Tetování: Ženy jako obrázek
JANA BYZOŇOVÁ
40 LET, HUDEBNÍ PROMOTÉRKA
Do díla jsem se pustila až v sedmatřiceti letech společně s tatérem Peterem Bobkem. Naše spolupráce trvá dodnes, vlastně mě pořád dokresluje. Moje kérky sice můžou vypadat jako obyčejné ornamenty, ale pro mě je to velmi osobní věc. Je to sen, který si postupně plním. Tetování jsou inspirována maorskou kulturou, kterou miluju, a Novým Zélandem. Tuhle fascinaci v sobě cítím odmalička, a v dospělosti nabrala celkem logickou podobu.
V hudebním byznysu, v němž se pohybuji, není tetování nic mimořádného, a tak nikdo neřeší, jestli jsem, nebo nejsem počmáraná. Přátelé mě naopak podporují, ptají se, co je nového, a sledují každý nový kus. Navíc mám v úmyslu pokračovat, dokud na mně bude volný kousek nebo dokud mě to bude bavit.
Potřebuju cítit, že mi to dává smysl, to je snad jediné omezení, které si v sobě nesu. Dneska už je to moje fyzická součást, moje sebevyjádření, a ač se nejedná o proces bezbolestný, vnímám tetování jako zkrášlování svého těla. To, co na mně Peter tvoří, jsou pro mě jedinečné obrazy.
LARISA BLICHOVÁ
30 LET, PR MANAŽERKA
Nemohla jsem jít do salonu a nechat se tetovat od člověka, kterému bych stoprocentně nevěřila. Proto jsem hledala poměrně dlouho a nemohla si vybrat, až jsem v Tribu narazila na Lukáše Musila. Náš soulad od začátku nebyl jen v totožném estetickém cítění, mám ho ráda hlavně jako člověka. Moje důvěra je na takové úrovni, že nejdřív na mě motivy předkresloval fixem, ale poslední tetování vznikalo už rovnou na kůži. Já jsem mu řekla svůj pocit a on ho ztvárnil. Jedná se o texty doplněné abstrakcemi, které pro mě mají hluboký obsah.
První kérka je báseň, která vystihuje můj svět. Další tetování vznikala jako vyrovnání se s bolestí po náhlé ztrátě táty. Tělo je pro mě jako deník, mám na sobě různé střípky vzpomínek, táta je tak pořád se mnou. Když se podívám na levou ruku, vidím kus písničky, kterou mi hrál jako malé, kus dopisu, který mi kdysi psal. Tetování je tak zčásti terapie, moje vyrovnání se se životem.
A reakce okolí? Víte, já je moc neřeším, spíš jsem z nich někdy upřímně unavená. Nevadí mi, když se lidi ptají po smyslu, ráda jim ho vysvětlím. Ale když mi cizí lidi tu otázku pokládají jako bezva zahajovací téma konverzace, aniž by je to ve skutečnosti zajímalo, pak mě to mrzí. Je pro mě jednodušší odkývat jim jejich domněnky a nechat je třeba u toho, že jsem od barvy nebo mám na sobě napsaný tahák, milostný dopis či nákupní seznam.
TEREZKA BALÁ
27 LET, BARISTKA V KAVÁRNĚ MŮJ ŠÁLEK KÁVY
První tetování jsem si pořídila ve dvaadvaceti letech, na oslavu. Vyhrála jsem české kolo soutěže Barista roku, čekalo mě mistrovství světa v Londýně a jednoduše jsem chtěla mít na tohle zlomové období vzpomínku. Tři zrníčka kávy, která mám na krku, ji vystihla nejlépe. Tetovala mě Tereza Peteriková z Triba, salonu, který mi kdosi doporučil. Tam jsme na sebe padly náhodou. Tereza se mě ujala, byla mi okamžitě moc sympatická a rozhodla jsem se pro ni, i když jsem její práce viděla až později.
Mám na sobě několik tetování, která se vztahují k mému povolání, kromě prvních kávových zrn i ilustraci králíka z oblíbené londýnské kavárny Prufrock, na nártech portréty rodičů, kotvičku a loď, abych se nebála vody, ale třeba i mrkev, kterou nakreslil i tetoval můj partner… a vím, že jsem rozhodně neskončila! V práci má tetování nikdo neřeší, v kavárnách našeho typu je tetování s nadsázkou skoro dress code, v manuálu máme dokonce klauzuli, že počet tetování není omezen.
Ptáte se na další? Mám rozdělaný rukáv, v hlavě náměty na další věci, ale v souvislosti s tetováním mi utkvěla v hlavě jiná věc. To když k nám kamarád tatér jednou přinesl jehly a inkoust a my se s přítelem vzájemně pokreslili. Jsou to sice jen maličkosti, ale pro mě moment, kdy jsem se svěřila jemu pod jehlu a on zase mně, byl velmi zavazující.
KATCHA
37 LET, DJka
První tetování jsem si udělala v patnácti. Sama. Jehlou na šití, kterou jsem omotala nití, a použila tuš. Ve všech dalších případech jsem se už raději svěřovala odborníkům, přesto jsem si je zpočátku navrhovala sama a profíky nechávala jen tetovat. Až pro ta nejnovější jsem si vybírala tatéry, jejichž práce se mi líbí, byli to třeba Lionel, Jef Palumbo nebo Piet du Congo, kteří jezdí do pražského salonu Tribo. Společně jsme těsně před samotným tetováním vymýšleli, co že na mě vlastně nakreslí.
A co na sobě mám? Je to taková divoká sbírka, třeba lebka Minnie Mouse nebo veverka se samopalem jsou staršího data. Obě leží v žaludku Godzille s laserovýma očima, kterou mám vytetovanou vzhůru nohama. Ta zase drží v rukou UFO, které ji okusuje, taky mám strom, co je vlastně raketa, dva mimozemšťany… asi je v tuhle chvíli jasné, že jsem fanynkou sci-fi, viďte? Nebo blázen. Mě tahle praštěná změť zkrátka baví, baví mě tvořit možná trochu obskurní dílo na svém těle. A je mi celkem jedno, kdo si o tom bude co myslet.
KAMILA RUNDUSOVÁ
24 LET, KUCHAŘKA
Moje tetování jsou pro mě takovými životními zářezy. Každé z nich mi přináší jednu vzpomínku na konkrétní situaci, každé má úplně jiný význam. Díky mé vášni k jídlu a vaření je spousta z nich tematická, jiná mám jenom proto, že se mi líbí. Jako první jsem si pořídila lilie na lopatku. Pak přišly hvězdičky na hrudník, nahá elfka na stehno, mašle na rukou… a už se to vezlo. Pěknou řádku let mě tetuje Szabi z Triba, celkově na sobě mám věci asi od deseti tatérů.
U všech z nich pro mě bylo důležité, jestli mezi námi je ono nevyslovené porozumění, kdy tatér chápe, co přesně po něm chci, a pak mou myšlenku dokáže vystihnout na kůži. A hodlám s tím pokračovat, dokud budu mít místo a dokud budu mít co zaznamenávat. Skoro bych řekla, že mě to nepřejde nikdy – navíc, s jistou nadsázkou, každý správný kuchař má mít kérku. Ke mně moje tetování patří úplně stejně jako vařečka do ruky.
MICHELE HOFFMANOVÁ
41 LET, MANAŽERKA TONI & GUY
Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít tetování. Dnes, s odstupem pěti let, kdy jej sama nosím, vím, že jsem měla počkat na správný čas a tatéra s neobvyklou technikou tetování. Rozhodnutí pořídit si ho byl náhlý impulz, když jsem potkala kamarádku Báru s krásným tetováním jelena od Ondrashe. Najednou jsem věděla, že je to ono. V té době jsem prožívala nelehké období, řešila jsem partnerovu nevěru. Nakonec se z toho zrodil i můj motiv, mám na ruce svého psa, který je pro mě symbolem věrnosti.
Ondrashovi jsem volala ještě ten den, jenže objednávky k němu se dělají víc než půl roku dopředu. I tak jsem byla rozhodnuta počkat právě na něj, ale shodou okolností, nebo možná řízením osudu, mu za čtyři dny někdo vypadl. Vyrazila jsem za ním, společně jsme vymysleli motiv, vybrali barevnost, a moje tetování nabralo ohromný spád. Dodnes mě výsledek onoho rychlého, spontánního rozhodnutí těší.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
