trochu jinak. Takže zatímco výlet v mém podání je klidně celodenní, ale poklidný, Petr ho bere jako sportovní trénink. A Martina je něco podobného. Znají se spolu právě přes sport – léta spolu cvičí v judistickém oddílu. Martina je můj pravý opak – živel, kterého je všude plno. Má i takového přítele. Dost často podnikáme nějaké akce ve čtyřech a já si pokaždé připadám dost nepatřičně. Vedle ní zkrátka vypadám jako nemehlo.

V poslední době na sebe nemáme tolik času

Nikdy mi to zas tak nevadilo. První tři roky vztahu jsme s Petrem byli víceméně spolu sami, pořád jsme něco vymýšleli a byly to věci všeho druhu – od divadla přes hudební festivaly až po sportovní zážitky. Jezdili jsme i na běžecké závody, kde jsem sice pokaždé málem vypustila duši, ale i tak jsem si to moc užila.

Ale jako každý vztah i ten náš tak nějak zvolňuje, navíc oba máme časově náročnější práci, než když jsme se poznali, a také spolu už bydlíme. To všechno vede k tomu, že přes týden se v podstatě vidíme jen ráno a pak až pozdě večer – já pracuju na směny a Petr dost často má pracovní povinnosti právě až pozdě odpoledne. A občas máme práci i o víkendu, sice kompenzovanou volnem v týdnu, ale každopádně je trochu těžší najít den, kdy máme volno oba.

Výsledek je ten, že v posledních měsících náš společně trávený čas tvoří vlastně jen společné ležení u televize nebo v posteli. Ne že by to nebylo fajn, ale jen takhle si vztah nepředstavuju. Obzvlášť když si uvědomím, že Petr tráví tři odpoledne v týdnu na judu s Martinou a pak s ní třeba o víkendu jede na nějaký běžecký závod. A její přítel s nimi není, má zas jinou činnost. Petr na tom nevidí nic špatného, když já jsem v práci, navíc si vybírají závody, na které bych já ani neměla.

Co když zjistí, že ona se k němu hodí víc?

Ale mě to štve. Tuhle přišel z práce a hlásil, jak si s Martinou pěkně zaběhali, a já už jsem nevydržela a vypěnila. Že bych ráda, kdybychom taky něco zas podnikli spolu. Hrozně se divil a nechápal, co mi vadí, když jsem v práci. A namátkou z něj pak vypadlo (chlapi si to umí načasovat!), jestli by mi nevadilo, kdyby jel na víkend na běžecké soustředění. A Martina taky.

Asi jsem křičela víc, než bylo nutné, ale v tu chvíli mi to připadalo, že se snad zbláznil. On nechápal, proč se rozčiluju, já zas, jak ho to vůbec napadlo. „Kdybys jel s kamarádem, tak neřeknu ani slovo, ale ty pojedeš sám na víkend někam s jinou ženskou? To se mi prostě nelíbí,“ hádala jsem se.

„Je to moje nejlepší kamarádka, znám ji 15 let, jaký je rozdíl v tom, jestli pojedu s ní, nebo s jiným kamarádem? Pro mě je to totéž,“ kontroval on. Tak nevím, kdo z nás dvou je v právu? Opravdu jsem tak špatná, když si myslím, že tohle v pořádku není? Že by to takhle být nemělo?

Poslední dobou na Martinu zkrátka žárlím víc a víc. Bojím se, že když s ní Petr pořád bude, dojde mu, že ona je pro něj vlastně ideální. Bez ohledu na to, že i ona je zadaná. Vím, že plno lidí tvrdí, že i muž a žena se mohou přátelit naprosto bez postranních úmyslů, jenže tak to nemusí být pořád. Ráda bych to nějak vyřešila, ale nechci působit jako žárlivá hysterka nebo stíhačka. Zkrátka bych chtěla, aby na to Petr přišel sám a chtěl trávit čas se mnou. I když to nebude takový adrenalin.

Jitka, 27 let