Zhubla jste. Opravdu se vám tím změní život?
Co se stane, když se člověk dostane na vytouženou váhu? Změní se přístup okolí? Začne si dotyčný sám sebe víc vážit? Jsou rozdíly v běžném životě skutečně tak zásadní, jak se nás snaží přesvědčit reklama? A jak to funguje, když člověk nějaká kila nabere? Požádali jsme tři lidi, aby nám popsali, jak váhové výkyvy ovlivnily jejich životy. Jednoznačné odpovědi však nečekejte.
ANNA NOVOTNÁ, 32 LET, LÉKAŘKA
Ve školce jsem byla ze všech dětí nejtlustší. Na fotce vypadám, jako že jsem už jednu takovou, podobně početnou skupinku snědla. Děti se mi kvůli tomu smály a já jsem z toho byla špatná. Na prvním stupni základky jsem se vytáhla a najednou jsem byla hubená. Překvapovalo mě, že už o mně ostatní nemluví jako o „tom buřtovi“, ale novou situaci jsem samozřejmě radostně akceptovala. Tehdy se nejspíš mělo dostavit sebevědomí a částečně se to i stalo, ale když jsem začala nosit ve čtvrté třídě brýle, šlo všechno do háje. Nejlepší lichotka, kterou jsem v té době dostala, byla od spolužáka, který mi na hodině tělocviku, když jsem si brýle odložila, řekl, že bez nich vlastně nejsem tak ošklivá.
V pubertě jsem se hnala za dokonalou postavou. Byla jsem přesvědčená, že až budu hubená, všechny moje problémy zmizí. Můj jídelníček byl v té době drastický – jedla jsem jen jablka, a to jen odpoledne a večer. Zhubla jsem osm kilo. Když se dívám na fotky z té doby, vidím, že jsem byla hodně vychrtlá, ale tehdy jsem to tak nevnímala. Nicméně ať jsem byla sebehubenější, problémy nemizely. Spíš naopak jich začalo přibývat. Srovnávala jsem se s ostatními a vždycky z toho vyšla jako poražená. Na střední školu vlastně nevzpomínám moc ráda. Celé to období mám přikryté vzpomínkami točících se kolem jídla.
Na vysoké to bylo lepší. Částečně i kvůli tomu, že jsem bydlela na koleji a nechtěla, aby někdo komentoval moje jídelní návyky. Jedla jsem víceméně normálně – často to byly studentská levná jídla, ale měla jsem radost, že tohle téma pro mě už není tolik důležité. Trochu jsem přibrala a na stehnech se mi udělaly strie. Štvalo mě to, nemizely, ať je člověk mazal a masíroval, jak chtěl, ale nebylo to nic hrozného. Dneska mám strie i na břiše, které mi po těhotenství, během něhož jsem přibrala dvacet kilo, zůstalo celé povolené. Kila šla jakž takž dolů, ale problém s břichem zůstal. Nejsem dost motivovaná tuhle partii zpevňovat. Radši si pomůžu oblečením. Uvažuju i o liposukci, ale je to drastické drahé řešení a také se bojím narkózy.
Můj problém není ve váze – koneckonců tam nikdy nebyl –, ale v tom, jak sama sebe přijímám. To není nic, co by člověk vyřešil během pár týdnů, je to dlouhodobý proces. Je samozřejmě snazší namlouvat si, že když člověk zhubne (najde si nového partnera, dostane dobrou práci…), jeho vnímání světa se najednou promění – jeho dny budou šťastné a zalité světlem. Tak to ale samozřejmě nefunguje. Zní to jako klišé, ale všechno vychází zevnitř. Cítím se samozřejmě lépe, když vím, že mi to sluší. Jsem ráda, když mě ostatní chválí, a to zvlášť po těhotenství, během kterého je žena pro muže prakticky neviditelná. I tak ale žádná kila ani lichotky nepomůžou, pokud sami sebe nemáte rádi. Na tom teď pracuji víc než na cvicích, jak si zpevnit břicho.
BARBORA DVOŘÁKOVÁ, 21 LET, STUDENTKA
Už odmalička jsem měla s váhou problémy – takhle zpětně si myslím, že to bylo i tím, že jsme doma často dostávali nějaké jídlo za odměnu. Zmrzliny, čokolády, bonbony za vysvědčení, za dobré známky a tak dále. Největším lákadlem bylo si po návštěvě zoo zajít „do mekáče“ na oběd a v krabičce s dětským menu dostat jako bonus nějakou hračku. Jako dítěti mi samozřejmě moc nevadilo, že jsem byla „ta oplácaná“, ale v pubertě se to zhoršilo. Asi ve dvanácti letech jsem o prázdninách kvůli okolí přestala asi na dva týdny jíst – samozřejmě jsem hodně zhubla, ale když mě doma asi po měsíci střídavého odmítání jídla naštěstí donutili začít zase jíst normálně, nabrala jsem většinu váhy zpátky.
Dnes vím, že jsem trpěla poruchou příjmu potravy. V té době začal nekonečný boj o lepší postavu, který vyvrcholil tím, že jsem nabrala asi deset kilo a po mnoha ošklivých, nečekaně vyslechnutých poznámkách jsem asi po roce začala opravdu hubnout. Nakonec jsem se díky vytrvalému cvičení a pravidelnému jídlu dostala ze 74 na 57 kilo. Ráda bych řekla, že se chování okolí příliš nezměnilo, ale bylo to přesně naopak. Nejbližší přátelé a rodina byli samozřejmě stále stejní a spíš se strachovali o to, abych to nepřehnala, ale širší okruh známých mě najednou začal vnímat úplně jinak. Najednou jsem už nebyla „ta oplácaná“, ale prostě já. Hrozně moc lidí za mnou chodilo a blahopřálo mi a gratulovalo. Vyptávali se na to, jak jsem zhubla, jak se mi to povedlo, a celkově se o mě mnohem více zajímali.
Ze začátku to bylo samozřejmě hodně příjemné – najednou jsem nebyla mimo dění a dodávalo mi to energii a chuť k tomu, pokračovat v hubnutí dál. Později mi došlo, že je to vlastně trochu smutné, že jsem to vlastně celé podnikla proto, jak mě vnímalo okolí – a jak jsem okolím nechtěla být vnímaná. Ohledně vnímání sama sebe – rozhodně jsem se sebou začala být spokojenější, ale až zpětně. Když jsem byla „silnější“, vlastně jsem to nijak neřešila a nevadilo mi to, byla jsem zrovna v životě opravdu hodně šťastná a změnilo se to právě tím, když jsem zaslechla nějaké zlé poznámky na mou adresu. Takže až když jsem byla hubená a dívala se na staré fotky, říkala jsem si, jak to bylo hrozné a jak jsem ráda, že už na tom takhle nejsem. Nikdy už bych nechtěla být na stejné váze jako tenkrát, takže se stále snažím hodně cvičit a jíst co nejlépe.
JAN KUČERA, 31 LET, NOVINÁŘ
Výrazně tloustnout jsem začal v okamžiku, kdy jsem definitivně opustil vysokoškolské koleje a našel si podnájem. A do toho začal pracovat v kanceláři. Na kolejích byla možnost jednoduchého sportovního vyžití, stačilo si půjčit klíče na vrátnici a už jsme mydlili stolní tenis, někdy třeba pět hodin v kuse. Ale v bytě, kam jsem se pak přistěhoval, ve čtvrti, kde jsem to neznal, a po celém dni v sedavé práci bylo najednou nejjednodušší strávit večer u počítače a s jídlem. Během pár let jsem nabral dvacet kilo.
V životě se mi změnilo hodně. Neměl jsem váhu, takže jsem to své postupné mohutnění vnímal většinou nepřímo. Najednou se mnou nikdo nevcházel do našeho malého výtahu. Počkali si s omluvným úsměvem raději na další. Teprve napotřetí mi došlo, že se bojí, že bychom se tam nevešli, že by se na mě museli mačkat. Když ten výtah náhodou nejel, stálo mě vystoupat schody do pátého patra následných deset minut vydýchávání. A úplně mě dorazilo, když jsem si všiml, jak za mnou na chodníku nervózně brblají lidi, že by mě jako rádi předběhli, protože jsem pomalý, a že to není jednoduché, když toho chodníku zabírám půlku. Kamarádi mi nic naplno neříkali, ale občas jsem jejich „nenápadné“ narážky na svou váhu zaregistroval a dost mě mrzely.
Teď už jsem zase o deset kilo lehčí. Zhubnout mě donutila ani ne tak přítelkyně, kterou jsem si mezitím našel (naštěstí byla na tlusté a vousaté), ale moje praktická lékařka. Nasadil jsem dietu a teď už se mnou občas do výtahu i někdo vleze. Má to samozřejmě taky své stinné stránky. Musel jsem si zvyknout na to, že chodím spát hladový, i když zrovna třeba v ledničce něco je. Usínat s prázdným žaludkem a strašně živými představami o jídle není nic příjemného. Taky jsem začal být trochu podrážděnější. Ale zase se cítím zdravěji, tolik se nezadýchávám, dělá mi dobře, když si někdo mého zhubnutí všimne a pochválí mě. Těch dalších deset kilo bude o to větší výzva.
Všechny tři příběhy mají společné trápení s tloušťkou a snahu zhubnout. Liší se ale ve vlastních zkušenostech. Anna dospěla k závěru, že problém není v počtu kil, ale v nedostatečném sebepřijetí. Barboru s Janem na celé věci zase zaujalo, že reakce okolí na vás, když zhubnete, nebo naopak přiberete, se podstatně změní. Zdá se, že motto - na vzhledu nezáleží - si jen nalháváme. Máte tedy dvě možnosti: přijmout se takoví, jací jste, bez ohledu na okolí, nebo naopak přijmout koncept okolí, které fandí štíhlým.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
