Capoeira: netradiční bojové umění
Capoeira pochází s největší pravděpodobností původně z Afriky, odkud se přesunula společně s černými otroky do Brazílie a v osmnáctém století se pak poprvé dostala i do povědomí veřejnosti. V té době ovšem capoeira nebyla bojovým sportem se zajímavými akrobatickými prvky, postaveným především na kopech.
Otroci ji údajně nejprve používali jako způsob odreagování na plantážích, a později jejích technik využívali při vzpourách. Na začátku devatenáctého století získali capoeiristas dokonce tak špatnou pověst (a pravděpodobně oprávněně), že v Brazílii byla založena speciální sekce královské policie určená k jejich likvidaci. Na konci století dospěla situace dokonce tak daleko, že capoeira byla oficiálně zíkonem zakázána.
Moderní historie capoeiry, tedy takového sportu, jak jej známe dnes, začíná v roce 1927, kdy Mestre Bimba založil první oficiální akademii pro výuku capoeiry jako bojového sportu. Licenci k jejímu provozování získal nicméně až roku 1937. Mestre Bimba vyvinul vlastní systém výuky i přístup ke hře, a jeho stylu, který byl otevřený novým vlivům, se začalo říkat regional. Nedlouho poté začal capoeiru učit a propagovat Mestre Pastinha. Ten byl ovšem výrazně tradičněji založený a vycházel spíše z afrických pramenů. Jeho stylu se začalo říkat angola.
Mezi oběma styly capoeiry panovala největší rivalita od čtyřicátých do sedmdesátých let. V roce 1972 však byla capoeira oficiálně vyhlášena národním brazilským sportem (jaká ironie, o sto let dříve státní policie capoeiristy likvidovala …) a postupně se vyvinul nový trend, který sjednocuje oba přístupy pod heslem Capoeira je jen jedna.
A co přesně tedy ta capoeira vlastně je? Nejsnadněji se popisuje jako kombinace bojového umění s tancem, jsou pro ni typické akrobatické prvky a hudební stránka. Souboje v capoeiře se nazývají hry (jogos) a účastní se jich vždy dva střídající se protivníci. Hra probíhá v kruhu tvořeném capoeiristy (říká se mu roda), kteří dodávají hráčům energii ke hře hudbou, zpěvem a tleskáním.
Základním hudebním nástrojem v capoeiře je berimbau, jednostrunný hudební nástroj, který vypadá jako luk, a podle toho, jaký rytmus hraje, se určuje tempo hry. Berimbau můžete vidět ve třech velikostech. Dalším důležitým nástrojem je atabaque, velký buben vyrobený ze dřeva, kůže a provazů.
Těmto nástrojům pomáhá s tvorbou hudební kulisy ještě pandeiro (tamburína), agogo (dvojitý plechový zvonek) a reco-reco (bambusový perkusový nástroj). Nástrojů může být i více než jeden, a takzvanou baterii, tedy soustavu nástrojů, nemusí nutně tvořit všechny uvedené kousky.
Kromě hudby a tleskání dodává hráčům energii i zpěv capoeiristů. Písně jsou jednak důležitou melodickou součástí rody, a jednak tradičním způsobem předávání zkušeností a informací – texty písní totiž obvykle vyprávějí o životech předáků capoeiry nebo o dění v rodě.
A co že se to tedy v rodě děje? Vždy spolu hrají dva capoeiristé, útoky na protivníka i obrana proti těmto útokům jsou vždy improvizované. Hráči se v rodě náhodně střídají, po relativně krátkém souboji, který může kromě obligátních kopů a krytů obsahovat i exhibiční akrobatické prvky, vždy jednoho z hrající dvojice vystřídá jeden z capoeiristů dosud stojících v kruhu kolem nich.
Právo na svou hru si takzvaně kupuje – do rody vstupuje kolem baterie neboli nástrojů a pomodlí se nebo pokloní u hlavního berimbau, potom teprve může vstoupit do rody a bez přerušení hry, pouze gestem naznačujícím že jde hrát, jednoho capoeiristu vystřídá.
Samotná hra je velmi efektní na pohled, především hrají-li zkušení sportovci, kteří se nebojí akrobatických prvků a koření svou hru stoji na rukou, salty a jinými kousky. Na základě těchto exhibicí se pak spousta lidí domnívá, že capoeira není sport pro ně a že abt mohli s capoeirou začít, potřebují gymnastickou průpravu, gumové kosti a věk do desíti let.
Ve skutečnosti je capoeira sportem pro lidi libovolného stáří i pohlaví, každý si může najít svůj styl a předvádění salt není v žádném případě povinností. Důležité je, aby si začínající capoeirista uvědomil, že jeho tělo má určitá omezení a přizpůsobil se mu, především při požadavcích na výkon při tréninku.
Capoeiristické tréninky jsou fyzicky velmi náročné, koneckonců jako většina poctivě prováděných sportů, a sestávají především z drilování jednotlivých pohybů – kopů a krytů. Na konci tréninku si všichni svoje nově nabyté nebo vypilované znalosti mohou vyzkoušet v rodě. Kromě soubojů samozřejmě capoeiristé hrají i na nástroje, u nichž se střídají, a zpívají. Roda je tedy záležitostí poměrně nápadnou a láká i necapoeiristy.
Necapoeirista si jako první pravděpodobne povšimne, že capoeiristé bývají oblečeni velmi podobně a mají barevné pásky. Jako ve většině bojových sportů, i v capoeiře se podle pásků, tedy spíše šňůr, pozná, jakého stupně umění capoeirista dosáhl, případně jakou pozici zastává v hierarchii. V capoeiře ovšem v současné době existuje několik základních škol, a každá z nich má svoje barevné žebříčky.
V České republice je nejrozšířenější škola Abadá Capoeira, která je pravděpodobně největší capoeiristickou organizací i na světě, s propracovaným systémem trenérů a tréninkových skupin, a dále Axé Capoeira.
Samozřejmě existuje spousta dalších menších sdružení a exhibičních týmů, u nichž capoeira jako bojový sport ustupuje do pozadí a vidět je nejvíce akrobatická složka tohoto sportu.
A pokud vás capoeira zaujala ať proto, že jste se s ní už setkali, nebo byste se rádi seznámili s bojovým uměním, které není až tak úplně bojové, váš čas přichází. Na začátku školního roku se se sportem nejlépe začíná, takže nažhavte vyhledávače a podívejte se, jestli ve vašem okolí nenajdete nějakou skupinu, ke které byste se mohli připojit…
Autor: Jana Michlová
17. srpna 2009
