Jitka Čvančarová: Říkat pravdu je osvobozující
Na představení zářila. Konverzační komedie, lehčí žánr, ale vyprodané divadlo se bavilo a mezi obzvlášť úspěšnými replikami tleskalo. Mluvíme spolu pozdě večer po představení. Čiší z ní současně dvě výrazné síly.
První je viditelná silná únava, evidentně toho v posledním roce moc nenaspí. Lehce zarudlé oči a zastřený hlas. A to ji čekala ještě noční cesta autem domů do Mělníka. Druhá síla byla intenzivní spokojenost a životní radost, která ji zřejmě pohání s tím, že odpočívat se bude později. Občas tedy jede na vlně, občas ji ta vlna vleče. V šestatřiceti letech je žádanou herečkou, filmovou, činoherní i muzikálovou. S manželem, tanečním mistrem a choreografem Petrem Čadkem, vychovává téměř tříletou dceru Elenu.
Nedá mi to neříct, že má opravdu výrazně hezký obličej. Všechny jeho části, od obočí přes oči, nos, rty až po bradu, jako by někdo vymodeloval podle dokonalé prvorepublikové předlohy.
Na tři roky jste téměř vypadla z divadla, jen občas natáčení. Nemáte pocit, že vám to nějak zastavilo kariéru?
Ne, a i kdyby, tak by mi to nevadilo. Měla jsem vždycky priority srovnané zdravě. Rodina je pro mě nejvíc, i když svou práci miluju. My jsme z dcery s manželem pořád strašně nadšení, chodíme se dívat, jak spí, a podobně. Jsme moc šťastni. Navíc jedno dítě se dá logisticky zvládnout.
Zahrála jste si hlavní role takřka ve všech zásadních muzikálech a činohrách. Takže si to můžete odškrtnout. Máte nějaký profesní sen?
Já profesně moc nesním. Ani neodškrtávám. Mám jiné sny, většinou cestovatelské. Nejsem plánovač, nechám se překvapovat, co život přinese. Neděsím se dopředu. Jasně, chtěla bych nás za deset, dvacet, třicet let vidět šťastné, zdravé a svobodné. A profesně jsem si vědoma, co jako herečka dokážu a co ne a které texty by mě třeba neměly minout.
Které?
Třeba Tennessee Williams, na jehož hru jsem nedávno dostala nabídku od Milana Heina z divadla Ungelt. Asi jsem dobře vyslala myšlenku, jen tak lehce, ne urputně. Jde o hru Království boží na zemi.
Překvapilo mě, jak často se objevujete v bulváru.
Čím víc se jich straním, tím víc si mě všímají, zdá se mi. Jako bych je nějak provokovala. A mně jsou přitom úplně jedno. Ale někdy se mi leccos donese od někoho, kdo to četl. Držím si vědomě nadhled a odstup. Říkala jsem si jen, že je děsné, že nemají nic zajímavějšího k psaní, ale je to asi dané poptávkou. Avšak jsou lidé z mojí branže, kteří s bulvárem spolupracují, chtějí tam být a berou to jako medializaci, kterou si myslí, že potřebují. Pro mne hodně nemocný postoj. Ať si každý dělá, co chce, já se jen v poslední době snažím vysvětlovat charitativním organizacím, že medializace v bulváru není potřeba. Čtenář bulváru nebude ten, který na charitu uslyší. Navíc ony pisatele stejně místo projektu samotného a zachráněných dětských životů bude zajímat, co měl kdo na sobě. To mě drtí. A pak ještě jedna věc. Nemohu udělat otevřený rozhovor ani se seriózním novinářem, protože oba budeme vědět, že to bulvár rozcupuje a vytrhá z kontextu věty, které si pak překroutí. Štve mě, že bych svým jménem měla živit nějakého vydavatele bulváru kdesi v Německu nebo komu to patří.
Má to na vás vliv, přemýšlíte, jestli na nějakou akci vůbec půjdete a co si vezmete na sebe?
Ano, to určitě. A spousta lidí kolem mě se rozmýšlí, jestli někam vůbec půjdou, pokud tam budou novináři přítomni.
Jak pečujete o svoji duševní rovnováhu?
Mně hodně pomáhalo cestování, to mi vždycky přineslo nadhled. Odjet na měsíc daleko. Se svobodným povoláním si můžu udělat čas, kdy chci. Teď s malou dcerou je to o něco složitější, budu muset počkat, až vyroste. Ale chci manželovi a Elence brzy ukázat Francouzskou Polynésii, tam by se mohlo oběma líbit. On manžel není tolik na treky po Tibetu.
Co jste dělala v Polynésii?
Koupila si letenku, odmítla lákavé natáčení a odletěla. Tam může cestovat i žena sama, což se cení, takových míst na světě zase tolik není. Mám tam teď navíc spojku, kamaráda. Byla jsem tam sama více než měsíc. A bylo to neskutečné! Tam se nijak neměří čas, takže nemá smysl sledovat hodinky. Když se s vámi Polynésan domluví na schůzce na dvanáctou, přijde v pět odpoledne. Ale nikomu to nevadí. Prostě sedíte u oceánu a koukáte na vodu. Hrozně rychle se tím ale nakazíte. Všichni se pořád usmívají, fakt pořád. A pak se i vy jen usmíváte.
Mohla byste tam žít?
Já jsem velký patriot, mám Česko ráda a jsem na něj hrdá. Ještě pořád. Také tu mám asi příliš silné rodinné vazby. Nevím, jestli bych to dokázala. Také jsem na to asi stará, možná kdyby mi bylo dvacet. Ale zabývám se myšlenkou, jestli vystavovat děti zdejšímu společenskému marasmu.
Jak se dělíte v péči o holčičku, abyste mohli vy i váš muž pokračovat ve svých kariérách?
Můj muž je choreograf. Má sice svou taneční školu, ale pořád má svobodné povolání, takže si může čas přizpůsobit. A hodně nám pomáhá moje maminka. My bydlíme už na osmdesát procent v Mělníku. Je to moje rodné město, takže tam mám celou rodinu. Utíkáme s mužem z Prahy. Znamená to, že každý den cestujeme. Ale k tomu jsme dospěli časem. Na začátku jsme si nedokázali představit, že bychom v Praze nebydleli. Teď silně vnímáme, že je to v menším městě pro dceru lepší, čistší vzduch, větší klid. Mnohem víc jí to tam vyhovuje. Ale i my si to chválíme. Dojedeme v noci domů, všude je klid, Petr si dá cigárko na terase. Jak jsme pořád mezi lidmi, tak jsme pak šťastni, když nikoho nemusíme vidět. Ale je fakt, že na tom se musíte shodnout s partnerem. My se s Petrem znali už dlouho předtím, než jsme spolu začali žít. Jsme oba hodně rodinné typy. Ono to přitom na něm nebylo zrovna vidět. Když přišel z Liberce do Prahy, byl to večírkový opálený mladý muž s korálky a rozepnutou košilí. Já mu říkávala barová micina. Dělávala jsem si z něj legraci. Ale ona to byla jenom maska. Prostě hodně pracoval a večírkoval. Pak jsme společně pracovali a já zjistila, že je to skvělý člověk.
Tančíte spolu s mužem?
Dřív jsme chodívali na salsu. Ale co je malá na světě, jsme trochu domácí bačkory. Blbneme doma.
Vypadáte unaveně, ale spokojeně.
V podstatných věcech jsem absolutně spokojená. Už dávno jsem se naučila říkat pravdu, a to i těm nejbližším. To je nesmírně osvobozující, i když dost těžké. Ruku v ruce s tím jde také to, že musíte umět přijímat pravdu od druhých. Bavilo by mě, kdyby to tak kolem mě dělali všichni. Takové rozhovory pak mohou být cenné, svobodné, otevřené. Ale takových lidí je strašně málo. Všímám si, že jsou mnozí hodně překvapení, když slyší pravdu, obzvlášť takovou, kterou nechtějí slyšet. Dnes už se nesnažím to, co chci říct, nějak zaonačit, aby to znělo lépe.
Lidé si pamatují, jak jste v debatě prezidentské kampaně hájila Karla Schwarzenberga.
Ano, pořád to vyvolává emoce. V naší zemi nějak nelze vést dialog s někým, kdo má jiný názor, aniž by si to ten druhý hned začal brát osobně a aniž by vás začal nesnášet. Vždyť si jen předáváme informace, můžeme o nich přemýšlet. Jako by to všechno muselo být na sílu. Bylo to pro mne tehdy tak důležité, že jsem nedokázala sedět na zadku. Nemohla jsem strávit, jak lidé ztratili najednou paměť. Jak je možné, že tak rychle zapomínají? Na všechny ty lži a podrazy. Vždyť si to stačí načíst. Ale vyžaduje to holt mozkovou aktivitu.
Připadá mi, že herci občas nedokážou vystoupit z rolí a vlastně i v civilu hrají, nezdá se vám?
Hodně lidí v naší profesi je opravdových a hodně také falešných. Můj manžel si mě vzal proto, že jsem normální. On by herečku doma nesnesl. Ale je to hodně zásluha mojí rodiny. Vychovávali mě ve velké pokoře. Má rodina nikdy neprožívala moji profesi. Berou to jako zaměstnání a to je všechno. Možná se to stane lidem, co se začnou hodně prožívat. Převálcují je vlastní mindráky.
Ale vám mnozí říkají a v novinových článcích o vás píší, že jste výrazně hezká.
Říkala jste, že v bulváru řeší moji váhu.
Ano, tu taky. Zajímalo by mě, jestli poznámky k vaší váze nějak řešíte vy?
Neřeším. Samozřejmě že kdybych se chystala na trek do hor, musela bych shodit a posílit fyzičku. Lézt do hor s dvacetikilovým batohem je velký záhul. Když jsem se chystala na trekovou výpravu, běhala jsem s plnými PET láhvemi v batohu na zádech v lese.
To je dost drsná představa.
Ale funguje to výborně, posílíte přesně to, co máte. Je to specifický trénink. Také jsem šťastná, když mám čas na bikramjógu, tu jsem cvičila dlouho a často. Tři hodiny pro sebe jsou skvělé, vím, že by mi to hodně pomohlo. Ale teď neumím ten čas pro sebe najít. Měla jsem sebe dlouhodobě na posledním místě. Ale to teď vědomě měním. Postavit sebe sama na poslední místo není přednost, je to blbost.
Jste patronkou charitativní organizace DEBRA ČR, která pomáhá lidem s nemocí motýlích křídel. To vzešlo od vás?
Oslovila mě paní primářka Hana Bučková z dětské fakultní nemocnice v Brně, zakladatelka EB centra, že si mě vybrali a že potřebují pomoct.
Není to ale jen tak, že se někde na pódiu vyfotíte s obrovským šekem?
Když něco dělám, tak to nedělám polovičatě. Buď vůbec, anebo se vším všudy. Takže znám všechny pacienty osobně, trávím s nimi čas, vymýšlím pro ně vlastní projekty, hlavně ty osvětové. Hodně nás brzdil nedostatek informací. Myslím si, že se dnes o epidermolýze, o nemoci motýlích křídel, ví mnohem víc, také se zmenšilo sociální vyloučení pacientů, zlepšila se komunikace se zdravotními pojišťovnami. DEBRA jsou čtyři oddaní, zapálení lidé, všechno je tam přehledné, transparentní a absolutně nezištné.
Pro UNICEF děláte něco podobného?
UNICEF plánovaně používá známé tváře k poslání vzkazu lidem. Když sami vydají tiskovou zprávu, novináře to nezajímá, takže se to nedostane ani ke čtenářům. Známá tvář je vlastně nosič, po kterém se to poslat dá. Když známý člověk vyjede na misi UNICEF a podá vlastní svědectví třeba z očkování v nějaké africké vesnici, funguje to mnohem lépe. Musí to být samozřejmě důvěryhodná osoba, které si lidé váží.
Vy jste byla s UNICEF také na nějaké misi?
Dvakrát. V Africe, v Mali, v jedné z nejchudších oblastí na světě. Tam jsme jeli s projektem vymýcení mateřského a novorozeneckého tetanu. A pak v Asii, v Bhútánu. Tam jsou lidé anemičtí a je tam velká úmrtnost matek při porodu. Lékař s jednou sanitkou má na starosti až tři tisíce lidí. Cesta k jeho nejvzdálenějšímu pacientovi trvá deset hodin. UNICEF podporuje zdravotnická zařízení, do kterých mohou ženy z hor před porodem sestoupit. Když umírají matky, zbývá hodně sirotků, o které se jejich prarodiče často nemohou kvůli obrovské chudobě postarat a rozesílají děti do klášterů. Ale vzdělanost klášterních dětí je minimální, a když v osmnácti opustí klášter, nemají šanci se svým vrstevníkům vyrovnat.
Nevnímali vás tam ale jako kulturního vetřelce?
UNICEF to umí chytře a citlivě, hodně spolupracuje s místními. Nepřijíždí nikam suverénní bílý člověk, aby je poučoval. To by nefungovalo. Bhútán je taková ukázková země, jak se dá pomoc zhodnotit a posunout se dopředu.
Jak se v Bhútánu tvářili, když jste jim řekla, že jste herečka?
Zajímalo je to. Několikrát jsem jim tam zpívala. Tak se skvěle navazuje komunikace. Třeba s malými mnichy, kteří jsou hodně disciplinovaní, takže je těžké z nich dostat nějaký svobodný projev. Zpěv je ale neskutečně uvolnil. Třeba i českou hymnu jsem jim zpívala. Byli nadšeni.
Vy prostě máte co do snů splněno, ideální práce, ideální rodina?
Ale třeba můj manžel netřídí odpad. Já jsem přitom latentní Greenpeace člověk. To asi bude náš celoživotní konflikt. Já kdybych mohla, měla bych doma žížaly s kompostovačem. Při třídění přitom nejde o nic namáhavého nebo časově náročného, ale jen o to, na to myslet.
Nemáte někdy nutkání dělat něco úplně jiného?
Poslední dobou docela často.
Proč?
Mám ráda profesionalitu, neprofesionalita mě obrovsky vytáčí. Češi si často neváží vlastní práce, nezáleží na tom, kolik jim zaplatíte. Ani peníze pro ně nejsou motivace. Občas se neumím vyrovnat s tím, když špatně odhadnu projekt, do kterého nastoupím, a úplně se míjím s představami režiséra. Neumím být v té chvíli v podřízené roli. Nemůžu tupě poslouchat řeči, co nedávají smysl.
Herectví v sobě ale submisivitu vůči režisérovi nese.
Já jsem dokonce ráda submisivní, když mám před sebou inteligentního, moudrého člověka. A jsem loajální vůči kolegům, cítím zodpovědnost za ostatní, takže se neumím otočit na podpatku a odejít středem. Nesnáším, když si nadřízený vylévá svoje mindráky na podřízeném. V divadle se herec navíc hodně odhaluje. Na to je jediná obrana, a to být vnitřně hodně pevný. Mám také spoustu jiných aktivit, tím si myslím nad možnou banalitou nebo povrchností ve své profesi udržuji nadhled.
Chodíte na konkurzy?
S konkurzy jsem vždycky měla strašný problém. Jsem asi příliš hrdá a přišlo mi ponižující předvádět, jak opička umí žonglovat. Málokdy se mi stalo, že jsem měla úspěšný konkurz. Já na ně vlastně spíš nechodila. A když jsem jednou přišla, byla jsem nervózní a nějak rozčilená, že tam musím prodávat sebe sama, že jsem rovnou režisérovi, který mě iritoval, řekla, že si určitě nebudeme rozumět, že tady jsem špatně, a odešla jsem. Je mi to prostě protivné. Takže ke mně spíš přišla práce tak, že ze spolupráce a z dobré zkušenosti s někým se vyvinula další.
Kdyby mi moje dcera řekla, že chce jít na herectví, bála bych se, aby se netrápila bez talentu a pak aby měla práci.
Talent se moc dohnat nedá. Buď tam je, nebo ne. Naše Elenka nějaké ty geny nezapře, ve dvou a půl letech tančí, baletí, zazpívá písničku, kterou předtím slyšela jen párkrát. Ale doufám, že ji bude vzrušovat v budoucnu i něco jiného, třeba práva, matfyz nebo veterina. Vím, jak je to těžké a jak člověk musí být silný, aby ten často dost povrchní svět dal. On je tedy i hluboký, ale je složité se v něm neztratit.
Rozhovor vyšel v časopise .
