Intimní protokol z psychoterapie
Malé náměstí v Jablonci nad Nisou je tiché a klidné i v pondělí v poledne. V jednom z historických domů tu má svou ordinaci Šárka Vávrová. Psychoterapeutka a koučka o sobě říká, že je pro lidi průvodcem na cestě ke svobodě, bohatství a trvalému štěstí. Její klientka Karolína u ní řeší problémy v partnerských vztazích. Právě přichází. Sedmatřicetiletá žena s jemným úsměvem se se svou psychoterapeutkou na pozdrav obejme a sedá do křesla naproti dveřím.
RODINA JAKO VZOREC
„Jak si vzpomínáte na otce?“ vypálí hned první otázku Šárka Vávrová a Karolína začíná vyprávět. „Byl hodný… když jsem byla malá. Začal se měnit až později, a ne k lepšímu,“ vzpomíná. Terapeutka si dělá poznámky, nic neříká, občas položí doplňující otázku, ale zatím nic nehodnotí. Bez přechodu se ptá na maminku. „Teď, když jsem sama máma, ji samozřejmě vnímám úplně jinak a její tehdejší chování i chápu,“ přiznává Karolína. Šárka obrací pozornost k partnerství Karolíny, podává jí blok a vyzve ji, aby si napsala inzerát na ideálního muže. Karolína má během chvíle hotovo.
„A teď si vypište všechny minulé partnery a jejich vlastnosti. Zajímají mě pouze ti, kteří vás ovlivnili a emocionálně zasáhli,“ pokračuje psychoterapeutka. Karolína dál píše, teď už s lehkou váhavostí. „Jaké přitahujete muže?“ ptá se dál psychoterapeutka. „Ty, co mají rádi poddajný ženský,“ připouští Karolína. I když si to prý na začátku neuvědomuje, postupem času ve vztahu rezignuje. „Nejdřív chci s problémy něco dělat, ale pokaždé narazím na odpor. Mám pocit, že nejsem paní svých věcí, nedějí se tak, jak bych si přála, a vzdám to. Pokaždé,“ dopoví do ticha.
Psychoterapeutka teď klientku žádá, aby vypsala vlastnosti svých mužů a označila si ty, které se opakují. „Vyskytuje se ve vašich vztazích nějaký vzorec? Vnímáte ho sama?“ ptá se. Jemně tak Karolínu vede k uvědomění a pojmenování problému. Další otázka psychoterapeutky už míří k onomu zacyklení: Proč se Karolíniny vztahy motají v kruhu? „Možná jsou si podobné, ale umíte říct, jestli se zlepšují, nebo zhoršují?“ zajímá se. „Asi je to teď horší,“ uvažuje Karolína. „Rozhodně vnímám víc negativních vlastností.“
Psychoterapeutka se vrací k původnímu inzerátu a vyzývá Karolínu, aby se pokusila zformulovat nový, který bude obsahovat, jaké muže ve skutečnosti přitahuje. „Hledám manipulátora, který mě bude třikrát denně citově vydírat a nedopřeje mi svobodu,“ směje se psychoterapeutka a její klientka úlevně s ní. „Tak přesně to ve skutečnosti vyzařujete,“ vysvětluje Šárka Vávrová. „Hledáte veselého muže, se kterým je legrace, má zdravé sebevědomí, má rád svou práci. A kvůli špatným dosavadním zkušenostem a jistě rezignaci, vyzařujete pravý opak. Vy přece víte, jak to zase dopadne, viďte?“
Psychoterapeutka se vrací k dětství a negativním zážitkům. „Co bylo nejbolestnější? Babička byla hroznej generál, nenechala nás hrát si, pořád nás zapojovala do nějakých prací,“ vzpomíná Karolína. „Musela jste dělat věci, které jste nechtěla?“ „Ano,“ připouští Karolína a terapeutka jí naznačuje její současný problém: Je zkrátka zvyklá dělat věci, které jí nejsou po chuti. Je zvyklá cítit se nesvobodně a je zvyklá poslouchat. Je to její základní vzorec chování a ona jej aplikuje i na své partnerské vztahy. Ty jsou totiž v dospělosti její novou rodinnou vazbou.
Psychoterapeutka se vrací k zážitku, který jí Karolína posledně popsala jako své první dětské trauma. Jednou k nim přišla návštěva a Karolína tehdy musela dát cizímu dítěti svou oblíbenou hračku. „Naši věděli, jak moc ji mám ráda, ale i tak mě donutili ji odevzdat. Dítě jejich přátel si ji pak vážně odneslo,“ vzpomíná. Po více než třiceti letech si zcela přesně vybavuje, že si už tehdy připadala nedůležitá. Pro svou mámu i pro svého tátu.
„Totéž děláte ve vztazích,“ připomíná psychoterapeutka. Psychoterapeutka se Karolíny ptá, jak by tehdy měla vypadat její ideální situace. Karolína se zamýšlí. Prý by jí úplně stačilo, kdyby byla pro rodiče stejně důležitá jako ostatní děti. Nicméně zdravě uvažující člověk by bez zaváhání řekl: Pro své rodiče jsem nejdůležitější já. „Chápete ten problém?“ ptá se psychoterapeutka. „Vy se musíte naučit vnímat sebe samu jako člověka, který je taky důležitý. Stejně důležitý. A pro někoho dokonce ten nejdůležitější,“ dodává.
Karolína chybu opakuje od dětství a logicky ji kopíruje i ve vztazích s muži. Nechává sebou manipulovat. Dovoluje mužům, aby si ji vždycky „umístili“ tam, kde ji chtěji mít. A Karolína, protože je pořád vnitřně ono nedůležité dítě, ustupuje. Znovu a znovu. Až pak jednoho dne nemá kam – a vztah se rozpadne. Navzdory tomu, že se Karolína nedozvídá pozitivní věci, vidím, že si úlevně vydechla.
A to je zřejmě kouzlo psychoterapie: uvědomit si, v čem dělám chybu. Přiznat si ji. A pokusit se s ní něco dělat – ideálně ji odstranit. Psychoterapeutka jí detailně vysvětluje na příkladech, jak má reagovat v situacích, které jí Karolína popisuje. V životě se takhle jistě nestanou, ale díky tomu, že bude mít správně nastavený „vzorec“ sebehodnocení, bude s největší pravděpodobností reagovat jinak než dosud.
JAK PROMĚNIT ROVNICE
V další části hodiny se terapeutka vrací k rodině. Tentokrát se Karolíny ptá na vztah s maminkou. „Máma byla na všechno sama, táta lítal po světě na montážích, a když jsme něco řešily, potřebovala jsem, aby tam byl a zastal se mě,“ vypráví. „Když mi bylo třináct, začali mít s mámou problémy. Pořád se hádali, pořád na sebe křičeli, vlastně jsem to byla já, kdo mámě navrhl, aby se s ním rozvedla,“ připouští. Jenže pak se role matka–dcera obrátily. Maminka neměla žádnou blízkou duši, svěřovala se dceři. Chtěla po ní radu.
„I z tohohle plynou vaše volby špatných partnerů,“ říká náhle terapeutka. „Situace, kterou máte zažitou z domova, berete jako základní, jako jedinou správnou. Táta se vás neptal, jak se máte, a vy tedy logicky nevyžadujete žádný zájem od svých mužů. Ne proto, že by vám nechyběl, ale proto, že nevíte, že ho chtít můžete,“ vysvětluje Šárka Vávrová.
„Protože rodiče dávali přednost jiným dětem, přinesla jste si do dospělého života jako fakt, že kamarádi jsou důležitější než vy. Protože na vás babička měla přehnané, dospělé nároky, necháte se od partnerů citově vydírat – když neuděláte něco, co vám není po chuti, budete se cítit špatně. A muži to zjistí a dopřejí vám tenhle pocit,“ říká psychoterapeutka. „Protože vás maminka chtěla až do dospělosti vlastnit, dneska se necháte úplně stejně vlastnit partnery. Až do momentu, kdy omezování vaší svobody není únosné. A jako jste odešla jednoho dne z domu, odcházíte z nevydařených vztahů.“
Podle Šárky Vávrové pochází základní funkční rovnice ve vztazích z rodiny. „Domov rovná se láska a zázemí,“ říká psychoterapeutka. „Pokud pro vás ale domov byly hádky, v dospělosti si místo domova do rovnice dosadíte hádky. Co vám z toho vyjde? Hádky rovná se láska a zázemí,“ objasňuje.
Na můj vkus je už tahle psychoterapie trochu ostrá. Odhaluje ta nejbolestnější místa a nutí klientku dívat se na své nastavení jako na špatné. Kvůli tomu, že skutečně špatné je, opakuje Karolína stejné chyby a není s to dojít vnitřního klidu a hlavně pocitu štěstí. Přístup Šárky Vávrové je absolutně chápavý. Empatický. Cítíte, že díky svému náhledu na věc chápe, kde je chyba, a dokáže ji srozumitelně klientce vysvětlit. Ta díky tomu konečně může vidět jakési světlo na konci tunelu. Psychoterapeutka před ni staví její obnaženou realitu bez obezliček, ale tohle „nastavené zrcadlo“ zkrátka funguje. Když Karolína po hodině odchází, její tvář je na první pohled viditelně uvolněnější. Jako by nabyla pocitu, že to nakonec zvládne. A ona to s pomocí své psychoterapeutky jistě zvládne.
CHCE TO HLAVNĚ ODVAHU
Psychoterapie může odstranit některé zaběhlé vzorce chování, ale nepomůže jedno sezení, změna v chování je prací na delší čas. „Když pojmenujeme problém a dopátráme se k tomu, kterou z chyb děláme stále dokola, můžu klientovi naznačit možné způsoby změny,“ vysvětluje Šárka Vávrová. „Je už ale na něm, jestli je přijme, pochopí, a hlavně jestli bude mít odvahu se do proměny pustit.“ Změna, byť k lepšímu, je totiž těžká. A mnohdy bolestná. Vyžaduje přiznání si vlastních chyb, které nás stále nutí chodit dokola a v problémech se cyklit. Psychoterapie ale může pomoci otevřít oči. Zbývá si jen najít vhodného psychoterapeuta.
KDO JE KDO?
PSYCHOTERAPEUTKA
Šárka Vávrová je, podle vlastních slov, svým klientům průvodcem cestou ke štěstí. Je koučem a pomáhá lidem s odstraňováním překážek na jejich cestě ke svobodě, bohatství, životnímu poslání a trvalému štěstí. Také působí jako mentor, trenér, leader, motivační speaker a psychoterapeut své autorské metody zvané „Psychologie štěstí“. Ta se vrací ke kořenům v minulosti (v dětství), hledá chybné vzorce, snaží se je odstranit a nahradit novými pozitivními vzorci chování. Jako psychoterapeutka pomáhá definovat klientovi jeho pocity a postoje a ukazuje, jakou cestou jít. Její heslo zní: „Můžu vše a nemusím nic.“
KLIENTKA
Sedmatřicetiletá Karolína vyhledala psychoterapeutku, protože není úspěšná v partnerských vztazích. Tuší, že dělá stále stejné chyby a že si vybírá stejné typy mužů, kteří jí budou manipulovat. Ale nezná důvod, proč to dělá. Především však není schopná změnit zaběhnuté vzorce chování. Jedná se o začarovaný kruh, z něhož bez odborné pomoci Karolína vyskočit nedokáže. Společně s psychoterapeutkou ušly první kus cesty. Zanalizovaly dětství a dospívání Karolíny, které nebylo idylické a v němž je třeba hledat příčiny problémů.
(Jméno a věk pacientky jsou změněny.)
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
