Abeceda hubnutí: H jako hlad
Co je to hlad?
Co je ale hlad doopravdy? Zjednodušená definice říká, že „hlad je pocit vyvolaný nedostatkem potravy, který vyvolává potřebu jíst.“ Zní to jednoduše, ale zas tak jednoduché to není. Onu „potřebu jíst“ může vyvolat nejenom hlad skutečný (tělesný), ale i pouze hlad domnělý (emoční).
Že nevíte, jak je od sebe rozeznat? Zkuste se pár dnů pozorovat: Jak se u mě projevuje, když mám skutečný hlad? Většině lidí při hladu kručí v žaludku. Pokud i poté v rozlišování hladu a chutě tápete, zkuste využít jednoduché pravidlo pohledu na hodinky. Pokud od té doby, co jste naposledy jedli, uplynulo méně než dvě hodiny, pak vás pravděpodobně pouze „honí mlsná“.
Když hladoví duše
Dnešní díl Abecedy hubnutí ponechá stranou onen hlad fyzický. Proč? Protože naši pravidelní čtenáři už moc dobře vědí, jak se mu vyhnout. Pokud dodržují správný časový harmonogram, hlídají si energetický příjem a vybírají si potraviny s nízkým glykemickým indexem (tady doplnit link na písmenko G), pak věřím tomu, že pomalu, ale jistě kila míří směrem dolů.
Co když to ale přeci jen není tak jednoduché? Co když víme, že v podstatě nemáme hlad, před chvílí jsem snědli jednu ze svých pravidelných pěti denních porcí, ale přesto v nás zraje neodolatelná touha vyluxovat ledničku? V takovém případě pravděpodobně hladoví naše duše … po bezpečí, uznání, podpoře … a po lásce. A tento hlad jídlem nezaženete!
Když zaklepe na dveře strach
Když vím, že mě v práci čeká opravdu náročné jednání, čas od času se snažím křičící strach v sobě udusit pod horami jídla, abych se projedla ke klidu. Onen „samotný“ strach z jednání je jen zašmodrchané klubko jiných strachů: strach ze selhání, strach z autorit, strach, že nejsem dost dobrá či strach z toho, co všechno ode mě očekávají ostatní. Ano, přiznám se: Bojím se, že se „ztrapním“. Zažít velkou ostudu je ještě nesnesitelnější pocit než strach. Být veřejně zesměšněn a rozcupován na kousky – kdo to jako dítě nezažil? Všichni se dobře baví, zatímco my, coby oběť, získáváme jistotu, že „nejsme dost dobří“.
Spisovatel Frank Herbert, v knize Duna píše: „Postav se strachu čelem, jinak se ti vyšplhá po zádech.“ Z téže série sci-fi knih pochází také Benegesseritská Litanie proti strachu: „Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt, přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane.“
Zničující koktejl bezmocnosti a vzteku
Strach není jediný (dobrý?) důvod, proč si zacpáváme ústa jídlem. U mě například coby spouštěcí mechanismus neplánovaných cest směr lednice či bufet stoprocentně funguje naštvanost. Co mě dokáže vytočit? Toho je! Studenti, kterým stokrát říkám, že mají nosit včas omluvenky a oni je po stoprvní nedonesou, úřední šiml, díky kterému místo učení trávím hromadu času nesmyslným papírováním, narvaná městská hromadná doprava či prodavačka v místním řeznictví, která mi vnutí jiný kousek masa než ten, který jsem si vybrala. Tenhle pocit bezmocnosti ve mě probouzí vztek, vztek mě nutí k přejídání, přejídání vede k nadváze a nadváha vyvolává pocity viny. A máme tu krásný bludný kruh.
Spousta žen (ale i mužů) cítí nutkání jíst, aby se ochránily před bolestivou pravdou – doslova ji zajedí a udusí ve svém nitru. Nasadíme typicky ženskou strategii k přežití – být milá, poddajná a přátelská a začneme svůj hněv skrývat. Abychom náhodou neztratily svou tvář či neudělaly špatný dojem, zacpáváme si ústa jídlem. Jelikož nevidíme východisko ze zatěžující situace, jednoduše rezignujeme a naučíme se být bezmocné.
Kudy z toho ven?
První dobrá zpráva: řešení existuje. Co se člověk naučil, se může i odnaučit. Nebude to hned, ale stačí začít. Chce to vyhledávat situace, kdy člověk přestane být tou „malou hodnou holkou“. Začněte drobnostmi. Kupříkladu reklamujte špatně namarkovaný nákup, i když jde jenom o naúčtovaný „jogurt navíc“.
Nebo zkuste udělat něco, co byste ráda udělala, ale nikdy jste k tomu neměla dostatek odvahy. Může jít o zdánlivou maličkost – koupit si výrazně červené tričko místo fádní a nevýrazné šedé, oznámit rodině, že si berete „půldne volno“ a vyrazit úplně sama užít si sobotní odpoledne po svém či vyzkoušejte orientální tanec. Že jste to nikdy nedělala? No a co! Pocit, že jste to zvládla a že se sebou nenecháte manipulovat bude k nezaplacení.
V příštím díle prozkoumáme své chování při jídle. Pomůžeme vám zjistit, jak moc či málo dokážete ovládat své jídelní chování. Možná budete překvapeni, kde všude jíte a co všechno stihnete při jídle dělat.
Autor: Lucie Černohorská
26. dubna 2011
Související články:
Abeceda hubnutí: A jako anonymní (ne)jedlíci
Abeceda hubnutí: B jako BMI aneb opravdu potřebujeme zhubnout?
Abeceda hubnutí: C jako cesta za vysněnou postavou
Abeceda hubnutí: Č jako čas
Abeceda hubnutí: D jako důvody pro hubnutí
Abeceda hubnutí: Ď jako ďobání
Abeceda hubnutí: E jako energie
Abeceda hubnutí: F jako finta
Abeceda hubnutí: G jako glykemický index
KAŽDÝ DEN NOVÉ SLEVY NA JEDNOM MÍSTĚ!
