Ženská soutěživost aneb Dokáží ženy spolupracovat?

Jedna má známá vede projekt, který pomáhá ženám. Před pár dny její tříletou práci někdo nazval inspirací a kus projektu jí ukradl. Aniž by to specifikovala, napsala známá rozhořčený vzkaz na sociální sítě, kde se okamžitě rozjela debata. Mezi názory na to, co znamenají slova vypůjčit, inspirovat, know-how a podobně se objevil i tento vzkaz: „A nebyla to náhodou žena? To je pořád plno řečí o síťování a ženy, pomáhejme si, držme spolu, podporujme se a táhněme za jeden provaz, a pak se dočkáte podrazu z ,vlastních řad‘.“ Byla bych ráda, kdybys napsala, že to žena nebyla… Měla bych hroznou radost.“

Jenže ukázalo se, že to žena byla a že filozofická debata o tom, co v dnešní době je a není padělek, zakrývá možná mnohem vážnější problém. Jmenuje se ženská soutěživost a má za následek, že největšími nepřáteli dnešních žen možná nejsou okolnosti, muži ani různé -ismy, ale ženy samy. Poprvé jsem si toho výrazně všimla před půl rokem, kdy mi kamarádka, matka ročního syna, napsala e-mail o tom, jak ji nebaví navštěvovat mateřské centrum.

Pravidelně ho totiž opouštěla s pocitem, že je nejhorší ženská na světě, když, přestože nechodí do práce a plně se mu věnuje, malý se ještě nepostavil na vlastní nohy a není zapsaný v žádném kurzu plavání, angličtiny ani ničeho podobného. „Žádná debata na téma děti tak už není o dětech. Je o matkách – jestli jsem já schopnější a lepší než ty,“ četla jsem v dopise.

DOJEM, NEBO REALITA?

Jeden facebookový komentář nebo e-mail kamarádky nejsou fakta, ale dojmologie. To je fér si říct. Na druhou stranu, je smutné, že ačkoli kolem nás lítají hesla o podpoře a spolupráci, podobných dojmů, jež jsou s nimi v přímém rozporu, přibývá. „Z vlastních zkušeností musím konstatovat, že v České republice ženská solidarita a opravdový networking příliš nefungují. Byť se prostřednictvím různých portálů, kouček, mentorek a osobností hlásá na všechny strany, je to spíš fráze. Ženy mezi sebou soutěží, jsou schopny se zrazovat i zraňovat,“ říká Kateřina Kaňoková, která se ve firmě zabývá mimo jiné poradenstvím a vzděláváním žen, které se vracejí na trh práce, a setkává se i se ženami ve vedení.

Že za jejími slovy bude možná víc než dojem, se můžete přesvědčit sami. Nalogujte se na jakoukoli sociální síť a prohlédněte si, co se tam děje. Motivační hesla, příspěvky o hubnutí a vtipy včetně hloupých lajkujeme a sdílíme jako o život, čímž je uvidí sta tisíce dalších. V okamžiku, kdy ale nějaký portál zveřejní fotku úspěšné a krásné ženy s jejím příběhem, který by mohl inspirovat, fotku sdílí… tři až pět lidí? Je to závist, že dotyčná je tam, kam se marně snažím dostat i já? Soutěživost, kdy jí nedávám lajk záměrně, aby se díky mně nestala ještě úspěšnější?

„Od spousty žen slyším, že se snaží podnikat v oblasti koučinku a mentoringu nebo v poradenství jiným ženám. Je to dobrý trend, jenže teoretické hlásání sloganů typu,ženy, spojte se‘ ženské společenství nezaručí,“ říká Kateřina Kaňoková. Ono vlastně stačí podívat se kolem. Třeba na větu: „Jak mohla dát dítě do školky UŽ ve dvou letech a jít dělat kariéru?“ Řekl by něco takového muž? Krkavčí matka je pojem z ženského slovníku. Kateřina Kaňoková nedávno pracovala se šéfkou, která prohlásila: „Když jsem hledala nástupce, schválně jsem vybrala chlapa. Ten mě nepodrazí – ženám nevěřím.“ Ženy říkají, že nevěří ženám?

MUŽI SOUTĚŽÍ, ŽENY NE?

Soutěživost není móda. Boj o teritorium, potravu a vhodného partnera je jeden z důvodů, proč jsme ještě pořád na světě a taky proč nelezeme po stromech. Jenže soutěživost se v dnešní výkonnostně orientované společnosti proměnila. Už to není jen motivační prvek, který nás posouvá dál, výš a lépe, ale taky zbraň. Dost lidí si myslí, že soutěží jen muži. To ale není pravda. Soutěží obě pohlaví. Jenom jinak.

„Muži soutěží o moc nebo o cíle. Ženy o to, zvítězit jedna nad druhou – buď moje pojetí, nebo žádné. To není soutěživost, jak ji chápeme ve sportu, to je přímo ideologie – vidění světa ženským okem,“ říká psycholožka Zdeňka Židková. „Ženy byly vždy,druhé pohlaví‘, to méně hodnotné, což je naučilo takto kategoricky účtovat se světem. Když muž prohrál bitvu, stále byl ,někdo‘, neboť pod ním ještě byly ženy. Když prohrála bitvu žena, nikdo podřadnější už nebyl. Ženy si vždycky více uvědomovaly, jaké výhody přináší být nahoře. Jen hodnotový žebříček se změnil. Dřív to byla snaha urvat muže, dnes je to většinou boj o kariérní postup.“ Ale nejenom.

Už jsem tu narazila na soutěživost a řevnivost v mateřských skupinách, kterou potvrdily i výzkumy. O jednom takovém píše na svém blogu i publicistka a poradkyně pro oblast rodičovství a výchovy Eva Labusová. Tým vědců při australské Edith Cowan University zjistil, že matky zdaleka nesoutěží jen v úspěšném vývoji dětí. Zdrojem vzájemného napětí mezi ženami je i srovnávání toho, jak dlouho kojí nebo hubnou po porodu, jak umějí vařit, zvládají domácnost, nebo s jakým úspěchem se jim daří vracet se po mateřské zpátky do práce.

Podle australských odborníků je v pozadí perfekcionismus, kvůli kterému se pořád poměřujeme s druhými, a nezřídka jsme bohužel svými vlastními štvanci. Zdeňka Židková dodává, že je to i otázka chybějícího sebevědomí a snaha opatřit si svépomocí uznání, které nepřichází odjinud zvenčí. A nejrychlejší způsob, jak sama sebe povýšit, bývá prostě… ponížit druhou.

DÁ SE VŮBEC PORAZIT?

S ženskou soutěživostí je často taky ten problém, že vlastně nic nepřináší. Nebo rovnou ubližuje. To mužská sice taky, jenže ta zároveň boří hranice a limity. „Klasicky je to vidět v dívčích skupinách ve třídě – dívčí hašteření nemá za cíl vlastně nic konstruktivního, jenom vybojování nadřazenosti. Následují klany na pracovišti, kde opět nejde o cíl, ale o pozice. Krásně to ostatně ukazovaly hony na čarodějnice. Často to byla nejbližší sousedka, která označila ženu za čarodějnici, a muži už jen konali. Důvody byly trojí – krása, majetek a výstřednost. Neplatí to trochu i dnes?“ ptá se psycholožka.

Můžeme se ohánět pojmy jako nerovný pracovní trh, nedostatek příležitostí, znevýhodňování kvůli genderu a mnoha dalšími. A na všech bude kus pravdy. Co ale ženám nejvíc brání v profesním i jiném úspěchu, jsou spíš vnitřní než vnější překážky. Konkrétně nesebevědomí a ženská nesolidarita. Spolky, kvóty, koučky, motivační hesla, nic z toho nevybuduje lepší ženský svět, dokud ve firmách na pozicích personalistek budou sedět ženy, jež budou jiným ženám – matkám – bránit vrátit se po porodu na svou židli. Nebo dokud budou v pozici šéfek ženy takové, které při oslovení k mentoringu prohlásí: „Proč bych jí pomáhala? Mně taky nikdo nepomohl, tak ať se sama snaží.“

Jak to ale udělat? Pro začátek třeba tím způsobem, že o tom budeme nejen psát a mluvit, ale hlavně se pokusíme jít příkladem. Jak totiž říká Zdeňka Židková: „Většina žen je zpočátku opatrná, nevěří ve spolupráci žen. Když se ale přesvědčí, že to funguje, dokážou táhnout za jeden provaz. Sociální psychologie mluví o tzv. názorových vůdcích, a tyto tvrdošíjné,kooperátorky‘ mohou takovými být a táhnout ostatní.“

Ženy se podle psycholožky také lépe domluví ve větších věcech. Je proto důležité nastavit si nejen líbivá hesla, ale hlavně cíle s vyšším smyslem – ideálně i pro ty, které přijdou po nás. Potom jsme schopné na drobné půtky zapomenout a opravdu spolupracovat. Nejen volební právo, ale vlastně i každá potřebná školka ve vesnici nebo každé nově otevřené mateřské centrum je důkazem, že to jde.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.