Daniela (35): Piju a nikdo to neví

Alkohol mi chutnal vždycky. Od chvíle, kdy mi babička na chatě dala ve 12 letech poprvé cucnout piva. Zatímco o dva roky starší brácha se ošklíbal, já, která nechtěla ani za nic zůstat pozadu, jsem statečně upíjela - a i přes svou hořkost mi pivo připadalo dobré.

A co teprve víno, které jsem ochutnala o pár let později! Jakmile jsem začala s kamarádkami chodit na diskotéky, nikoho nezajímalo, jestli jsme plnoleté, nebo ne. A tak jsem popíjely víno s colou a tvářily se u toho strašně světácky.

Nikdy jsem se ale neopíjela. Ano, párkrát se mi stalo, že jsem to přehnala, ale to byly nárazové excesy, ne pravidlo. A rozhodně jsem alkohol nepotřebovala ke šťastnému životu - byl pro mě zkrátka součástí společenského života, diskoték, barů, nic víc.

Otevřít si láhev i doma mě vlastně naučil až můj manžel. Má hodně rád víno a dát si večer láhev, k ní trochu sýra a oliv je jeho oblíbený víkendový zvyk. Hned v počátcích našeho vztahu jsem tomu přišla na chuť i já. O dobré víno u nás doma nebyla a není nouze. Rodina i přátelé vědí, že takový dárek oceníme.

Alkohol mi pomáhal být víc v klidu

Když jsem šla před čtyřmi lety na mateřskou dovolenou, netušila jsem, co to se mnou udělá. Na miminko jsem se moc těšila a první rok se synem jsem si opravdu užívala. Jenže z hodného miminka se najednou stalo extrémně živé batole, které mi nedalo ani vteřinu vydechnout. Asi je to normální, jenže mě to tenkrát prostě zaskočilo. Za celý den jsem neměla ani chvilku pro sebe, byla jsem mnohem unavenější než v době, kdy jsem pětkrát za noc vstávala kvůli kojení.

Měla jsem pocit, že malému musím být pořád v patách, jinak se mu může něco stát, a že když je deset vteřin v klidu, hned musím jít dělat některou z tisíce věcí, které čekají. Bylo mi z toho čím dál víc úzko, zdálo se mi, že mi domácnost přerůstá přes hlavu.

Už ani nevím, jak mě to napadlo, že jsem si jednoho dne k polednímu obědu otevřela láhev vína. Malý Vojta zrovna na vzácnou chvilku usnul, tak jsem si zřejmě řekla, že to oslavím. Než jsem se nadála, vypila jsem po skleničkách během hodiny celou láhev. Nejdřív mě to skoro vyděsilo, jenže pak mi bylo tak strašně dobře!

Najednou jsem byla skvěle naladěná a po dlouhé době jsem si odpoledne s malým užila bez stresu, spěchu a shonu. Ničím jsem se nenervovala a malý, jako by to vycítil, byl najednou o něco klidnější. Nebo se mi to možná jen v tom ovínění zdálo?

Utěšovala jsem se, že je to jen přechodné

Druhý den ráno jsem pocítila lehké výčitky svědomí, že tohle by asi máma na mateřské dělat neměla, jenže po náročném dopoledni jsem najednou zjistila, že u oběda - tentokrát s prckem na židličce proti mně - otevírám další láhev. A zas mi pak bylo tak dobře!

Po pár týdnech jsem už láhev otevírala nikoli k obědu, ale během dopoledne. A pak ještě dřív. Sotva za manželem zapadly dveře po odchodu do práce, nalila jsem si skleničku. Obvykle jsem láhev vypila během dopoledne a pak mi po zbytek dne bylo krásně.

Stále jsem si říkala, že je to jen přechodné, že mě to krásně uvolní a pomůže přečkat divoké batolecí období. Ale měsíce plynuly a nic se neměnilo. Utěšovala jsem se, že když nemám řidičský průkaz, je to úplně jedno, s malým chodím jen pěšky nebo jezdím autobusem, tak co. Nikdy jsem pod vlivem alkoholu neměla pocit, že něco nezvládám nebo že se chovám nezodpovědně. Obhajovala jsem se, že láhev vína za den přece není nic hrozného. Navíc o víkendech jsem nepila!

Ale přesto jsem cítila, že to asi není správné - jinak bych to přece netajila před manželem. Takhle jsem za chvíli musela začít řešit, jak pít, aniž by si toho všiml. Ani naše zásoby nejsou bezedné. A tak jsem si začala kupovat víno v obchodě. Samozřejmě už ne tak kvalitní a drahé, ale obyčejné. Nebylo tak dobré, nicméně účel splňovalo.

Víno jsem vyměnila za tvrdý alkohol

Když před rokem Vojta začal chodit do školky a já se chystala na návrat do práce, byla jsem si jistá, že s pitím ze dne na den přestanu. Jenže to se najednou ukázalo mnohem těžší, než jsem si myslela. V tu dobu jsem si totiž dopřávala už i o víkendech. Láhev jsem měla schovanou pod postelí a během dne si občas šla cucnout. Pak jsem si hned vzala tic tac nebo žvýkačku a dělala jakoby nic.

První den, kdy jsem si ráno nic nenalila, byl až ten, kdy jsem šla do práce. Už po dvou hodinách jsem měla pocit, že to nevydržím! Jenže jsem svůj stav přisuzovala nervozitě - návrat po třech letech, kdy jsem byla doma, je přece náročný. A hned jsem měla důvod si pití ospravedlnit. Jen než si zvyknu a „zaběhnu se“, pak už pít nebudu!

Ale to se zatím nestalo. Pracuju už rok a piju pořád. S tím rozdílem, že jsem z vína přešla na tvrdý alkohol. Toho totiž vypiju mnohem méně, takže je snazší to utajit a ve finále i levnější. Ráno odvedu malého do školky a cestou do práce si dám dva tři loky z lahvičky, kterou nosím u sebe. To mi pomáhá přežít většinu dne v práci. Když se hodně snažím, vydržím jen s tím, často si ale musím dát trochu ještě odpoledne.

Čím dál víc si uvědomuju, že mám problém, že takhle pít určitě není v normě. Nejvíc mě děsí, jak už sama nedokážu přestat. Zkoušela jsem to několikrát a nikdy jsem to nevydržela déle než dva dny. Jenže manželovi to říct nechci, strašně se stydím a bojím se jeho reakce. Nedokážu se svěřit ani nikomu jinému. Zároveň je čím dál těžší pití utajit - jak doma schovávat láhev, aby ji všetečný syn nenašel, pořád myslet na žvýkačky, bonbony, aby mi nebyl alkohol cítit z dechu.

Uvažuji, že bych měla vyhledat odbornou pomoc, ale to se mi těžko podaří tak, aby o tom manžel nevěděl. To jediné mě od toho zatím odrazuje, i když vím, že s každým dalším dnem otálení se moje pití může zhoršovat.

Daniela, 35 let