Životní lásku jsem potkala na internetové seznamce

Neodsuzuji ani jednu z těch skupin. Sama jsem dlouho patřila spíše mezi skeptiky. Normální člověk se přece dokáže seznámit přirozeně v běžném životě, říkala jsem si vždycky. A tak jsem chodila s kluky, které jsem potkala na diskotéce, na koleji, na dovolené. Byly to hezké vztahy, některé trvaly pár měsíců, nejdelší dva roky. Na konci byly bolestné rozchody pramenící ze vzájemného nepochopení a zjištění, že oba chceme něco jiného.

„Vidíš, a proto já jdu na jistotu,“ vykládal mi pak vždycky kamarád, kterému jsem si po dalším nevydařeném pokusu vylévala srdce. „Seznamuju se jedině na internetu. Tam jasně napíšu, co chci, nebo si to přečtu u druhé strany – samozřejmě koukám jen na smysluplné nabídky.“

Marek tvrdil, že při klasickém seznámení vždycky koukáme nejdřív na vzhled, ať se tomu bráníme jakkoli. A když se nám ten člověk líbí, přitahuje nás, voní nám, tak si s ním něco začneme, i když si třeba úplně nerozumíme v některých podstatných věcech nebo máme úplně jiné koníčky a životní styl.

Každý hledá něco jiného

„To v tu chvíli prostě neřešíš. Vadit ti to začne až po delší době – a z toho pramení všechny ty rozchody. Kdyby lidi od začátku zapojovali víc rozumu a šli na to trochu racionálně, našli by pro sebe víceméně dokonalého partnera rychleji,“ filozofoval. Předhodila jsem mu, proč tedy má ze seznamky už asi dvacátou holku.

„No protože já hledám nezávazné vztahy hlavně na sex,“ odvětil udiveně. „A přesně takové holky tam taky najdu. Vědí, do čeho jdou, a obě strany jsou pak spokojené.“ Kroutila jsem nad jeho teorií hlavou, ale pak mi také začala vrtat hlavou. A protože jsem byla už delší dobu sama a o nějaký vztah ne a ne zavadit, přihlásila jsem se zkusmo na jednu z internetových seznamek – a začaly se dít věci.

Netušila bych, že na jeden můj obyčejný inzerát se sejdou skoro dvě stovky odpovědí! Dvě třetiny jsem promazala po přečtení první věty, půlku ze zbytku nemilosrdně po prohlédnutí fotky. Nakonec mi zbylo šest inzerátů, které mě zaujaly. U dvou fotka vůbec nebyla. Optimisticky jsem vyrazila na první schůzku. Po první minutě jsem litovala, že jsem se do něčeho takového kdy pustila! Většího zoufalce jsem snad neviděla. Jsem slušně vychovaná, tak jsem s ním hodinu poseděla nad kafem a pak se taktně rozloučila.

Nenechala jsem se odradit a podnikla druhý pokus. Ten vypadal nejdřív nadějněji, kluk to byl příjemný – do chvíle, než se rozpovídal o svých názorech na role muže a ženy ve společnosti. Tentokrát jsem se rozloučila ještě rychleji.

Po třech pokusech jsem to vzdala

Do třetice všeho dobrého, řekla jsem si – a ne, nebylo to dobré, byla to kombinace obou předchozích zážitků. Po této zkušenosti jsem už poslední tři adepty ani nekontaktovala a zařekla se, že už nikdy. Jen jsem si potvrdila, že na seznamce se „kvalitní materiál“ najít nedá.

Jenže Marek do mě pořád hustil, že jsem slabota a že to hned vzdám. „Neumíš v tom chodit, ještě nepoznáš, co za těmi slovy je. Zkrátka to chvíli trvá, když máš trochu větší požadavky než jen hezká kozatá do postele. Vydrž!“ A do toho jsem úplně náhodou potkala někdejší spolužačku ze školy, která celá zářila s tím, že je čerstvě vdaná. Za chlapa, kterého ulovila na seznamce!

Přesto mi trvalo snad půl roku, kdy jsem se chvíli plácala v jednom marném vztahu – nevztahu s kolegou práce, než jsem se na internetu zase zahloubala do nabídky seznámení chtivých mužů. Tentokrát jsem si žádný inzerát nevkládala, ale pročítala jsem si, co o sobě píšou jiní. Jenže rubriky jako „vážné seznámení“ mi připadaly úplně tristní. Jako kdyby nikdo neuměl napsat něco milého, vtipného, zajímavého. Z většiny textů čišela umělost, snaha zapůsobit, někdy až zoufalství. Odrazovalo mě to.

Z nudy jsem tak brousila na nejrůznější portály, aniž bych vlastně někoho hledala, až jsem narazila na jedné seznamce na rubriku pro cestovatele. Lidé tam poptávali společné cestování do nejrůznějších zemí, sháněli informace a mě zaujal inzerát jakéhosi chlapíka, který se chystal do Norska a ptal se na tipy. Norsko je moje srdeční záležitost, byla jsem tam do té doby už třikrát, a tak jsem mu napsala docela dlouhý text, kde jsem se o téhle krásné zemi romanticky rozpovídala.

Našla jsem, když jsem ani nehledala

Odpověděl bleskurychle a opravdu vtipně. Hned jsem reagovala a vyvinula se z toho celovečerní emailová přestřelka, při které jsem se zasmála jak už dlouho ne. A pokračovalo to ještě několik dní. Až mi v jednom mailu navrhl, že bychom se měli vidět, protože evidentně na sebe narazili dva „norofilové“. Samozřejmě už mě to taky napadlo, ale zároveň jsem se bála, že v reálu budu hrozně zklamaná z někoho, s kým se přes počítač tak pěkně povídalo.

Ale zvědavost byla silnější – a tak jsme se nakonec sešli. Nebudu psát, že jsem ho uviděla a podlomila se mi kolena, tak jednoduché to nebylo, a pochybuji, že nějak často bývá. Bylo to však opravdu sympatický a příjemný kluk a i naživo s ním byla taková legrace. Strávili jsme spolu půl dne a domluvili se na dalším setkání. Viděli jsme se pak ještě dvakrát, aniž by se cokoli stalo – a ani jsme se nechovali, jako by se něco stát mělo. Zkrátka dva kamarádi. Až mi to bylo divné.

Potom na tři týdny odjel do toho Norska. Když se vrátil, přijel za mnou a první, co udělal, bylo, že mě objal a políbil. A od toho dne jsme spolu. Je to už šest let, v Norsku jsme spolu byli už dvakrát a příště už tam snad pojedeme jako manželé.

Takže co z toho plyne? Opravdu to jde. I ve světě internetu a techniky se dá láska najít. Jen to není tak snadné, jak si možná někteří malují. Vlastně to funguje stejně jako v reálném světě. Dlouho hledáte, potkáváte omyly, a pak na někoho narazíte vlastně náhodou, když to ani nečekáte. A tak to má být.

Lenka, 32 let