Já, normální žena
Moji přátelé se mě někdy ptají, proč v časopise, jako je tento, neprezentujeme ženy takové, jaké jsou. Proč neukážeme velikost 44, statné nohy, povolené břicho? Vždyť takové časopisy zobrazující skutečnost, jaká je, by se přece prodávaly mnohem víc, neboť by se s nimi lidé dokázali ztotožnit, přesvědčují mě. Podobně zřejmě hovořili jiní kamarádi s marketingovými expertkami Joann Peck a Barbarou Loken, které se v roce 2004 rozhodly tuhle myšlenku prověřit – opravdu by to tak bylo, nebo si lidé jenom myslí, že by to tak bylo?
Američanky daly dohromady studii, ve které se zabývaly otázkou, jak by lidé reagovali, pokud by se v reklamách a časopisech začaly objevovat modelky s velikostí 44–46, která nejvíc odpovídá průměrné velikosti amerických žen. Dobrovolníkům rozděleným do dvou skupin ukázali fotografie. Zatímco prvním řekli, že se jedná o reklamní obrázky do klasického módního časopisu, druhým namluvili, že jde o fotky do nově připravovaného časopisu pro ženy, který bude zobrazovat modelky normálních velikostí. Ukázalo se, že čtenáři by ženy s normálními mírami hodnotili jako atraktivní pouze za předpokladu, že by se objevovaly ve speciálním formátu – například v novém netradičním časopise věnovaném plnoštíhlým.
Pokud by se ale tyto ženy dostaly na stránky klasického lesklého magazínu, považovali by to čtenáři za neatraktivní a přestali by ho kupovat. Tento výzkum v podstatě potvrdil to, co mediálním šéfům dávno ukazují čísla prodejů: Ženy i muži si chtějí na prvním místě kupovat sen a ideál. A kupují si ho tím ochotněji, pokud je navíc prezentován s poselstvím: být štíhlý, krásný, bohatý člověk není záležitostí osudu! Když se budeš dostatečně snažit, můžeš uspět i ty. Proto je hned na další stránce návod, jak získat supertělo nebo jak najít skvěle placené místo, a proto také funguje reklama. Můžete mě tisíckrát přesvědčovat o tom, že vy – ZROVNA VY – tomu ani za mák nevěříte, a že se podle toho nechováte. Jenomže… chováte.
V KAŽDÉ DOBĚ JINÁ
Touha po kráse, ke které patří půvabný a přitažlivý vzhled, existuje stejně dlouho jako samo lidstvo. Podle evolučních biologů je zakódovaná hluboko v našich genech jako jeden ze způsobů, kterými si život zajišťuje svoje pokračování – krása má probudit sexuální touhu a o tom to celé je. Ideál krásy se ale mění a každá doba si vytváří svoje vlastní konstrukty. Je to, jako kdybyste ve velikém kotli zamíchali ekonomiku, politiku, sociologii, technologie, inovace, umění, architekturu, design, klíčové události doby, roli žen ve společnosti, filmy, média, celebrity a pro 21. století vytáhli velké oči a rty, souměrnou tvář, vystouplé lícní kosti, větší, pevná ňadra a dlouhé, štíhlé nohy. Proč zrovna tohle? Americká feministka Naomi Wolfová tvrdí, že ideál ženské krásy je sociální konstrukt neboli mýtus, pro který neexistují žádné přirozené příčiny. Jinými slovy, nikdo nedokáže zdůvodnit skutečnost, proč právě tyto rysy považujeme v této době za krásné.
Můžeme si to prý představit podobně jako existenci peněz nebo firem. Několik lidí se na nich prostě dohodlo a dokázali je většinové společnosti podat natolik smysluplným a atraktivním způsobem, že je akceptujeme. Tu a tam se je někdo pokusí prolomit, jako v případě titulků na způsob „Končí trend vychrtlosti“ nebo uvedením plnoštíhlé modelky na titulní stranu, dokud ale budou doprovázeny články typu „Naučte se nosit kila navíc“ – NAVÍC! – je to marná snaha. Takové formulace budou vždycky působit spíš jako útěcha, jak se smířit s nedostatky či přebytky, a ne jako přirozená revoluce.
Problém s ideálem krásy spočívá podle Naomi Wolfové i v nás samotných, když „krásu“ řadíme mezi zásadní kvality. Ženy ji chtějí ztělesňovat a muži vlastnit. Krása se kvůli tomu stává jedním z hlavních motivů našeho chování, protože jí přisuzujeme obrovskou moc. Krásným dětem věnujeme víc pozornosti. Krásné ženy snadněji získají muže. Krásní lidé mají lépe placenou práci. Působí sebevědoměji a sympatičtěji. Krása rovná se dobro. Krása rovná se úspěch. Je tu prosím vás někdo, kdo by nechtěl být krásný?
KAM SE PODĚLA ROZMANITOST?
Racionálně si samozřejmě velmi dobře uvědomujeme, že ideál krásy je pouhá iluze. Pak je ale otázka, proč na nás tak silně působí? První důvod je, že v žádném jiném historickém období se lidé nesetkávali s prezentací krásy v takové míře, jako v současnosti. Lidé mohli stěží porovnávat svůj vzhled s krásou nabízenou jim skrze umění, když obrazy, sochy, knihy i filmy, které zobrazovaly krásu, nebyly v minulosti nikdy tak dostupné a masově rozšířené. To souvisí i s tím, že se nám krása, lidé či způsob jejich oblékání zdá mnohem rozmanitější než dnes, kdy je tak trochu na jedno brdo.
V dnešní společnosti je naopak nemožné prezentaci krásy uniknout. Všichni si sice myslíme, že to, co se objevuje v médiích, reklamě, na Facebooku nebo Instagramu na nás nemá vliv, jenže jak dokázal ve své studii z osmdesátých let Phillip Davidson, pravda je přesně opačná. Lidé totiž často zveličují vliv médií na ostatní (to se netýká „mě“, ale „jich“) a naopak podceňují tento vliv na sebe, což Davidson pojmenoval jako tzv. efekt třetí osoby.
Důsledkem – ať už si ho připouštíme, nebo ne – takového působení médií a dalších zdrojů je neustálé srovnávání – ženy se poměřují se ženami, muži s muži. Na teorii srovnání je vlastně založený celý reklamní byznys – žena vidí modelku v časopise propagujícím krém na vrásky a řekne si: modelka je bez vrásek, možná na tom krému něco bude. Koupí-li si ho, má větší možnost se modelce vyrovnat.
Platnost těchto teorií v praxi potvrzuje i plastický chirurg Miroslav Krejča z pražské kliniky Asklepion, který mluví o takzvané konzumní kráse: „Lidé se dnes řídí primárně ideály krásy určovanými světem komerční spotřeby, který šíří reklama, média, sociální sítě a celebrity. Proto se nám zdá, že taková spousta lidí vypadá stejně tuctově. Mám klientky, které ke mně chodí s obrázky celebrit nebo z internetu. Snažím se jim vysvětlit, že mít nos jako někdo jiný není to, co jim přinese štěstí. Jenom tím přijdou o svou osobnost.“
POD DOHLEDEM MÓDNÍ POLICIE
Z teorie srovnávání vycházejí také názory řady feministek, podle nichž ideál krásy zabíjí ženskou solidaritu. Tvrdí, že ženy dnes podle všeho nejsou schopné spolupracovat a podporovat jedna druhou, protože se cítí navzájem ohrožené. Příkladem jsou podle nich třeba různé „módní policie“, ve kterých jedna žena často nemilosrdně hodnotí vzhled druhé. Dagmar Gabulová, autorka knihy Styl – Cesta ke kráse, sebevědomí a charismatu se s tímto jejich názorem sice úplně neztotožňuje, ale říká: „Mě osobně nejvíc bolí, že stanovení jakéhokoli ideálu nám ženám v podstatě podsouvá: Nejste dost dobrá. Je přitom zřejmé, že čím víc jsme mu vystaveny, tím víc o sobě pochybujeme a hůř se cítíme. Pro nalezení skutečné krásy a sebevědomí přitom není nic potřebnějšího než právě víra v sebe a ve své přednosti.“
V roce 2005 vyšla ve Spojených státech studie Sung-Yeon Park z Univerzity ve Wisconsinu, která tvrdí, že ideál krásy působí na ženy spíš nepřímo. Ženy si samozřejmě propast mezi vnuceným ideálem krásy a realitou uvědomují a vědí také, že jej prakticky nelze dosáhnout. Zároveň však předpokládají, že ostatní lidé od nich jeho naplnění očekávají. „To pak posiluje vliv tohoto ideálu na ně samotné,“ píše autorka. Sice si přečtou dobře míněná doporučení „naučit se svoji krásu vidět i v jiných oblastech“ a „využívat své přednosti na maximum“, ale časopis odloží a kliniky plastických chirurgií i nadále zůstávají plné na měsíce dopředu.
RADY NAPOMŮŽOU
Je tu ale ještě jeden důvod, proč je ideál krásy tak mocný. Jak říká Miroslav Krejča, a jeho slova potvrzují i nejrůznější výzkumy, ženy si s ideálem krásy spojují větší spokojenost v životě. Přijímáme diktát krásy, protože věříme, že v případě jeho dosažení budeme sebevědomější, asertivní, budeme milovat své tělo, okolí nás uzná, budou nás milovat muži a budeme tím pádem šťastnější. Jinými slovy, přisuzujeme ideálu krásy přesně tu moc, o které mluví Naomi Wolfová. Bohužel, ono se lehce řekne, přestaňme to dělat. Rady jako „mějte se ráda“, „smiřte se s nedokonalostí“, případně obrázek obézní modelky na obálce časopisu jsou úplně k ničemu pro někoho, kdo neustále řeší svůj nesouměrný obličej nebo nohy jako kmeny dubu.
Nedávno jsem dělala rozhovor s psycholožkou, která říkala, že největší výzva dnešní doby je osvobodit se od hodnot, které jsou nám denně podsouvány, ale které s námi vnitřně vůbec nesouznějí. Prakticky jde o to ptát se sama sebe: Proč by to mělo být důležité pro mě? Co zásadního se změní, když obléknu šestatřicítku? Kvůli čemu chci mít na břiše pekáč buchet? Alespoň to pomůže jakžtakž realisticky vyhodnotit, na čem nám záleží.
Zajímavý pohled nabízí Miroslav Krejča: „Zrovna nedávno jsem si uvědomil, jak moc se zabýváme svým tělem jenom z hlediska zevnějšku, a jak kvůli tomu otupují a degenerují jiné naše smysly. Jak vůbec nevěnujeme pozornost tomu, co tělo dokáže, prožívá, co cítí. A jak kvůli tomu přibývá konzumentů života na úkor skutečných osobností.“ Možná když se na chvilku zaměříte tímhle směrem, bude o malinko jednodušší přestat se tolik zabývat vizuálními nedostatky.
JAKÉ NEDOSTATKY SE VÁM LÍBÍ NA ŽENÁCH?
Ludvík (44): Pár šedivých vlasů v černých vlasech mojí přítelkyně. Protože v tom aspoň nejsem sám.
Zdeněk (30): Nevím, čím to je, ale už od mládí mám rád ženy, které nemají dokonalou postavu. Líbí se mi, když mají trošku bříško, takový ten záhyb pod pupíkem. Ale jeden a malý!
Honza (35): Moje žena nemá obě oči stejné, vypadá to, jako by na mě levým pořád trochu pomrkávala. Přijde mi to sexy, i když ona se za to nemá ráda.
Boris (38): Mám rád všechny drobné detaily a nedostatky, které dělají z žen osobnosti. Hodně rád mám malé ženy, co se k nim musím sklonit, abych je políbil a co ke mně musejí vzhlížet, když chtějí políbit ony mě.
Tomáš (29): Madla lásky! Protože bez nich to pro mě není žena.
Marek (40): Moje žena hrála dlouhá léta házenou. Má širší ramena a mohutnější horní část těla a taky svaly. Pořád říká, že by si přála být trochu ženštější a éterická. Jenomže to už by prostě nebyla ona.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
