Změna je život (někdy i nový). Příběhy čtenářek, které se vydaly novou cestou
MIRKA DOŠLÁ, 39 LET, Brand manažerka módní značky (vlevo)
Je to pět let zpátky, měla jsem slušnou práci v oboru módy, která mě bavila, doma manžela a dvě malé holčičky, roční a tříapůlletou. Přesto jsme s manželem měli pocit, že bychom rádi zkusili něco jiného a splnili si své dlouholeté cestovatelské touhy. Do světa dnes odjíždí hodně lidí, většinou jsou ale zodpovědní jen sami za sebe. Když mají děti, řeknou, že to nejde, a nad sny mávnou rukou. My jsme vzali věk dětí jako výhodu – nemuseli jsme je vytrhávat ze školních lavic.
Do Austrálie jsme nejeli za štěstím, ale za změnou, životním zážitkem, poznáním kultury, jazyka, nových přátel. Je omyl myslet si, že pokud nejste šťastní doma, cesta do jiného prostředí vás šťastnými udělá. Když si zoufáte v Čechách, budete si zoufat kdekoli jinde. Nikdy jsem o našem rozhodnutí nepochybovala. Přitom přišly momenty, které byly těžké. Třeba když rozprodáváte dětské hračky, protože všechny vzít s sebou nemůžete. Okolí nám vůbec nevěřilo nebo si myslelo, že jsme naprosto zešíleli.
Po příjezdu na druhou stranu světa byl jedinou jistotou termín zahájení mého semestru na prestižní škole marketingu a pár dní pobytu u přátel. Studium je jedno z pravidel, abyste do země získali vízum a mohli tam žít. Život v cizině je pochopitelně náročný i finančně. Pracovali jsme s manželem na střídačku jako nikdy předtím. Osobně jednou z nejtěžších věcí pro mě bylo překonat pocit odcizení a samoty. A úplně to nesrovná ani soused, který vám přinese něco sladkého na uvítanou a přijde se vám představit. No ale představte si něco podobného v Čechách! Odjížděli jsme s prohlášením, že nevíme, kdy se vrátíme.
Nakonec jsme v Austrálii strávili přes rok. Získali jsme zážitky, na které nezapomeneme do konce života, nadhled, sebevědomí a na vlastní kůži jsme si ověřili platnost tvrzení, že hranice a limity skutečně neexistují. Pouze si je sami vytváříme ve své hlavě. To nám umožňuje alibisticky nevystupovat ze svých komfortních zón a pohybovat se v bezpečných mantinelech, které jsme si pro tento účel sami postavili.
A někdy člověk potřebuje vycestovat i proto, aby si uvědomil, že rodná země není tak špatná, jak o ní většina tvrdí: od veškerých sociálních jistot po kvalitní zdravotnictví a školství, za které na rozdíl od Australanů neplatíme. Pokud by se mě někdo zeptal, jestli se do podobné akce má pustit, moje odpověď nebude automaticky ano. Zažila jsem rodiny, pro které bylo podobné dobrodružství příliš. Je otázkou každého, aby si zvolil míru, kam až může vystoupit ze svého komfortu, a byl schopen nést následky svého rozhodnutí.
IRENA VOKROJOVÁ, 39 LET Stylistka, (uprostřed)
Šestnáct let jsem byla zaměstnancem s pevnou pracovní dobou a pravidelným příjmem na bankovním účtu. Z provozních pozic jsem se postupně vypracovala až na manažerské. Pak jsem ale porodila děti a můj přístup k práci se změnil. Stálý běh za úspěchem a cíli, který mě předtím naplňoval, už jsem nebyla schopná přijmout za svůj a čím dál častěji jsem si kladla otázku, proč vlastně svoji práci dělám.
Věděla jsem, že štěstí pro mě znamená vnitřní klid, lásku dávat i dostávat. Aby tomu tak bylo, potřebuji balancovat radost, kterou mi dává rodinný život s manželem a s dětmi, a uspokojení z práce, která mě nabíjí. Jenomže udělat zásadní krok jsem se bála. Nechávala jsem si zadní vrátka a dva roky se vedle zaměstnání pokoušela podnikat. Trpěli jsme celá rodina. Období pár měsíců před výpovědí bylo jedno z nejtěžších. Dělala jsem si SWOT analýzy (metoda, jejíž pomocí je možno identifi kovat silné a slabé stránky, příležitosti a hrozby spojené s určitým projektem – pozn. red.), připravovala plány, přemýšlela, konzultovala své rozhodnutí s manželem, kamarádkami a nakonec i odborným koučem.
Všichni mě podporovali a fandili mi. Musela jsem to být ale já sama, kdo sebere odvahu a začne žít podle svých představ. Od loňska se naplno věnuji módnímu stylingu. Začátky byly překvapivě dobré. Využila jsem maximum kontaktů a rozběhla kromě osobního stylingu i přednášky a kurzy. Nejtěžší pro mě bylo srovnat se s rozdílem, že už nejsem zaměstnancem majícím na starosti pouze určitou část firmy, ale během dne přepínám mezi stylistkou, účetní, psycholožkou, marketingovou odbornicí.
Druhá věc je ocitnout se bez pravidelného příjmu v obdobích, kdy se daří méně. Upřímně řečeno si své podnikání neumím představit bez zázemí manžela. Bez něj bych si takové riziko dovolit nemohla. Stále přemýšlím, jak se podnikáním dopracovat k finanční jistotě. Přestože práce je mnoho a kromě podnikání mám na starosti i domácnost a děti, cítím se svobodná a užívám si neomezené možnosti dělat téměř cokoli a organizovat si život takřka podle svého. Jsem sama sebou a to je moje cesta za štěstím.
ALICE ROSSI, 34 LET, Produkční, (vpravo)
Vdávala jsem se ve 23 letech za svého nejlepšího kamaráda. Chodili jsme spolu s několika přestávkami čtyři roky. Nebyla to láska až za hrob. Prostě jsme se znali, rozuměli si, a měli jsme možnost sňatkem získat byt od jeho rodičů. Pár dní před svatbou mi zemřel otec. Tenkrát mi moje maminka řekla: „Táta umřel. Máš důvod se nevdávat.“
Tehdy jsem tomu vůbec nerozuměla. Neměla jsem pocit, že hledám důvod nebýt vdanou paní. Plácala jsem se v manželství, v bolesti ze ztráty otce. Připadala jsem si opuštěná a zmatená. Kdy mě poprvé napadlo, že nejsem šťastná? Nebyl to konkrétní moment, spíš postupně sílící pocit, že chci žít jinak. Ne že by můj exmanžel byl špatný. Jen nebyl vhodný pro mě. Volný čas jsem trávila se svými kamarády, které on neznal, a cítila jsem se o moc šťastněji než doma s ním.
Jednou, když jsem se vracela z nějakého povedeného víkendu, jsem si řekla: „To by bylo super, s nimi zůstat a žít tak, jak žijí oni…“ A v tu chvíli mi došlo, že tak žít můžu. A tak jsem po pěti letech manželství požádala o rozvod. Všichni říkali, že jsem se zbláznila. Nikdo mi tenkrát neřekl: „Jestli to tak cítíš, tak děláš správnou věc.“ Bylo to hodně těžké období. Zhubla jsem dvacet kilo, neustále jsem měla pochybnosti, jestli jsem udělala dobře. Protože můj exmanžel byl opravdu skvělý člověk a dokážu si představit, že bychom společně zestárli. O to bylo všechno složitější. Neměla jsem jiného muže a sžírala se. Ale pomohli mi přátelé.
Začala jsem nový single život a postupně se mi to zalíbilo. Když se na to dívám zpětně, šťastná jsem byla vlastně hned. Intenzivněji jsem si to uvědomila po půlroce. Občas se mi stávalo, že jsem se zastavila a řekla si: „Tohle je můj život? Super!“ Přestala jsem být domácí puťka, začala chodit do společnosti, zajímat se o dění kolem sebe, pořádat kulinární párty, cestovat po světě, vymýšlet bláznivé nápady. Najednou jsem byla uvolněnější a spokojenější, což trvá dodnes. Neumím dávat rady o štěstí. Vím jen jedno, že se člověk má spolehnout na svou intuici. I na tu, která volá hodně slabým hláskem.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
