Přírodní krása versus umělá dokonalost
Jeden kamarád nám v hospodě po fotbale oznámil: „Tak si to představte, pánové, moje žena si nechala udělat nový prsa“ (on sice použil jiné slovo, ale pro potřeby tohoto článku to takhle bude lepší).
Okamžitě se rozproudila vcelku živá diskuse, v níž dominovala otázka: „Proč?“ Proč se čtyřicetiletá žena najednou, z ničeho nic, rozhodne pro poměrně bolestivou a mám pocit, že i docela riskantní, operaci, k níž ji nikdo a nic nenutí. Názorů se kolem stolu vznášelo vcelku dost. Od znevažujícího: „… asi jí hráblo…“ až po prvoplánové „… jestli ona nemá milence…“ Pro tuto chvíli bych ponechal stranou, jaká byla správná odpověď (k tomu se možná ještě dostaneme), a přešel k otázce, kterou dostal na úplném konci celé diskuse onen kamarád. Někdo se ho zeptal, co tomu říká a jestli je rád. Odpověděl, podle mého názoru, naprosto typicky. Prohlásil: „Víte, mně je to tak ňák docela jedno…“
A jsme u toho. Tenhle kamarád stejně jako já (a jsem přesvědčen, že i jako většina chlapů) prostě nemá pocit, že pro přitažlivost a sex-appeal, natož pak pro vztah samotný hrají tyhle věci nějakou zvlášť důležitou roli. Pokud my, muži, nějakou ženu milujeme a přitahuje nás, pak nás přitahuje i se všemi svými nedokonalostmi. Dokonce často je to naopak: ty drobné nedokonalosti milujeme na ženách úplně nejvíc. O něco větší nos, pihy na tváři, ukryté mateřské znaménko – to jsou přesně ty drobnosti, které pro nás dotvářejí osobnost a osobitost ženy a vyčleňují ji z poměrně velké skupiny žen podobných, podobně krásných a podobně přitažlivých.
Muži netouží po ideálu dokonalosti
Jinými slovy: Většinou to nejsou muži (aspoň pokud jsou normální), kdo touží po proměně partnerky v ideál dokonalosti. Je nám to opravdu daleko víc jedno než ženám samotným. To ony, často lehce zblbnuté modelkami z titulních stran časopisů (navíc velmi často značně upravenými ve Photoshopu), cítí nespokojenost se sebou samými a potřebu něco s tím dělat. Většinou ne kvůli svým partnerům ani tajným či přiznaným milencům, ale hlavně kvůli sobě samým. Aspoň tak si to myslím já. Je to jedna z věcí, které ženskou mentalitu tolik odlišují od té mužské. Protože chlap by byl ochotný nechat do sebe řezat kvůli nějakému vnitřnímu pocitu výrazně méně. Nebo spíš… vůbec.
Otázka je, jestli existují hranice, kde už to nám, chlapům, jedno být přestává. Myslím, že ano. Určitě budeme partnerku k nějakému estetickému zásahu povzbuzovat tam, kde souvisí s nějakou zdravotní komplikací, anebo když vidíme, že je z něčeho nešťastná. Nedovedu si představit mužského, který své ženě po úpravě prsů, která po kojení ztratila svůj původní tvar, neřekne, že jí to sluší a že je rád.
Na druhé straně neznám ve svém okolí nikoho, kdo by uvítal zvětšení prsou z velikosti číslo 1 na velikost číslo 4, botoxové výplně celého obličeje nebo něco jiného, co úplně změní partnerčiny rysy nebo charakter její osobnosti.
Takže, milé dámy, uvědomte si prosím, že jsme si vás vybrali víceméně takové, jaké jste se narodily, a že kdybychom s tím měli nějaký zásadní problém, asi bychom si vybrali někoho jiného. Žena je přitažlivá především tehdy, když v ní muži cítí osobitost. Pokud máte pocit, že ji je potřeba trochu podtrhnout, směle do toho. Ale změnit se v někoho jiného – to bohužel velmi často hrozí tím, že se můžete změnit v parodii sebe samotné. A to by byla škoda, nemyslíte?
PAVEL ZUNA
V médiích působil od roku 1991 (mj. jako moderátor hlavních zpráv v ČT, později v TV Nova, moderátor a šéfredaktor zpravodajství v TV Prima). Nyní je manažer pro vztahy s veřejností ve společnosti EMMA capital. Píše cykly Slavné dny a Slavné sportovní okamžiky pro Seznam (Stream).cz).
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
