Můj život je závislý na smrti někoho jiného

Ještě před rokem jsem přitom žila jako kdokoli jiný a vůbec netušila, že je něco špatně. Chodila jsem do práce, měla spoustu přátel, koníčky, pomalu jsem začínala přemýšlet o založení rodiny.

Chtěla jsem si splnit sen - uběhnout maraton. Nutno říct, že jsem nikdy nebyla žádný sportovec. Jsem odjakživa založením spíš „knihomol“ - bavilo mě ležet v knížkách, chodit na výstavy, zkoušela jsem malovat. Ráda jsem chodila na procházky do přírody, ale rychlejší pohyb mi moc neříkal.

Trochu sportovat jsem začala na střední, ale byly to takové výkřiky do tmy - tu aerobik, tu pokus o běh, ale prakticky hned jsem s tím vždycky sekla. Nebavilo mě to a hlavně mi to nešlo. Už po malé námaze jsem se hrozně zadýchávala a měla pocit, že mi prasknou plíce. Bohužel jsem já ani nikdo jiný netušil, že to může něco znamenat. Okolí mě utvrzovalo v tom, že jsem prostě jen líná a bez talentu.

„Tak holt nebudeš běhat,“ říkali mi rodiče a nijak je to netrápilo. A já se snadno utvrdila v tom, že vykročit ze své pohodlné zóny prostě nesvedu, takže jsem sport nechala na mnoho let plavat. Až můj současný partner mě trochu změnil, protože sportuje rád. Zpočátku se snažil mě k tomu přimět taky, ale když viděl, že jako tréninkový parťák jsem na nic, ale jako podpora u trati skvělá, nechal mě na pokoji.

Zkolabovala jsem a probrala se až v nemocnici

Jenže pak jsem změnila práci. Sice jsem začala víc vydělávat, ale byla to náročnější pozice, víc stresu, zároveň více hodin v kanceláři a sezení po schůzkách - a já za pár měsíců docela dost přibrala. Přítel dlouho mlčel, pak mě začal jemně popichovat. Nakonec jsem se na sebe sama naštvala a rozhodla se s tím něco dělat.

„Začnu znovu běhat,“ rozhodla jsem se. Michal se toho hned chytil, týden mě přemítavě pozoroval, a když se žádného výběhu nedočkal, jednoho večera řekl: „Mám pro tebe návrh. Začneš běhat, a když za rok uběhneš maraton - nebo ujdeš, to je úplně jedno, tak si tě vezmu. Nadělíš si svatbu k třicátinám. Co ty na to?“ Byla to hodně netradiční žádost o ruku, ale pobavilo mě to, a nakonec jsem si plácli.

A tak jsem začala trénovat. Samozřejmě jsem to vzala špatně, hned chtěla zdolat bůhvíjaké vzdálenosti a hlavně se vždy rozběhla jak o závod, takže jsem po pár metrech zastavila a opřená o kolena jen chrčela. Michal začal běhat se mnou, aby mi poradil a pomohl. Zpočátku si ze mě dělal srandu, ale když se ani po měsíci moc nezměnilo, a já po pár minutách běhu byla vyřízená, trochu ho to otrávilo. Nechápal, jak je to možné.

Taky já jsem měla vztek. Vždyť se přece tak snažím, tak proč se nezlepšuju? Jednou večer jsem už byla tak zoufalá, že jsem si prostě řekla, že to musím překonat, i kdybych u toho měla vypustit duši… No a pak jsem se probrala až v nemocnici!

Já si to vůbec nepamatuji, ale zkolabovala jsem v parku a skácela se rovnou pod nohy nějakému pejskaři. Ten se mě chvíli snažil probrat pleskáním, pak zavolal sanitku a tam mě odvezla.

Nezbývá než čekat... až někdo jiný umře!

Z toho, co mi lékaři opatrně sdělili, jsem se v první chvíli prakticky zhroutila. Odborné termíny jsem záměrně vytěsnila, pamatuji si jen výrazy jako arytmie, zúžené cévy, nedostatečné prokrvování… Závěr byl jediný. Moje srdce je ve stavu, jako by mi bylo o padesát let víc, a je každou vteřinou enormně namáháno, aby splnilo to, co má. Je otázkou, jak dlouho to může vydržet. Podle lékařů mě vrozená vada přímo ohrožuje na životě a řešením je pro mě transplantace.

A tak se můj život ze dne na den radikálně změnil. Ne, nesedla jsem si s rukama v klídně a nezačala plakat - tedy ano, prvních pár týdnů jsem brečela prakticky denně, protože náhlá hmatatelná blízkost smrti, která se vznáší okolo, vás prostě do takového stavu dovede. Pak jsem se jakžtakž oklepala a pokusila se fungovat jako dřív.

Dál chodím do práce, ale dobrovolně jsem se vrátila na nižší pozici, kde mám sice méně peněz, ale také žádný stres. Běh je pro mě navždy zapovězený, ale denně jdu na poklidnou zdravotní procházku, stal se z toho rituál, který zkrátka nevynechám. Přítel se na jaře stal mým manželem - a největší oporou.

Teď nezbývá než čekat. Hrozné je, jak hlava ovlivňuje tělo. Dokud jsem nic nevěděla, žila jsem naprosto poklidně a bezstarostně. Teď stačí, aby mě z nějakého důvodu píchlo na hrudníku nebo jsem se trochu zadýchala, a dostaví se záchvat paniky, jestli se něco neděje… a takové chvíle nastávají prakticky denně! Je těžké s tím žít, ještě těžší je si představovat, že moje šance na delší život znamená smrt někoho jiného. Snažím se na to nemyslet, ale je to marné.

Jedna dobrá věc na tom však přece je. Opravdu platí, že jakmile člověk řeší zdraví, vše ostatní se stane podružné. Přestanete řešit hlouposti a soustředíte se jen na to podstatné. Svým způsobem žiju asi zajímavější a plnohodnotnější život než dřív, protože se nezabývám malichernostmi a neztrácím čas věcmi a lidmi, kteří za to nestojí. Jenže přesto… radši bych řešila ty hlouposti a byla zdravá!

Eliška, 30 let