Žijeme ve třech. Já, on a jeho smartphone

S přítelem chodím už přes pět let, dva roky spolu žijeme. Pamatuju se, že když jsme se seznámili, jeho vztah k technickým věcem a byl až úsměvný. Pro práci samozřejmě používal počítač a občas si surfoval i doma, ale to bylo tak všechno. Oproti jiným chlapům, které jsem znala, ho nezajímaly vymoženosti typu navigací, foťáků, ani třeba pěkná auta. Mně se to moc líbilo, protože ani já na tohle rozhodně nejsem. Úsměvné byly situace, kdy jsem na dovolené fotila já, protože z jeho pokusů vznikaly snímky, jako kdyby je pořizovalo malé dítě.

A jestli měl Tomáš k něčemu skoro odpor, tak to byly mobilní telefony. Samozřejmě ho měl, ale ten úplně nejobyčejnější, jaké se v tu dobu prodávaly. „Telefon je na telefonování a dejme tomu na smsky. A hodí se jako budík. Nic víc od něj nechci a nepotřebuju – a aspoň se o něj nemusím bát,“ tvrdil. Dávala jsem mu za pravdu, sama od mobilu nic jiného nechci, na druhou stranu mám ale také nějaký požadavek na vzhled, přece jen jsem ženská. Tomáš si však ještě jakoby zakládal na tom, aby jeho telefon vypadal co nejotřískaněji.

Když kamarádi večer v hospodě začali lovit z kapes nejnovější modely, které vypadaly naprosto stejně jako předchozí, ale podle nich byly mnohem lepší, Tomáš to komentoval slovy, že si „kluci zase porovnávají pindíky“. A byl hrdý na to, že on tomuhle šílenství nepodlehl.

Jenže před zhruba rokem se to stalo. Firma, kde Tomáš pracuje, zaměstnancům jako benefit pořídila služební telefony. A kdyby jen to, ti nejlepší, mezi nimiž můj přítel je, dostali rovnou chytré mobily. Takové ty s obřím displejem, které už jsou spíš počítačem než telefonem. Samozřejmě žádný dárek není zadarmo, takže od zaměstnanců se od té doby očekává, že budou na příjmu kdykoli a kdekoli.

Služební mobil znamená být pořád na příjmu

To byla první věc, která mi hned zkraje začala vadit – a zpočátku i Tomášovi. Dřív jsme byli zvyklí, že víkend znamená víkend, večery v týdnu jsou čistě naše a práci jsme si ani jeden domů nenosili. Jenže teď najednou měli nadřízení pocit, že když má někdo služební mobil, tak musí být pořád k dispozici. A mysleli si to i ostatní kolegové. Najednou měli potřebu o víkendu řešit po telefonu věci, které v klidu mohly počkat až do práce.

Na Tomášovi bylo vidět, jak se to v něm mele – pokaždé, když na displeji viděl, že jde opět o někoho z práce, byl otrávený a naštvaný, ale nikdy si nedovolil hovor nezvednout. A pokud ho zmeškal, hned jak to zjistil, volal zpátky. Klidně i v autě při řízení nebo při nákupu u pokladny, ačkoli jsem mu říkala, že snad čtvrt hodiny to počkat může.

Nedovolí si hovor nepřijmout

Když nás mobil už poněkolikáté vyrušil v opravdu nevhodných situacích, ozvala jsem se trochu rázněji. Jenže to už byl přítel „zaháčkovaný“. Vysvětloval mi, že v dnešní době, kdy je každý rád, že má práci, si prostě nemůže dovolit zvonění ignorovat. „Vždyť oni mi platí i soukromé hovory, tam paušály, je to od nich bonus, tak když čas od času někdo něco potřebuje, tak to holt zvednu a poradím.“ Na můj dotaz, jak si poradili dřív, když služební mobil neměl, samozřejmě huhlal jen něco neurčitého.

To ale není jediná věc, co mě na jeho telefonu rozčiluje. Tou druhou je neomezený internet a možnost stahovat všechny možné aplikace, což Tomáš objevil záhy poté. Nestačila jsem se divit té proměně a dodnes je mi trochu záhadou. Jak se z odmítače technologií stal jejich největší zastánce? Kdyby jinak nebyl pořád stejný, myslela bych si, že mi snad vyměnili muže. Tomáš se zkrátka ponořil do všech těchhle věcí – a mobil mu od té doby v podstatě přirostl k ruce.

Ráno vstane, ještě leží v posteli, ale už v mobilu kouká, co je nového a jaké bude počasí. Protože v rádiu u snídaně už to asi říkají špatně, i když to léta bylo dostačující. U snídaně surfuje, u večeře surfuje, mobil neodloží, ani když se díváme v televizi na film. Vlastně i když jen tak sedíme na gauči a povídáme si, pořád ho má v ruce nebo hned u ní a co minutu se dívá na displej, jestli mu snad něco neuniklo.

Posedlost mobily vidím všude kolem sebe

Popravdě si nepamatuju, kdy jsem ho naposled viděla s knížkou nebo aspoň časopisem. Vysvětluje to tím, že si všechno přečte v mobilu. Na to moc nemám co říct, i když pochybuju, že by si tam četl romány, jako to aspoň občas dělal dřív. Největší tragédie ovšem je, když se mu telefon vybije. To je ale vzhledem ke spotřebě těchto smartphonů a tomu, jak moc ho využívá, dost obvyklé. Párkrát se stalo, že telefonu došla baterka někde, kde měl Tomáš pár hodin smůlu, a choval se skoro jako alkoholik s abstinenčními příznaky! Nebylo s ním k vydržení.

Připadá mi ale, že v tom nejsme sami. Poslední dobou jsem si toho začala všímat víc, a neuniklo mi, že smartphone má k ruce přirostlý snad úplně každý chlap. U žen ho vidím taky, ale spíš třeba se sluchátky v tramvaji. Nicméně muži ho mají všude. Stačí se podívat v restauraci – každý ho má vyložený na stole, pořád do něj kouká a jakmile partnerka odejde na toaletu, už v něm rejdí a jen s nechutí ho po jejím návratu odkládá.

Už jsem pomalu rezignovala, vím, že s tím nic neudělám, zvykla jsem si, že když na Tomáše mluvím, nejdřív obvykle důrazně houknu, aby si toho všiml, případně mu mobil seberu z ruky, když chci říct něco opravdu důležitého. On se tomu směje, já už ani moc ne. Čas od času vypěním, když mu některý kolega zavolá klidně v půl dvanácté večer a pak spolu půl hodiny něco řeší. Kam zmizela nějaká základní slušnost? Neumím si představit, že by dřív lidé volali na pevné linky takhle pozdě. Dneska to nikdo neřeší. Skoro mě to až děsí!

Aneta, 26 let