Ženy ve světě: Být ženou v Íránu
Tím prvním, co každému vytane na mysli, když se řekne ženy v Íránu, obvykle bývá známá kniha Bez dcerky neodejdu. Odhlédneme-li od faktu, že tato knížka je cíleně prolezlá americkou protiíránskou propagandou, v určitých bodech dodává představu o společnosti v Íránu na konci sedmdesátých let a začátku let osmdesátých ve 20. století během období tzv. islámské revoluce.
Trochu historie
V první polovině dvacátého století vládla Íránu dynastie Pahlavi. Šáh Reza Pahlavi byl během druhé světové války vystřídán svým synem Muhammadem Rezou Pahlavim. Oba vládcové se snažili o modernizaci své země po vzoru Atatürkova Turecka. Kromě industrializace, zlepšování infrastruktury a vyzbrojování armády docházelo i na nucenou modernizaci společnosti. Ženám tak byly přiznány do té doby v celém třetím světě nevídaná práva.
Ženy požívaly volebního práva, možnosti rozvodu, majetkové samostatnosti, nároku na vzdělávání i řidičského oprávnění. Bylo zakázáno jinak v islámském právu přítomné mnohoženství a minimální věk pro vdávání byl postupně stanoven na 18 let. Kontroverzním zákonem bylo zakázáno nošení šátků a dalších islámských kusů oblečení. Obyvatelé tak byli často proti své vůli de facto nuceni nosit západní styl oblečení.
Revoluce
Vlnou náboženských, sociálních i ekonomických tlaků došlo v roce 1979 ke svržení šáha a k nastolení Islámské republiky pod dohledem duchovního vůdce Ajatolláha Chomejního. Ten hlásal návrat k původním islámským právům a morálce. Během okamžiku tak byl ženám opět vnucen hidžáb, což je v podstatě dress code, tedy předepsaný způsob oblékání (o tom dále). Zákonný věk pro vdávání byl snížen na devět let (!) a společnost začala být striktně segregována na základě pohlaví.
Žena nesměla vycházet z domu bez doprovodu manžela nebo nějakého mužského příbuzného. Bez správného mužského doprovodu a povolení nebylo pro ženu možné ani cestování. Ilegálním se stal mimomanželský sex, za nějž mohla být žena podle islámského práva popravena, a to i v případě svého znásilnění. Rovněž byl prakticky ženě znemožněn rozvod bez souhlasu manžela a v případě zrušení manželství žena prakticky ztratila možnost výchovy dítěte.
Hidžáb, to nejlepší pro ženy od Alláha
Nedá se ovšem říci, že by práva žen byla úplně zlikvidována. I nadále mohly volit, vlastnit majetek, zachovat si finanční nezávislost na manželovi a řídit automobil (což ještě před dvěma lety nebylo možné např. v Saúdské Arábii). Nejvíce zdůrazňovaný (především na Západě) bývá povinný způsob oblékání vyžadovaný státními autoritami známý jako hidžáb. Ten spočívá prakticky v kompletním zahalení ženského těla.
Výjimku představuje pouze obličej a ruce po zápěstí. Žena musí mít důkladně zahaleny vlasy šátkem a oblečení musí být volné tak, aby nebylo možné poznat kontury těla. Symbolem pro hidžáb se stal černý čádor, což je dlouhý volný plášť od temene hlavy až po paty. Slovo čádor ostatně původně ve farsí (perštině) označuje stan. Rovněž použití make-upu bylo něco nemyslitelného a vlastně i hříšného.
Postupné změny k lepšímu
Jakkoli to může znít paradoxně, islámská revoluce vedla k nárůstu vzdělanosti mezi ženským pokolením. Přestože se dynastie Pahlavi snažila o modernizaci Íránu, právě zákazem nošení tradičních muslimských oděvů a šátků pro ženy na veřejnosti způsobila pravý opak. Zejména venkovské ženy a ty z konzervativních rodin se styděly vyjít ven bez zahalení, takže raději nevycházely vůbec. A to právě ani do školy.
Možnost opětovného nošení hidžábu způsobila doslova záplavu ženských škol (výuka dívek probíhá odděleně od chlapců) novými studentkami. Ženy v současnosti tvoří dvě třetiny vysokoškolských studentů na íránských univerzitách. Přesto jejich působení na pracovním trhu je nízké (kolem 20 %), protože mnohem častěji navzdory svému vzdělání zůstávají v domácnosti. Nicméně íránský sociální systém zná i mateřskou dovolenou, takže se oficiálně s ženskou prací počítá.
Reformy a uvolnění?
Poté, co se v roce 1997 dostal do prezidentského úřadu prezident Muhammad Chatámí, bylo podniknuto několik reforem k uvolnění tlaku režimu na společnost. Došlo ke zvýšení minimálního legálního věku pro sňatek pro dívky na 13 let, bylo úspěšně zabráněno pokusu konzervativních proudů limitovat počet studentek na vysokých školách a do íránského parlamentu (Madžlisu) se dostaly poslankyně.
Došlo ke zmírnění represí vůči nedostatečně zahaleným ženám a dívkám pohybujících se na veřejnosti bez vhodného mužského doprovodu. Přesto i nadále zůstaly ženy ve svých právech oproti mužským protějškům citelně ochuzeny. Ženské svědectví u soudu má poloviční hodnotu oproti svědectví muže a v případě vyplácení odškodného za vraždu je cena ženy rovněž na polovině.
Autor: Josef Kraus
3. prosince 2009
Jak se žije ženám v Íránu v současné době, se dozvíte v příští části článku opět na serveru Ženy.cz
