Odborníci tvrdí: Stres je jen naše rozhodnutí
ANDREA SMÉKALOVÁ HÁJKOVÁ, 46 LET
jogínka a lektorka jógy
Dnešní doba může být pro někoho neklidná, pro jiného nikoli. Když přijmu teorii, že vše je forma energie, pak také platí, že žiji v prostředí odrážejícím mé energetické záření. To znamená, že přijímám zodpovědnost za to, co si vytvářím, s kým se stýkám a kdo a jak na mě bude zpětně působit.
Uvědomit si, že co vyzařuji od sebe do okolí, budu zrcadlit, a tudíž obdržím zpět, je cesta ke klidnému a spokojenému životu. Pokud chci eliminovat, co se mi na něm nelíbí, prostě to vyřadím ze svého chování. Stres jako takový je jen způsob přijímání zátěže a naše vlastní rozhodnutí. Náročnost situace nezměním. Co ale změnit mohu, je vnitřní reakční pole – to, co často nazýváme úhlem pohledu na věci. Kdo mě zná osobně, ví, že nejsem stresovaný člověk. Neznamená to, že nemám v životě problémy nebo termíny. Jen si uvědomuji, že mám víc možností, jak se k nim postavit.
Nemám slovo stres ráda. Stres mění alkaličnost v acidózu, tedy nemoci, bolesti, nervozitu a neklid. Musím však v touze po klidném životě a zdraví vymazat svoji dávku ctižádosti, ambice, náročnost sama k sobě? Nemyslím si. Je přirozené, že každý člověk někam spěje a chce něčeho dosáhnout a cesta není vždycky příjemná a bez komplikací. A tak je nutné zvolit dobré průvodce a pomocníky. Já volím jógu nebo sport. Jóga je technika každodenního života – a kdo jiný by nám měl pomoct vypořádat se s palčivými otázkami než systém propojující tělo i duši, který je tu pro nás tisíce let?
Stačí začít u sebe – a změní se i svět kolem. Volím také změnu stravování, aby mě nevysilovalo a nebralo energii. Jsem ráda na čerstvém vzduchu, sama se sebou v sobě. Občas se pozastavuji nad zlobou mezi lidmi, kterou vidím kolem. Nad neochotou si pomáhat. Přitom právě tohle jsou kvality naší duše, které mění vše průměrné ve výjimečné. Stačí poslouchat jen názvy slov laskavost, láska… Jen jejich vibrace dokáže změnit věci k lepšímu. To slovo, o němž je tento článek, neudělá. Proto ho nepoužívám. Je zbytečné.
DAVID HENEBERG, 39 LET
fyzioterapeut
Život bez stresu je utopie. Bez určité míry stresu by neexistoval vývoj, růst, bez stresu by nebyla možná změna. Jak ale tu pozitivní míru najít? Nejsnadnější mechanismus, jak okamžitě snížit stres, je přestat omezovat svůj čas. Každý den slýchám od lidí, že ještě udělají tohle a tamto a pak už si odpočinou.
Tělo má však obrovskou adaptační schopnost a množství činností, které nám před rokem přišlo šílené, se nám letos zdá normální. Rok od roku pak tuto hranici posouváme ještě dál. Proto je nutné do života zakomponovat určitou formu psychohygieny. Aby člověk zvládal svůj život bez pocitu, že je ovládán neustálým tlakem, vychází mi z toho zhruba hodina denně – třicet minut fyzické aktivity a třicet minut mentální relaxace nebo meditace.
Problém je, že přirozeností naší mysli je nebýt v přítomnosti, ale utíkat do minulosti nebo do budoucnosti, a tak v každém okamžiku života včetně momentu relaxace jsme někde jinde. Změnit tento postoj můžeme, jen když se naučíme prožívat přítomný okamžik. Například se posadíme s rovnými zády, začneme dýchat do břicha a vnímáme, jak se nám s nádechem rozšiřuje břicho a s výdechem zase smršťuje. Jedním z největších stresorů, které dnes vnímám, je pocit lidí, že by měli být pořád veselí, šťastní a měli by mít život bez stresu. Což – jak už víte z mé první věty – nelze.
HELENA MÁSLOVÁ, 46 LET
lékařka
Nemyslím si, že dnešní člověk je zatížený extrémním stresem, co se však změnilo, je reakce na něj. V minulosti byl stres jednorázová záležitost. Byla období stresová a období bez stresu. Dnes žijeme životy, v nichž je velmi vysoká míra tzv. bazálního stresu – s tímto stresem uléháme, vstáváme a na rozdíl od našich předků, kteří ve stresové situaci buď utekli, nebo útočili, my na něj nijak nereagujeme. To je důvod, proč se cítíme dlouhodobě unavení a přetížení. Žijeme životy, v nichž je často norma odkloněna od toho, co reálně zvládáme. Jsme vybaveni evolučním pocitem, že máme žít lépe než naši rodiče.
Teď se však ukazuje, že je to nereálné – že možná budeme pracovat víc než oni, nebudeme mít všichni rodinu, možná dokonce budeme mít nižší životní úroveň. To je hlavní zdroj bazálního stresu: myslíme si, že bychom měli žít jinak, nevíme však, jak to udělat. Spokojený život bez pocitu stresu ale není složitá filozofie, jde o soubor drobností: být denně venku, chodit pěšky, nadechnout se čerstvého vzduchu, nejíst o samotě u PC, ale s někým milým, neskuhrat a nelitovat se, všímat si drobných radostných návyků, které vedou k tomu, že tělo i psychika mají i v těžších chvílích sílu zvládnout všechno, co potřebujeme.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
