Choďte do přírody! Budete zdravější a nejen to...
Světlo se prodírá mezi vzrostlými stromy, napravo skály, po levé straně směs kapradí, borůvčí, keřů. Jdeme úzkou stezkou poblíž Vysoké Lípy v Českosaském Švýcarsku. Kdysi tudy mířili místní několik kilometrů do kostela – kameny jsou mírně navlhlé, představuji si staré babky, jak se jim chodilo. Je nás asi patnáct, ale každý z nás jde vlastně sám. Nemluvíme. Jsem na workshopu, který se zaměřuje na vztah s krajinou, a teď máme za úkol mlčet.
Na setkání pro tanečníky, umělce, studenty přírodních věd jsme už chodili krajinou poslepu, osahávali ji, tančili, promítali představu sebe sama kamsi mezi horizont a nebe. Teď jdeme mlčky – kolikrát mám chuť něco ukázat kamarádovi, připomenout cosi, co mi vyskočí v mysli. Neudělám to a po půlhodině, kdy už můžeme mluvit, mi to najednou přijde zbytečné. Místo, jímž jsme prošli, se ale do mé paměti zapisuje mnohem podrobněji než jiná.
PŘÍRODOU PROTI BOLESTI
Pobyt „na venku“ jsem vždycky milovala. Procházky po pláních, na nichž vám silné poryvy jarního větru ztěžují chůzi. Anebo na cestách výhled na moře, kde modrá na obzoru jen splývá s další modrou. Je ale pravda, že na zmíněném workshopu jsem ke krajině získala mnohem bližší vztah. Zatímco dřív pro mě byla spíš „víkendovým únikem“, tady mi došlo, jak moc mi dává. Že nechci být náhodný návštěvník přírody, ale její součást.
To, že má na nás pobyt v přírodě kladný vliv, je známý fakt. Pomáhá proti stresu, depresím, úzkostem, díky ní lépe snášíme bolest (stromy, rostliny nebo třeba potoky poutají naši pozornost, a tak mysl odlákávají od bolesti a nepohodlí). Jedna z prvních vědeckých studií, která se to snažila dokázat, byla publikována v roce 1984 v časopise Science. Práce Richarda S. Ulricha ukázala, že pacienti po operaci, kteří jsou na pokoji s výhledem do stromů, se léčí mnohem rychleji než ti, jejichž okna směřují na zeď. Samozřejmě, může se to na první pohled zdát jako jeden z oněch výzkumů, jichž je dnes internet plný, a který jen potvrzuje to, co člověk ví selským rozumem. Minimálně to ale vedlo k tomu, že řada nemocnic začala sázet stromy (nebo alespoň do pokojů umístila fototapety).
Výzkum účinků přírody má ale význam – i proto, že zkoumá důvody, proč na nás krajina tak kladně působí. Například práce profesora Qing Li z tokijské Nippon Medical School ukázala, že lidé, kteří strávili den v lese, měli oproti těm z města výrazně nižší tlak i hodnoty stresového hormonu noradrenalinu. Naopak byly vyšší hladiny dehydroepiandrosteron sulfátu (DHEA-S) a adiponektinu, což podle autorů může napomáhat zdraví srdce, nízké hodnoty adiponektinu jsou spojovány s cukrovkou 2. typu a obezitou. Podle profesora Li ale nejde jen o samotnou relaxaci a radost z procházky – nižší tlak podle něj může souviset s fytoncidy, složkami, které rostliny produkují a vylučují, aby se bránily houbám a bakteriím.
VNÍMÁNÍ KRAJINY
Mohlo by se zdát, že Češi, kteří, pokud to jde, jezdí přes víkend do přírody, mají ke krajině blízko. Je tomu tak ale doopravdy? Mnozí z nás spíš vyrážejí za intenzivním sportem, překonáním sebe sama, nebo naopak za prací na chatách a chalupách. Poutnictví, pomalé procházení krajinou jako způsob jejího poznání, mizí.
„Krajina je naším zrcadlem, naším obrazem, a to jak v tom dobrém, tak v tom méně dobrém či vysloveně špatném. Problémem nás současných moderních lidí je, že žijeme hodně autisticky, izolováni ve vlastní kultuře, a že přírodu a krajinu pouze krátkodobě navštěvujeme a chápeme ji často jako něco mimo nás (jako objekt) – pro naši rekreaci, či jakékoli jiné další využití,“ uvedl před několika lety v on-line rozhovoru se čtenáři časopisu Respekt Jiří Zemánek, historik umění, poutník a ekolog.
Po zmíněném workshopu jsem začala do krajiny sama a mlčky vyrážet často. Chodila jsem po lese bosky (a opatrně našlapovala, abych se vyhnula větvím a ostružiní). Vydávala se na cesty, během nichž jsem se odřízla od blízkých – jediné, čemu se nevyhnete, je kontakt s místními, který je najednou, pokud vyrazíte sama, mnohem intenzivnější. Zažila jsem skvělá setkání, euforické výhledy, stejně jako chvíle jemného strachu, kdy mi došlo, že se prodírám po opuštěné cestě v Českém lese u hranic, nemám signál, stmívá se, a já nikomu doma neřekla, kam jedu.
Dnes si už život bez podobných prožitků nemohu představit. Příroda se pro mě stala intenzivním zážitkem, ale i zdrojem inspirace. Vliv lesa a stromů na naše myšlení a kreativitu ostatně potvrzují i studie – jedna z nich, provedená v roce 2012 Kansaskou univerzitou, dokázala, že lidem, kteří začnou trávit v přírodě více času, se o 50 % zvýší kreativita, vyšší je i jejich schopnost řešit problémy. O významu, jaký má příroda pro naši mysl, píše americký filozof Henry David Thoreau ve své slavné eseji Chůze: „Když chodíme, nějak samozřejmě směřujeme do lesů a luk. Kam bychom přišli, kdybychom se procházeli pouze v zahradách či po nákupních třídách? I některé filozofické školy považovaly za nutné zřídit si les, poněvadž do lesa nechodily. Vysazovaly háje a platanové aleje mezi sloupovími vzdušných arkád, kde se procházely.“
Les je pro naši kulturu určující – tak, jako obyvatele arabského poloostrovala formovala poušť. I proto hraje roli v tolika mýtech. Je bezpečným úkrytem i zdrojem nebezpečí, právě zde můžeme překročit bludný kořen a nikdy se nevrátit do našeho světa. A také je místem, kde si mnozí z nás nejlépe odpočinou.
TERAPIE LESEM
Jak ale prohloubit svůj vztah k přírodě? V Japonsku je nyní oblíbená terapie lesem, shinrin-yoku (v překladu doslova „koupání v lese“). Jde v podstatě o procházky, u nichž ale nejde o zdolávání tras či výhledy, ale o zcitlivění všech smyslů. Shinrin-yoku sestává ze správného dýchání, odpočinku, ale také z poslouchání a dotýkání se. Jaké to je, když konečky prstů cítíme kůru stromů, když se vzduch dotýká našich paží, jak je nohám, které se zabořují do mokrého bahna…
V Japonsku se tak pořádají organizovaná shinrin-yoku, podobná cvičení ale můžete provádět sami – nebo s někým, kdo vám umožní určitá cvičení (chodit po lese poslepu sám totiž opravdu není nejlepší nápad). Pro mě asi nejsilnějším „cvičením“ bylo, když mě druhý dovedl se zavázanýma očima na určité místo a nechal mě ho poznávat hmatem (zatímco mě zpovzdálí pozoroval, aby se mi nic nestalo). A také nedám dopustit na putování - poznala jsem, že při „osamělých“ procházkách se nedostavuje samota, kterou bych čekala, ale naopak absolutní klid.
Paradoxně, pokud takto zintenzivníme svůj vztah k přírodě, jsme nejen šťastnější a klidnější, ale přináší to výhody i přírodě samotné. Pokud cítíme vztah ke krajině, snažíme se ji prožít, vnímat, tak ji i mnohem více respektujeme. Současně ji více respektujeme i v městských prostředích – takže i tady ji pak prožíváme a využíváme vše, co nám dává. Smysl mají i drobné změny. Více chodit pěšky přes parky, jakmile je hezky, vyrazit ven cvičit, posedět, ale klidně i pracovat, pokud nám to naše povolání umožňuje.
Každý z nás musí najít svůj vlastní způsob, jak se ke krajině přiblížit. Pro někoho půjde o putování, pro jiného o pozorování hvězd, oblohy… V již zmíněném rozhovoru cituje Jiří Zemánek slova teologa Thomase Berryho: „Přírodní svět je širším posvátným společenstvím, do něhož patříme. Být odcizen od tohoto společenství znamená stát se opuštěným ve všem, co nás činí lidmi.“
Jisté je, že když se naučíme být blíže krajině, nebudeme se cítit tak sami. Naopak. Dojde nám, že jsme součástí něčeho mnohem většího, součástí smysluplného celku. A to má na naši psychiku i zdraví ten nejlepší vliv.
Jak prohloubit svůj vztah k přírodě
BODY WEATHER – TĚLOVÉ POČASÍ
Kurzy body weather pořádá v angličtině Frank van den Ven. V červnu probíhá workshop na skotském ostrově Eigg, v červenci v Pyrenejích (ten je spojen s putováním po Baskicku). Více na
NAHÉ PUTOVÁNÍ
V Německu i dalších zemích roste popularita stezek, po nichž můžete chodit přírodou nazí, a tak ji lépe vnímat (ostatní jsou na naturisty upozorněni značkami) – jednu z nich najdete například v pohoří Harz.
NA CESTĚ S POUTNÍKY
Spolek Pilgrim organizuje poutě – například krkonošskou po stopách romantického poutníka Karla Hynka Máchy. Program na rok 2015 ještě nebyl vyvěšen, podívejte se na
POZNEJTE PŘÍRODU S OCHRÁNCI
Výprava za vzácnými orchidejemi, netopýry v opuštěných štolách, exkurze do hlubokého říčního kaňonu… V rámci kampaně Českého svazu ochránců přírody můžete navštívit zajímavá místa v doprovodu zasvěceného průvodce. Více na
CVIČTE VENKU
Chcete-li najít hlubší vztah k přírodě, zkuste co nejvíc věcí, které běžně děláte uvnitř místnosti, přesunout ven. Klidně s kolegy uspořádejte poradu, při níž se procházíte parkem, jezte venku, cvičte. Například v Praze se pořádá cvičení jógy v parku na Vyšehradě –
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
