Proč si nepřipadáte krásná?
Nedávno proletělo internetem virální video, na kterém malíř kreslil portréty žen podle toho, jak se samy popisovaly. Výtvarníka a portrétovanou od sebe dělila plenta, takže se neviděli a malíř kreslil výhradně podle toho, jak jednotlivé ženy samy sebe prezentovaly. Posléze vytvořil další portrét téže ženy, ale tentokrát ji popisovala jiná osoba, která portrétovanou viděla poprvé, a do popisu tedy nepromítala žádné sympatie či antipatie, hovořila výlučně o fyzické podobě.
Vznikly zajímavé dvojice kreseb, z nichž byla vždycky krásnější a mnohem realističtější ta druhá! Tedy ta, kterou pomohl vytvořit zcela cizí člověk. Co z toho vyplývá? Vůbec se nevidíme reálně, hledáme na sobě chyby, zveličujeme je a nejsme zvyklé vidět svoji krásu. Prohlásit „jsem hezká“ je pro většinu z nás nepřípustné, zní to přece tak povýšeně a povrchně! Jako by byla spokojenost se svým zevnějškem proviněním. Čím to, že má spousta žen tak nízké sebevědomí? A proč nedokážeme ocenit svou ženskost a atraktivitu?
SEDÁVEJ, PANENKO, V KOUTĚ
Psycholožka Jarmila Klímová na úvod říká, že zaměňujeme termín sebevědomí za sebehodnocení. „Vědomí sebe sama je něco, co nelze klasifikovat na škále jedna až deset, je to vědomí něčeho svého, vlastní osobitosti. Naopak sebehodnocení vychází ze srovnávání s okolím a z toho, jak na ně chceme působit,“ upozorňuje. Podle terapeutky hraje v naší neschopnosti vnímat a oceňovat svou fyzickou krásu roli několik věcí.
„Máme tady historické konsekvence. V Česku se nenosí americké plácání po zádech, ale spíš model ‚sedávej, panenko, v koutě‘. U dívek obzvlášť. Být skromná je tady dlouhodobě bráno jako jednoznačné plus. Druhá věc je ale to, jak se prezentujeme navenek. Veřejně projevované nízké sebevědomí totiž také může být účinná společenská taktika. Když znehodnotíme samy sebe, roste šance, že nám to okolí začne vymlouvat. A stokrát opakovaná lež se stává pravdou, časem prostě uvěříme vlastním slovům.“
Fyzická krása také bývá ve společnosti vnímána jako něco, co je zadarmo, k čemu jsme se nemusely dopracovat pílí a schopnostmi. Tudíž jako něco, co není hodno oceňování. Ke zmíněnému konceptu přidejme fakt, že se na fyzickou krásu často nahlíží jako na cosi povrchního. Společenská zkratka pak vypadá následovně: krásná rovná se hloupá. Jsme zvyklí oceňovat krásu modelek a zároveň pochybovat o jejich inteligenci.
A stejně tak podezřívat všechny úspěšné a krásné ženy z toho, že za jejich úspěchem stojí nikoli jejich schopnosti a dovednosti, ale jejich atraktivní zjev, protože obojí dohromady prostě není možné. Dokonalé ženy jsou zkrátka nepopulární a i ty krásné se raději budou na veřejnosti prezentovat svými schopnostmi.
VLIV PUBERTY
„Kdybyste postavila deset žen na pódium před plné hlediště a dala jim vybrat, ať řeknou ‚jsem krásná‘, anebo ‚něco umím‘, vsaďte se, že by si všech deset vybralo druhou verzi,“ říká Jarmila Klímová. „A hraje v tom roli nejenom nízké sebevědomí žen, ale opět i společenská strategie. Zatímco fyzická krása je vyhodnotitelná na první pohled, schopnosti ne. Takhle se nikdy nevystavíte riziku přímého odmítnutí, je to bezpečnější.“
S tím, že v Česku vládne model podhodnocování, souhlasí i psycholog Pavel Rataj. „Ono to souvisí s pubertou, kdy to ženy mají obecně mnohem těžší. To období je důležité pro získání pevné identity, do které patří sebepřijetí, vytvoření reálného tělového schématu a také přijetí jeho nedostatků. To vše se pak ověřuje ve vrstevnických skupinách či v konfrontaci s rodiči.“ Jenomže v českých rodinách je skutečně často upřednostňovaný model hodné panenky v koutě, která má pasivně čekat, až ji najdou. (Parafráze přísloví trefně praví: Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, zůstaneš tam.)
„Je to tak, dospívající dívky jsou tlačeny do toho, aby byly hodné a poslušné, protože to jsou přece holky. A tak nastává tragédie, protože nemají kde získat prostor k potřebné síle ega a sebevědomí. Nemluvě o tom, že spousta dospívajících dívek nemá otce, který by o ně jevil zájem nebo jim potvrdil, že jsou bezva, skvělé a krásné.“
RODINA NA PRVNÍM MÍSTĚ
Zmíněná konfrontace s rodiči, tedy matkou jakožto vzorem ženství a otcem coby mužem-partnerem, hraje pochopitelně nejdůležitější roli v budování ženského sebevědomí. V reálném přijetí předností i nedostatků, v pocitu spokojenosti sama se sebou. „Dětství? V tomto ohledu defi nitivně nejdůležitější období,“ potvrzuje Jarmila Klímová. „Malá holčička se automaticky vnímá skrze matku i skrze to, jak se ona sama hodnotí. A pokud matka dává okázale najevo, že fyzická krása není hodnotou a nepečuje o sebe, své dceři předává špatný vzorec.“
V takových případech se dívka snadno ztotožní s tím, že krása je něco povrchního, hloupého a nehodnotného – buď se naučí svoje ženství potlačovat, anebo se bude se cítit provinile, když se pěkně žensky oblékne a nalíčí. A to zejména v přímé konfrontaci s matkou. V přístupu ke kráse je ale stejně tak důležitý otec. „Pokud malá holčička uvidí, že otec je ve vztahu k matce i k ní schopen ocenit ženskou krásu, bude pro ni lákavé ukázat, že je hezká. Ale když jí bude odmalička říkat ‚prosím tě, co sis to na sebe zase natáhla‘, naučí se svou krásu považovat za nežádoucí.“
Co by tedy měli dělat rodiče malých holčiček, které se rády šlechtí a nakrucují před zrcadlem? Nechat je být. Nechat je prožívat ztotožnění s princeznami, baletkami a vílami. Nemusí je zrovna zasypávat růžovými mašličkami, stačí jednou za čas pronést upřímně míněná slova: „Jsi moc pěkná holčička“ nebo „Sluší ti to.“ „Přijetí rodiče je zásadní. Z výzkumů zaměřených na budování sebevědomí vyplývá, že pokud své dítě rodič přijímá, dává mu najevo, že se mu líbí, mazlí se s ním a povídá si s ním, má dítě lepší předpoklady získat pozitivní vztah k sobě,“ říká psycholog Pavel Rataj.
„Přijmout sama sebe a mít se ráda, pečovat o své tělo i svou duši, to je to, co rozhoduje o tom, jak bude dívka sama se sebou spokojená v dospělosti.“ Zároveň ale psycholog upozorňuje na to, že nejde jen o to, aby rodiče své děti dokolečka oceňovali a chválili. „To současní rodiče možná až úzkostně přehánějí. Důležité je dítě naučit, aby se dokázalo ocenit samo, aby ze sebe mělo radost a aby – pokud je s něčím nespokojené – se to učilo samo ovlivňovat. Rodiče jsou tu od toho, aby ho podporovali a oceňovali za to, že jde svou cestou. To je pro spokojenost se sebou to zásadní,“ zdůrazňuje.
Ve své praxi prý totiž poznal řadu velmi krásných či nadaných žen, které svět oceňoval, ale ony samy ze sebe radost neměly. „Žily spíše ze závislosti na tom, co si o nich myslí ostatní, jak je posuzují. To je špatně a z dlouhodobého hlediska míří tento přístup pomalu, ale jistě k pocitům zklamání a depresi.“
UMĚNÍ ZESTÁRNOUT
V anketě, kterou Moje psychologie při přípravě tohoto textu provedla (viz box), vyšlo najevo, že většina žen se ke spokojenosti se svou vizáží a tělem dopracuje až ve věku, kdy – posuzováno měřítky módního byznysu – představy o dokonalém těle rozhodně nesplňují. Mnoho žen svou atraktivitu objeví a dovolí si ji naplno prožít až po třicítce. A zejména poté, co se stanou matkami.
Například publicistka Michaela říká: „Nevím, čím to, ale až po dětech jsem se smířila se svým tělem. Beru ho i s jeho nedokonalostmi. A právě to smíření způsobilo, že si teď, ve svých pětatřiceti, připadám sebevědomější a krásnější než kdy předtím.“ Jak je to možné? Souvisí to s pocitem správného uplatnění v životě.
Mateřství je pro ženu jednou z nejzásadnějších životních úloh a její zvládnutí vede k pocitu spokojenosti, radosti a naplnění. Ženy mezi dvacítkou a třicítkou hledají profesní uplatnění, nejlepšího partnera pro založení rodiny a neustále se pohybují v konkurenčním prostředí, kdežto ženy, které tyto mety zvládly, jsou mnohem klidnější. A pocit životní spokojenosti je přirozeně vede i ke smíření s vlastním tělem, byť po dětech pravděpodobně nevypadá jako tělo dvacetileté modelky. Pokud žena žije ve fungujícím vztahu, ve kterém jí partner dává najevo, že je pro něj atraktivní, není třeba řešit ani přibývající vrásky či kila.
Podle Jarmily Klímové je v tomto ohledu rozhodující schopnost prožívat svůj život adekvátně s událostmi a povinnostmi, které k určitým životním etapám patří. „Je to pocit spokojenosti vycházející z toho, že se v mém aktuálním životě odehrávají správné věci.“ A to je podmínkou nejen pro to, aby se žena cítila dobře a vyrovnaně sama se sebou, ale i pro to, aby dokázala důstojně stárnout a mít své tělo ráda i s vráskami a šedinami.
„Je důležité intenzivně žít! Se vším, co k životu patří. Pak nehrozí, že budu mít v padesáti pocit, že jsem něco důležitého prošvihla, a stane se ze mě stárnoucí diblík. Urputně se držet svého mládí a kamuflovat jej, to je důkaz nezralosti a naprosté nespokojenosti sama se sebou,“ upozorňuje Jarmila Klímová. A připomíná svou oblíbenou filmovou scénu: „Ve filmu Hlava rodiny pořádají rodiče, které hrají Steve Martin a Diane Keaton, svatbu své dcery. Padesátnice Keaton schází ze schodů při slavnostním obřadu, její muž ji vezme za ruku a říká: ‚Je nefér vůči nevěstě, jak jsi krásná‘.“
Tím psycholožka naráží na důležitou věc – potřebu mít vedle sebe sebevědomého a zralého partnera. I psycholog Pavel Rataj zdůrazňuje, že je třeba stárnout v souladu se svými potřebami, cíli, hodnotami a pocity. „Tedy být v kontaktu sama se sebou, být otevřená novým možnostem a nezatracovat to, co funguje. Pracovat na přijetí toho, co život přináší. Zachovávat kontinuum osobního, rodinného i profesního života. Rovnovážně pečovat o sebe a udržovat důležité vztahy. A taky – nesrovnávat se a spíš se zaměřit na svou jedinečnost,“ uzavírá.
ANKETA:
Cítíte se krásná?
Šárka, manažerka, 41: Jsem asi jedna z mála, protože jsem spokojená, že mi po dítěti zůstalo 13 kilo nahoře. Vždycky mě štvala moje předpubertální postava, teď mám velkej zadek a rozhodně nehodlám hubnout.
Marcela, překladatelka, 52: Teď zrovna si připadám strašně nepěkná a vrásčitá – a všichni mi říkají, jak pěkně vypadám. Tak nevím. Sama sobě se líbím, když jsem zamilovaná, když ten chlap kolem hopká a cvrliká… Ale jsem z generace, ve které se neříkalo „sluší ti to“. A kdybych se bývala výrazně šlechtila, všichni by řekli, ať toho nechám, včetně vlastní matky. Holky, které se činčaly, byly považované za blbky.
Lenka, podnikatelka, 40: Pro mě jsou největší záhadou „krásné dny“ a „hnusné dny“. Naprosto nelogicky si někdy od rána připadám jako kříženkyně Sandry Bullock s Audrey Hepburn a den nato si říkám, jestli bych neměla platit daň za zhnusení životního prostředí. Prostě jednou jo a jednou ne.
Marta, učitelka, 30: Dopracovala jsem se k poznání, že je fajn, když má oko i ruka na čem spočinout. Před rokem jsem při svých 162 centimetrech vážila 48 kilo. Teď, kdy mám 15 kilo navíc, těm chrtkám fakt nezávidím. Vím, co to je probouzet se s modřinami na těle, protože jsem otlačená od vlastních kostí. Teď cvičím, jím, někdy i žeru – a jsem spokojená. A přítel si fakt nestěžuje.
Tereza, fotografka, 38: Připadám si mnohem krásnější než dřív. Mě všechny komplexy přešly. Sice mi po druhém dítěti zůstalo 8 kilo navíc, ale nějak jsem se s nimi smířila.
Saša, novinářka, 38: Když mi bylo sedmnáct, osmnáct, dvacet, připadala jsem si šeredná (a jak koukám na ty fotky, asi jsem fakt byla). A teď si přijdu hezká. Zlomilo se to prvním dítětem. Hraje v tom ale velkou roli to, že si můj muž myslí, že jsem krásná. Ta zpětná vazba člověka ovlivňuje.
Článek vyšel v časopise .
