Zase se děsím Vánoc. Nemáme moc peněz a děti si připadají ochuzené

Dokud byly děti malé a nechodily do školy, bylo u nás všechno v pořádku. Především proto, že manžel byl v tu dobu ještě zdravý a ve stavební firmě vydělával i docela slušné peníze. Přestože jsem byla celkem pět let doma a živil nás jen on, zvládali jsme to dobře. Ne že bychom si nějak vyskakovali, ale stejně tak jsme nemuseli žít v obavách, jak každý měsíc vyjdeme, a oběma dětem jsme mohli dopřát většinu toho, po čem toužily. Že nedostaly všechno, na co si ukázaly, bylo hlavně z výchovných důvodů.

Pak začala dcera chodit do školy, rok a půl po ní i syn. Před třemi lety se ale náš život ze dne na den změnil. Manžel na stavbě spadl z lešení a utrpěl vážný úraz hlavy. Několik dnů proležel v kómatu a báli jsme se i nejhoršího. Naštěstí se pak sám probral, takže bylo velmi nadějné, že nebude mít žádné závažnější trvalé následky.

Zpočátku to tak i vypadalo, protože v rehabilitaci dělal obrovské pokroky a poměrně brzy ho z nemocnice propustili domů. Že není všechno v pořádku, se ukázalo až později – v určité chvíli se pokrok zastavil a od té doby je manželův stav víceméně stejný. Je sice naprosto soběstačný a dokáže normálně fungovat, ale pro pracovní trh je použitelný jen obtížně. Mívá výpadky paměti, nedokáže se delší dobu soustředit nebo pracovat na jedné věci, bývá hodně unavený, jsou dny, kdy mu i jednoduchá věc dělá potíže. Aby se vrátil ke své původní profesi, nepřipadá v úvahu – a kde jinde zaměstnají zedníka?

Několik měsíců jsme se ještě tvářili, že se nic neděje

Navíc plný invalidní důchod mu ministerská vyhláška najednou „zkrouhla“ a to, co mu stát dává, teď sotva pokryje jeho vlastní potřeby, natož zbytku rodiny. Velmi zřídka se mu podaří najít nějakou brigádu, ale i to je čím dál méně. No a já pracuju jak prodavačka v drogerii, takže můj plat má i do průměrného hodně daleko.

Jediným štěstím je, že manžel je schopný děti vodit do školy i je vyzvedávat, takže můžu brát v práci i směny, o které není jinak zájem, a dostávám za to nějaké příplatky. Stejně tak se dobrovolně hlásím o víkendy a svátky, ačkoli bych stokrát raději byla s rodinou. Ale jinak to nejde.

Prvních několik měsíců po tom úrazu děti ještě moc velkou změnu nezaznamenaly. Měli jsme něco málo našetřeno, manžel navíc dostal docela vysoké odškodné od zaměstnavatele i nějaké peníze z pojistky. Věděli jsme, že to takhle nebude věčně, ale z těch peněz jsme se snažili každý měsíc rozpočet dorovnat, aby bylo všechno jako dřív. Takže i první Vánoce byly ještě jako za starých časů.

Ale když se finanční rezerva ztenčila na polovinu, řekla jsem dost. Peníze jsme zablokovali pro případ opravdu nejvyšší nouze a nastala krutá realita. Snažili jsme se, aby to děti pocítily co nejméně, ale stejně si všimly, že jídlo je najednou o dost skromnější, svačiny jednodušší, a o každou maličkost, kterou si přejí, se najednou vedou diskuse.

Syn se těší, že když byl hodný, letos bude dárků spousta

Ale to nejhorší přišlo na Vánoce. Ať jsme se snažili, jak jsme chtěli, nadílka byla ve srovnání s předchozími roky chudičká – a bezelstně upřímné děti nám to samozřejmě vyčetly. Bylo mi do breku, jak vysvětlit tak malým dětem, že prostě na víc nemáme? Aspoň částečně to zachránily dárky od prarodičů, ale stejně nám to pořád připomínaly.

Během roku jsme to nějak zvládli, narozeniny i svátky oslavili se ctí, i na školní výlety a jiné akce jsme peníze nějak dali dohromady. Ale že by se nám podařilo něco ušetřit, to samozřejmě ne. A tím pádem ani letošní Vánoce nebudou nijak bohaté, naopak. A já už se dopředu děsím, že místo krásného Štědrého večera u nás bude zase smutná atmosféra.

Před několika dny za mnou syn přišel s otázkou, kdy budeme psát dopis Ježíškovi (ještě na něj tak na půl věří) a ptal se, jestli když se snažil být letos tak hodný, dostane víc dárků než vloni. Dokonce se ptal, jestli ho má Ježíšek vůbec rád, když mu dá málo dárků. Snažila jsem se to nějak zamluvit, i manžel se do toho zapojil, ale samozřejmě dětskou dušičku jsme neuchlácholili – a hlavně víme, že situaci nijak nezměníme.

Tedy, dokonce už mě napadlo, že bychom si snad na dárky půjčili, ale dobře vím, že je to ta největší hloupost a cesta do pekla. Takhle to řešit nejde. Skoro si přeju, aby děti přeskočily pár let a už naši situaci lépe chápaly. Natož třeba mohly chodit na brigády a na něco si samy přivydělat. Zároveň se děsím dne, kdy jim přestanou stačit hračky jako panenky nebo autíčka – ty se dají přece jen pořídit i levně. Ale co až je začne zajímat značkové oblečení, mobilní telefony, počítače? Co potom?

Hanka, 35 let