Co vám neřekli o rakovině... (A co o ní neříkejte vy)

To vám neřekli:

BOLEST A DŮVĚRA

Rakovina je vnímána jako něco, co bolí. Rakovina prsu objevená v časném stadiu má podle mých zkušeností ale jednu podivnou vlastnost, která klade nemalé nároky na důvěru vůči lékaři: Samotný nádor nebolí vůbec, bolí až to, co vám udělají doktoři. Počínaje biopsií přes operace a další zásahy.

Jakkoli člověk na vlastní oči vidí obrazovku ultrazvuku, snímek z mamografu atd., a na nich něco, co je jiné než okolní tkáň, pořád to nemusí vnímat jako závadu svého těla - nikde nic neroste ven, nebolí, netlačí. Když necítíte ani prostým okem nevidíte nic divného, je logické myslet si, že se nic neděje. A pak vám někdo řekne, že děje, a že vás musí trochu zmrzačit.

Svěřit po sérii otravných a nikoli nebolestivých diagnostických výkonů svou tělesnou schránku někomu, kdo vás zjizví a udělá z vás kripla (pokud vám vykutají uzliny z podpaží, můžete čekat nemalé bolesti ruky a omezení pohybu), přiotráví vás chemoterapií a připálí radiací, to není až taková legrace.

Během prvních týdnů léčby jste ještě v šoku a máte před sebou vizi, že vás čekají ještě měsíce dalších otravných procesů a vy budete stále křehčí a zjizvenější, je to poněkud záhul - a pořád máte být jakože rádi, že se na to přišlo brzy a hodní doktoři vás vyléčí a vy budete zase skákat přes kaluže (a nebudou vám poskakovat prsa, protože místo nich budete mít plochý hrudník a jizvy).

FRÁZE VERSUS ŘÍDNOUCÍ ŘADY

Kdejaká osoba, která přežila rakovinu, říká v médiích, jak je skvělé, že při ní stáli její blízcí. Utužuje se tak povědomí, že je správné vyjadřovat nemocné osobě podporu. Problém je, že slibem nezarmoutíš, mnoho lidí jsou slibotechny a od patetických frází typu „spolu to zvládneme“ pronesených k nemocnému těsně po diagnóze k jakékoli skutečné podpoře v budoucnu jest cesta dlooooouhá.

Každý, kdo onemocní, by se raději měl připravit na to, že řady podporovatelů budou řídnout. Tím spíše, že léčba rakoviny není záležitost dní a týdnů, ale mnoha měsíců - a někdy se vrací, takže se léčí celé roky. Leckoho omrzí starost o druhého už po týdnu až dvou. Nebo vám prostě začnou dávat najevo, že je nějaká výpomoc už trošičku obtěžuje a že je to pro ně fakt děsně těžké, ale, ACH, tedy to, OCH, udělají - pacient si příště dvakrát rozmyslí, než bude něco chtít.

Z bojovně se tvářícího šiku „kamarádů“ je po pár týdnech zdecimované stádečko. Pro pacienta to má ten neblahý dopad, že kromě ztráty důvěry tuší, že bude ještě hůř, a říká si, jak mu asi bude třeba po půlroce, kdy bude fyzicky daleko zničenější a lidí kolem něj ještě ubyde. Šetření frázemi a planými sliby je namístě. IDEÁL BOJOVNICE á propos bojovné šiky. Zejména ženy vyššího středního věku cítící se na věk nižší střední, které nemoc přežily, často vystupují jako neohrožené amazonky.

Tohle ale není jediná cesta a bylo by fajn, kdyby nebyly pacientky tlačeny do modelu „Musíš děsně bojovat“, s nevyřčenou douškou „Jinak exneš. Musíš totiž myslet pozitivně!!“ - neznám nikoho zdravého, kdo by myslel vždy pozitivně, a pokud máte nemoc, je podle mého laického názoru naprosto přirozené, že si projdete i obdobím, kdy zdravě prožíváte asociální temné emoce. Neznamená to, že jste vše vzdali.

KECY!

Pacient s rakovinou neustále poslouchá děsně moc informací. I když jste duševně fit, je docela náročné pobrat záplavu všech údajů a možností, které se dovíte. Já vnímám a učím se myslím nadprůměrně dobře, ale po několika týdnech mám hlavu jako pátrací balon. Není ostuda udělat si pár poznámek a osvícení lékaři to naopak podporují.

A i když je záhodno léčit se rychle, čas a možnost konzultovat vše s dalšími doktory tu je. Trend vytváření „mamárních týmů“ a „onkoboardů“, jak se tyhle party doktorů jmenují, je pro pacienta myslím skvělá věc. Za sebe mohu říci, že zejména z týmu v krčské nemocnici jsem nadšena - nikdo vás neodbývá, hledá se řešení nejvhodnější právě pro vás a doktoři se zajímají i o vaše pocity, nejen o to, jestli vám „eště tepe“.

Tohle radši neříkejte:

CUKR A ŠARLATÁNI

Kolem rakoviny se vyskytuje ohromná spousta šarlatánských metod „léčby“ a hromady podvodníků. Cpát nemocnému, že má kašlat na lékaře (protože vy jste přesvědčeni, že co doktor, to zloduch), a nutit mu léčitele, který vyléčil vaší sestřenici pupínek na zadku, je mimořádně nepříjemné pro pacienta a pro vás to může mít ty následky, že budete natrvalo zařazen do škatulky „blb“.

Stejně tak příkazy „nejez cukr, nejez tohle, kup si enzymy“. Chce-li pacient zkusit alternativní léčbu místo toho, co bylo ověřeno studiemi, nechť se rozhodne sám - nenuťte ho, byť jste o skvělosti lidového léčitele XY přesvědčeni sebevíc. Nemoc sama o sobě je docela náročná, a když se s vámi má nemocný ještě hádat a obhajovat své rozhodnutí, děláte mu to těžší.

JÁ BYCH… ALE

Nemáte čas se zabývat pacientem? Nechcete poslouchat informace o léčbě? Sdělte to. Nejste schopni dodržet slib, že přijdete a něco uděláte? Vadí vám moc informací o nehezkých věcech, jako je operace, nemocnice a tak dále? Řekněte to přesně takhle - na rovinu.

Je fér říci, že jste se přecenili nebo vám prostě něco moc vadí. Není fér se na druhého vykašlat a pak se náhle v záchvatu špatného svědomí ozvat a napsat tisíc nesmyslů ve stylu „neozvala jsem se, ale myslím na tebe, blabla“ s případnými přesahy a kličkami schopnými sdělení dosoustružit do podoby „Já sem vlastně chudák. To, že na tebe kašlu, se vlastně tak nějak samo stalo, a opovaž se mi něco vyčíst“ - případně, poté, co se pacient nakrkne a sdělí vám, že se mu to moc nelíbí, dorazit nemocného útokem ve stylu „Ale já jsem hodná, ty zloune, no, tak já se přestanu ozývat úplně, když jsi takový.“

Mozek pacienta si všímá, že na něj někdo druhý peče. Psychologické hry a kličky prokoukne snadněji, než si kroutící se okolí myslí, a vy budete za nefér sobce.

KAŠLI NA TO

Odvést pacienta od jeho starostí tím, že mu vykládáte zábavné historky nebo s ním podle možností vyrazíte na výlet, je super. Je ale stokrát lepší přetrpět jeho eventuální láteření na chorobu než jeho tisíc a jedno látro zahnat nějakými siláckými řečmi á la „kašli na to, že budeš blejt a budeš plešatá a bez prsů, buď ráda, že máš obě nohy a brzy se vožerem“.

Bagatelizace a odmítání nemocného nepotěší a nepomůže mu. A pacient dobře ví, že pro jeho okolí je ta nemoc taky náročná. Tím spíš, že zatímco nemocný má řadu možností hledat další konzultace, doktory a tak dále, okolí často musí jen pasivně přihlížet - nemá rozhodovací pravomoci, ale má stres. Vaše empatie bude oceněna, budete velebeni a obdivováni. To stojí za to, ne? (Pokud ne, tak viz předchozí bod. Rychle a jasně řekněte, že se pacientem zabývat nehodláte, a vykliďte pole. Honem. Není zas tak moc času.)

O autorovi

JANA KOMÁNKOVÁ je publicistka, redaktorka, diskžokejka, šéfka webu protisedi.cz,. Letos v létě jí byla diagnostikována rakovina prsu. Píše o tom blog na zmíněné webové stránky a doufá, že se vyléčí.