Zůstat nebo odejít? Obojí chce odvahu!
S Adamem ji sice nespojuje snubní prstýnek, ale těch dvanáct let prožitých bok po boku vnímá Adéla jako srovnatelně silné pouto, navzdory rozdílným představám o společném fungování. Adam byl totiž od začátku zvyklý žít si po svém, měl kamarády a hospodu, a Adéle nezbylo než se přizpůsobit. Udělala si tedy instruktorský kurz, a buď byla v zaměstnání, nebo cvičila. Když přišel Adam o práci, jaksi samozřejmě vzala na svá bedra také financování domácnosti.
V té době se jí do života vloudil jiný vztah – se ženatým Radimem. Ačkoli po něm nechtěla, aby se rozvedl, nakonec to, na rozdíl od ní, udělal. A překvapivě si našel jinou přítelkyni. Avšak tou, které volal, když se potřeboval s něčím svěřit, zůstávala Adéla. „Odešla bych, kdyby na mě Radim naléhal, ale to on neudělal,“ říká. „Co mě drželo u Adama? Asi stereotyp, společně strávený čas a fakt, že má i pozitivní vlastnosti.“
Také Marek, Adélin další muž – prý osudový – má přítelkyni. Tvrdí, že s ní není šťastný, ale od rozchodu zatím vždy couvnul. I on však, stejně jako Radim, drží Adélu v šachu telefonáty, v nichž se jí svěřuje s problémy. Přiživuje tak její naději, že snad jednou… A Adéla nepřestává doufat. Od Adama se načas odstěhovala, ale teď se k němu vrátila.
Z bezradnosti: „Co když si nikoho jiného nenajdu? S Adamem dokážu fungovat, protože ho znám. Nemám odvahu zůstat ani odejít.“ Možná nechápavě kroutíte hlavou. Co je na tom tak těžkého, opustit egoistického sobce, který navíc smrdí korunou? „Rozumově vím, že to s Adamem nemůže fungovat, ale emočně je to těžké,“ krčí Adéla bezradně rameny.
ŠUP S TÍM DO KOŠE
Je pravda, že zbavovat se všeho, co už dokonale neslouží, je v módě. S lehkostí vyhazujeme věci, které přestaly sloužit, snadno opouštíme lidi, kteří nás už nebaví. Rozhodnutí zašít díru na ponožce zní dnes stejně podivínsky a staromilsky jako zůstat ve vztahu, který stoprocentně nefunguje. Jako by to byl projev pasivity, zbabělosti a popření sebe sama. „Je to zřejmě reakce na dřívější dobu, kdy byla pro změnu ostuda rozvést se a říkávalo se, že je zapotřebí ‚něco překousnout‘,“ říká psycholožka Lucie Rozsypálková. „Dnes se děje opačný extrém: upřednostňuje se individualita a každý si může dělat, co chce. Jenže bez hranic a pravidel se ve vztazích špatně žije, orientuje a rozhoduje.“
CO BY TOMU ŘEKLY DĚTI?
Dál však platí, že ve fungujícím partnerství bychom měli cítit spokojenost, sounáležitost, přijetí, bezpečí, lásku a možnost rozvíjet se. V opačném případě je namístě sebrat odvahu a změnit to. Samozřejmě, výsledek je nejistý jako u každého kroku do neznáma.
Mnoho lidí dává přednost zůstat ve vztahu, ve kterém se necítí dobře, než aby neměli žádný vztah. Je pro ně snesitelnější cítit naštvání než osamělost. Děsí je, že by druhého odchodem zranili, rozzlobili a úplně ztratili, a také se bojí, že nikoho lepšího nenajdou, nebudou milovaní, neporadí si sami, nepřežijí finančně. A často se vymlouvají na děti, které jsou pak nuceny snášet jejich dilema s nimi. Polovina manželství se u nás může pyšnit tím, že se nerozpadla. Ale to pořád neznamená, že jsou šťastná. Ve skutečnosti je hodně z nich nefunkčních a drží pohromadě jen kvůli dětem. Je otázka, nakolik je taková výdrž hodna obdivu.
Samozřejmě, máme-li s partnerem děti, máme také neoddiskutovatelnou povinnost zůstat spolu tak dlouho, dokud si neověříme, zda naše partnerství skutečně nemůže fungovat (výjimky potvrzují pravidlo, takže notorické alkoholiky, chorobné žárlivce a násilníky je radno z dalších pokusů vyloučit). Teprve když dojdeme k závěru, že šance je nulová, je čas rozejít se. „Děti musí vyrůstat v harmonickém, klidném a láskyplném prostředí. Rodiče, kteří si nerozumějí a jejichž vztah nefunguje, takové prostředí bohužel nevytvoří,“ podotýká psycholožka Rozsypálková. Nešťastný, nervózní, naštvaný, frustrovaný člověk zkrátka nemůže být vzorný rodič.
EXTRÉMY NEMAJÍ SMYSL
Ale pozor, odvaha udělat krok ze stávající situace sama o sobě nestačí. Je pravda, že když dnes v padesáti opustíte nevrlého manžela povalujícího se na gauči, odejdete z místa úřednice a stanete se tanečnicí (jak jste si vždycky přála) s dvacetiletým zajícem po boku, budete na okolí působit jako odvážná žena, která si jde za svým. Jenže co dál?
Překonáte-li strach a opustíte, co odmítáte, zažijete úlevu. Bude však jen dočasná. Pokud opravdu nepřeladíte na vlnu svého přání, jako tanečnici vám brzy dojde dech a ze zajíce se dříve nebo později vyklube stejný bručoun jako byl váš manžel. Dotaženo do extrému – odejdete-li jinam pokaždé, když se vám něco nebude líbit, dostanete se po určitém čase do úplné izolace. Namísto odvážného člověka, který si jde za svým snem, se z vás stane notorický útěkář. Jak to tedy udělat, aby odvážný krok přinesl ovoce?
A TEĎ NA ROVINU…
Jestli jste uvízli a nevíte, zda zůstat, či odejít, Lucie Rozsypálková radí srovnat si myšlenky v hlavě, zvážit svou situaci a položit si pár otázek.
- Uvědomujete si realitu vztahu?
Fáze zamilovanosti, kdy na partnerovi nevidíte chyby, dříve nebo později pomine. Pokud jste si například brali zapáleného obdivovatele výtvarného umění, nečekejte po deseti letech vztahu, že bude jásat nad vaší představou dobrodružné dovolené v divočině.
- Kde budete za rok a kde za pět let?
Zkuste si v duchu vykreslit do detailů, jak bude váš život vypadat v dlouhodobějším výhledu, když zůstanete a když partnera opustíte.
- O koho se můžete opřít?
Máte v zádech rodinu, můžete počítat s podporou přátel, případně nového partnera? Jejich názor si vyslechněte, i když se nakonec rozhodnete neřídit se tím, co vám doporučují. Nejdůležitější je podpora ze strany blízkých, kteří vás podrží, ať se rozhodnete a uděláte cokoli.
- Máte i jiný smysl života než partnerství?
Máte koníčky? Věnujete se nějakým aktivitám? Jinými slovy, realizujete se i jinde než v partnerství? Čím víc kotev v životě máte, tím jste stabilnější.
- Jaký byl vztah, ve kterém nejste spokojení?
Udělejte si sami pro sebe jeho rekapitulaci a hledejte opěrné body, na nichž můžete stavět – okamžiky porozumění, krize, které jste společně ustáli, doby, kdy jste fungovali harmonicky jako pár. Napište si plusy a minusy, které vám přinese další setrvání či odchod.
- Uvědomujete si případná přehnaná očekávání?
Změna v partnerském životě vás nezbaví všeho negativního. Opuštěním partnera nezacelíte například bolest ze ztráty psa, zklamání z krachu rodinného podniku, zoufalství z nemoci dítěte.
- Počítáte se všemi důsledky svého rozhodnutí?
Jako každý krok v životě vzbudí vaše rozhodnutí i reakce, které vám nemusí být milé.
- Nazrál čas rozhodnout se?
Někdy je opravdu nejlepší čekat, až čas vše vyřeší. Jindy je ale čekání ztrátou času. Pokud nevíte, co udělat, hraje v tom roli vaše nerozhodnost, nebo ještě potřebujete onu příslovečnou poslední kapku.
ZAPOJTE SRDCE A TĚLO
Vyzkoušejte při rozhodování i další techniky, které oslovují nejen rozum, ale také srdce a tělo. Vytvořte si myšlenkovou mapu (grafické uspořádání nejdůležitějších pojmů, které se vážou k dané situaci, a zobrazení vzájemných vztahů a souvislostí). Nebo si možná řešení nakreslete jako obrázek (vypovídající je vše – od použitých barev až po vzdálenost a velikost postav). Svou situaci můžete také prozkoumat na rodinných konstelacích (pocítíte vztahy a souvislosti – a tělo nikdy nelže!).
Hlavní je zjistit, co chcete a co vám brání toho dosáhnout, a pak přeladit svoje nastavení. Změníte-li svoje chování, změní se i váš partner nebo přijde jiný, který už nebude dělat to, co vám vadí. Adéla má šanci uvědomit si, jak moc její jednání ovlivňuje přesvědčení, které převzala od své mámy, a sice že musí být samostatná a nikdy se nesmí stát na partnerovi závislá. Její partneři jí velmi názorně zrcadlí, že zatím se toho vzorce drží. Pustit se ho bude odvaha, ale taky jediná možná cesta. A jestli se jí to podaří ve vztahu s Adamem, nebo se s ním bude muset nakonec rozejít, je vlastně v tuto chvíli vedlejší.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
