První šedivý vlas? Žádná tragédie! | e15.cz

První šedivý vlas? Žádná tragédie!

ZDROJ: Ženy - E15

Markéta Vojtíšková

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Nezvaný host, který navíc nepřišel jen vypít kafe a poklábosit o životě. Jednoho dne se prostě objeví, a i když někde vzadu máme zasuto, že jednou to přijít muselo, zastihne nás totálně nepřipravené. První šedivý vlas.

Můj den D přišel někdy v pětadvaceti. Zastihl mě ovšem v období barevných experimentů, takže jediný, kdo mohl být tou brzkou návštěvou zaskočen, jsem byla já sama. Odbyla jsem ji s ledovým klidem. Šedé geny máme v rodině – bratrovy skráně začaly stříbrnět už někdy ve dvaadvaceti – takže koho tu chtěl ohromit?

Šedivění vlasů je neodvratný biologický proces. Z největší části za něj může dědičnost. To znamená, že pokud potřebujete za každou cenu najít viníka svých, předpokládejme, že objektivně předčasných šedin, obraťte se na rodiče. Nebuďte ovšem překvapeni, pokud od nich uslyšíte památnou větu Hančiny matky ze Samotářů: „To máš z toho života, jakej vedeš.“ Vědecké studie totiž s jistotou prokázaly, že existují faktory, které šedivění vlasů urychlují. Nikoho jistě nepřekvapí, že mezi ně patří stres, kouření, nedostatek antioxidantů ve stravě, zejména pak vitaminů skupiny B.

Především kouření je podle lékařů opravdu vlivný hybatel předčasného šedivění, zejména u žen. Už v roce 1996 byla v British Medical Journal publikována studie, která prokázala až čtyřnásobně větší množství předčasně šedivějících kuřaček, než je tomu u těch, které si cigaretu dokážou odepřít. Studiem vlasů a vlasové pokožky se přitom zabývá celý vědní obor. Nazývá se trichologie a kromě vypadávání a šedivění vlasů, což jsou největší problémy lidské populace jako celku, slouží také jako jedna z forenzních věd používaných v kriminalistice. Z vlasu lze totiž zjistit nejen přibližný věk, ale taky barvu pleti či váhu jeho původního majitele.

ŠEDIN SE NEDĚSTE

Šedivějící vlasy nejsou zdravotní problém, tedy pokud si jej z nich sami nevytvoříme. A k tomu ve druhé dekádě 21. století opravdu není sebemenší důvod. Už dávno totiž neplatí, že šedivé vlasy signalizují blížící se smrt. Na začátku dvacátého století byl průměrný věk dožití okolo padesáti let, dnes ale žijí lidé průměrně o 30 let déle! Šediny nejsou ani známkou (teoretické) neplodnosti v důsledku snížení sexuální přitažlivosti. To by musel být současný boom bezmála čtyřicetiletých prvorodiček výsledkem zásahu nějaké mimozemské civilizace, která má „stárnoucí“ ženy v posvátné úctě.

Jinými slovy, šediny neznamenají vůbec nic. Pominuli ovšem miliardový byznys s barvami na vlasy a vitaminovými preparáty, které mají za úkol eliminovat účinky zmíněných civilizační vlivů. A samozřejmě nesmíme zapomenout na paušály psychoterapeutů a výrobce antidepresiv. Protože věřte nebo ne, pro mnohé z nás, a nemám teď na mysli výhradně ženy, je pohled na šediny na vlastní hlavě skličující víc než exekutor za dveřmi.

BÝT, ČI NEBÝT

Štěstí že moderní lidská společnost dokáže ocenit nejen ty, kteří se chtějí i po šedesátce tvářit, že nemají na hlavě jedinou stříbrnou nitku (vzpomeňme na našeho expremiéra s nejvíce sexy mozkem), ale i ty, kteří si z šedin udělali svou přednost anebo je prostě vůbec neřeší.

I já jsem k nim svého času patřila. Když mi po letech experimentů, světe, div se, zbyly na hlavě ještě nějaké vlasy, rozhodla jsem se jim odměnit a prostě je nechat být. A šediny mi nebránily ani v kariéře, ani v lásce. Nebýt povzdechů mé kadeřnice: „Já tě vždycky tak krásně ostříhám a ty mi to těma šedýma vlasama pokazíš,“ vůbec by mě nenapadlo, že se nějak liším. S těhotenstvím přišel další důvod, proč vlasy nevystavovat chemickým zásahům. Dělá to tak spousta budoucích maminek, dokonce i ta nejsledovanější, britská vévodkyně Kate. Myslíte, že ji nějak rozházelo, když ji novináři nedávno načapali s nedobarvenými vlasy, v nichž se blyštělo i pár kousků stříbra? Nenapadá mě mnoho lepších příkladů ženské odhodlanosti nenechat se svazovat společenskými konvencemi.

Doznávám, že mé přirozené období trvalo asi šest let, než zase přišla chuť projít nějakou radikální proměnou. Jsou ale ženy, které všem svodům odolají. Taková byla například moje profesorka zeměpisu na gymnáziu. Už tehdy pro mě byla ztělesněním sex-appealu zralé ženy, a podobné typy mi v tomto ohledu imponují dodnes. Herečky Helen Mirrenová (Královna), Judi Denchová (M v několika bondovkách) a Jamie Lee Curtisová (Zase ona!) nebo šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová. Ty všechny si své šediny obhájily navzdory obecnému očekávání, že úspěšná žena se musí snažit být dokonalá a krásná v tom obecně platném smyslu. Tedy bez vrásek a šedivých vlasů.

Na tohle pravidlo zvysoka kašle i další výjimečná žena. Ve svých osmdesáti je dnes pravděpodobně nejstarší supermodelkou světa. Carmen Dell’Orefice září na módních molech už více než 65 let. S obarvenou hřívou by tato módní ikona vypadala jen jako nákladně udržovaná stará dáma, s bílými vlasy působí vznešeně, možná až étericky. Bez ohledu na skutečný počet estetických zákroků.

SVÉ TRENDY SI URČUJTE SAMI

Když kadeřníci namítají, že šediny nesluší každému, nelze je jen podezírat z toho, že se nechtějí připravovat o lukrativní zakázky. Ne každý takovou vizáž unese s ohledem na svůj typ, životní postoje či kvalitu vlasů. Vlasoví stylisté také dobře vědí, že podobné trendy nevědomky nahrávají i těm, jejichž životním krédem není přirozenost, nýbrž zanedbanost následkem totální lenosti a bezohlednosti. Začíná to šedinami a končí absencí antiperspirantu.

Což mi připomíná, že nesmíme zapomínat na mužskou stránku věci – pánové nechť mi laskavě prominou tento oslí můstek. Z biologického hlediska jsou sice muži disponováni k dřívějšímu šedivění vlasů než ženy, ale z hlediska společenského vnímání je tento údaj zcela irelevantní. Mužům šediny přidávají na atraktivitě – tedy pokud se jich vůbec dočkají. Protože jak známo, pleš nešediví. Vrcholem mužské atraktivity je prokvetlý zajištěný svobodný mládenec – takový nějaký George Clooney. Kdyby byl žena, říkalo by se o něm, že je to kariéristická stará lesba. Tady totiž o nějaké rovnoprávnosti pohlaví nemůže být vskutku vůbec řeč. Možná by to mohl být impulz pro českou eurokomisařku pro rovnost pohlaví Věru Jourovou.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor: Markéta Vojtíšková

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video