Deprese jako nemoc

Každý smutek tedy nepředstavuje depresi, přestože lidé někdy mluví o tom, že mají „depku“. Tento pojem však zachycuje spíše to, že jsou nespokojeni i se svým životem. Odborně je pojem deprese užší. Od běžného smutku nebo rozladěnosti se liší zejména v tom, že deprese:
- je intenzivnější a hlubší než smutek
- trvá déle
- narušuje každodenní fungování.

Deprese je jedním z nejčastějších problémů, který lidé v životě zakusí. U každého pátého člověka se alespoň jednou za život objeví klinicky významná deprese. Klinickou depresí onemocní každý rok 5 % obyvatelstva nezávisle na věku. Ženy onemocní dvakrát častěji než muži. Objevuje se i u dětí, častější je však u dospělých. Vrchol pro obě pohlaví je v období od 25 do 44 let. Častá je též u žen v období klimakteria, dále ve stáří, kde často navazuje na smutek po ovdovění nebo na odchod do důchodu. S vysokým rizikem deprese je u žen spojeno šestinedělí a mateřská dovolená, kdy žena tráví dlouhý čas v relativní izolaci. K dalším rizikovým faktorům patří osamělost, chudoba nebo příslušnost k minoritě. S vyšším rizikem deprese se pojí ta období života, kdy dochází k zásadním změnám, jako je puberta, narození dítěte, menopauza, odchod do důchodu apod. Všechna tato období jsou do určité míry spojena se ztrátou. Je však třeba zdůraznit, že deprese se nevyhýbá nikomu, žádnému věku, povolání, rase či inteligenci.

Klinickou depresí trpěli i významné osobnosti, jako byl Michelangelo, Goethe, Lincoln, Andersen, Darwin, Byron, van Gogh, Poe, Tolstoj, Whitman, Churchill, Hemingway, Warhol, Styron. Deprese není lenost, která by šla překonat přáním nebo vypětím vůle. Lidé prožívající klinickou depresi se prostě nemohou“ vzchopit“, „dát dohromady“ nebo „zatnout zuby“, jak jim někdy okolí radí. To proto, že na to mají málo energie. Bez léčby mohou příznaky deprese trvat měsíce i léta. Dobrá léčba však může pomoci více než 80 % lidí trpících depresí.

Můžeme odlišit:
- Mírnou depresi, kdy je postižený schopen chodit do práce a fungovat v každodenním životě, jen mu všechno jde hůře a pomaleji, věci ho pře- stávají těšit, vyhýbá se přátelům a uzavírá se do sebe. Léčba je zde zpravidla ambulantní a postižený může chodit do práce.
- Při středně těžké depresi už zpravidla není možné pracovat a i domácí činnosti jdou těžce. Většinu času je postižený nešťastný, zpomalený nebo nadměrně napjatý, nedokáže se už soustředit na noviny ani na televizi, ztrácí zájem o sexuální život, izoluje se od lidí. Cítí nedostatek energie a zpravidla se za vše obviňuje. Léčba probíhá v pracovní neschopnosti, vhodná je docházka do denního sanatoria, v případě sebevražedných myšlenek je vhodná hospitalizace.
- Při těžké depresi už postižený není schopen starat se ani sám o sebe, má tendenci ležet v posteli a veškerý čas trávit v sebevýčitkách. Je buď výrazně zpomalený v pohybech, mluvě i myšlení, nebo naopak výrazně agitovaný, plný neklidu, který ho popohání z místa na místo. Porucha nálady je hluboká, téměř neovlivnitelná vnějšími impulzy. Praktickou činnost již pacient nevykonává, nemá na ni energii a ztratil pocit smysluplnosti, jakékoliv aktivity. Často myslí na sebevraždu, ale tyto myšlenky se objevují i při mírné nebo střední depresi. Léčba těžké deprese probíhá vždy v rámci hospitalizace.
- Nejvážnější formou těžké deprese je melancholie. Celý den postiženého je zahalen hluboce pronikajícím smutkem, úplnou beznadějí, zoufalstvím. Někdy k tomu přistupuje nevýslovná úzkost nebo strach. Utrpení je tak obrovské, že postižený je často přesvědčen, že jedině smrt ho může vykoupit. Při prohloubení do vzácnější psychotické varianty se objevují bludy (nevývratná nepravdivá přesvědčení), většinou mikromanické („jsem největší hříšník na světě, zničil jsem celou rodinu, přivedl ji na mizinu, zavinil jsem válku ve světě, nemám právo na jídlo, ani moje rodina ne, popraví mě a také moje děti budou popraveny“), hypochondrické („nemám plíce, žaludek mám propálený kyselinou, zkameněla mi játra, jsem umrzlý apod.“), někdy vztahovačné („lékaři jsou proti mně, dávají mi jedy místo léků, aby mě potrestali; za trest mě budou nutit, abych pitval mrtvoly“).

Mýty a předsudky o depresi
Mezi lidmi koluje mnoho falešných a často zraňujících předsudků o depresi. Zde uvádíme některé z nich a v kontrastu s nimi reálná fakta:
- Postižený může zapnout vůli a „dát se dohromady nebo se vzchopit“. Většina lidi trpících depresí se o to opakovaně bezvýsledně pokouší. Není to možné. Příbuzní nebo přátelé, kteří takto naléhají na depresivního člověka, mu vyloženě škodí, protože v něm vyvolávají další pocity viny, kterých už tak má dost.
- Diagnóza deprese znamená, že jste slabí, neschopní nebo mentálně méněcenní. To je hrubý omyl. Je to nálepka, kterou si někdy depresivní lidé dávají sami sobě, nebo jim ji přisoudí zpravidla primitivní lidé z okolí. Deprese, podobně jako cukrovka, poruchy štítné žlázy nebo žaludeční vředy, je nemoc, která odezní po léčbě. Deprese nevede k poklesu inteligence nebo rozumových schopností.
- Depresi musel někdo zavinit. Někdy hledají v sobě vinu příbuzní a zpytují své svědomí. Je třeba jasně říci, že depresi nemůže nikdo zavinit. Stres, ke kterému dochází při různých konfliktech, sám o sobě depresi zavinit nemůže, může být pouze spouštěčem toho, že u předem zranitelného jedince se deprese objeví. Podobně cukrovka nebo žaludeční vředy výrazně reagují na stres, který člověk prožívá, přesto bychom nikoho nevinili, že vyvolal cukrovku nebo žaludeční vředy u druhé osoby.
- Jeto „Boží trest“: Ať jste věřící, nebo nikoliv, toto je velmi nebezpečný předsudek. Nikdo není perfektní a žádný člověk nemůže určit, co je Boží trest a co není. Nikdo nemá právo druhého soudit (viz bible).


Zdroj: Deprese a jak ji zvládat, autoři Ján Praško, Hana Prašková, Jana Prašková, uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Portál, www.portal.cz