Odvaha k nedokonalosti
Uvažujte o sobě jako o produktu. Ano, to je ono!“ nadšeně radí čtenářům amerického magazínu Forbes expertka na kariéru Lisa Quast. „Podívejte se sami na sebe jako na kompetitivní produkt. Jaké jsou vaše přednosti, benefity, aktiva. Všechny můžete rok za rokem vylepšovat, upgradovat a vytvářet svou osobní značku.“
Přečetla jsem si těch pár vět a udělalo se mi špatně od žaludku. Když jsem si sebe samu představila jako produkt, vytanul mi na mysli obraz autosalonu. Já jsem to obstarožní auto úplně vzadu. Trochu pomalé, se zastaralým designem. Auto, které si nikdo nikdy nekoupí. Jak bych se asi tak mohla upgradovat?
Vyzkoušela jsem spoustu způsobů, jak vylepšit sebe samu, ale tenhle ještě ne. Cvičila jsem jógu. Zkoušela jsem jíst jako Francouzka. Snažila jsem se být více naslouchající matkou. Učila jsem se radovat z maličkostí. Třídila jsem odpad. Přestala jsem jíst lepek. Chodila jsem běhat. Bojovala jsem s prokrastinací. Snažila jsem se zpevnit břišní svalstvo. Meditovala jsem. Zavařovala jsem rybíz vlastnoručně natrhaný na chalupě. Zkoušela jsem se nedívat na televizi.
A stejně, pokaždé když se ráno probudím, je to pořád mé staré já. Ten den, kdy konečně procitne moje nové já, které začne žít lepší, osvícenější a šťastnější život, stále nepřichází. Pomohlo by, kdybych si sebe samu představovala jako produkt a začala si „vytvářet svou osobní značku“?
Těžko.
V posledních letech se nám nabízí až příliš mnoho cest k sebezdokonalení. Příručky, koučové, internetové kurzy a články v časopisech slibují vyšší sebevědomí, vyšší produktivitu, plošší břicho, vnitřní klid, vyřešení traumat z dětství nebo méně celulitidy. A když to tak úplně nevyjde, je to naše vina, protože jsme se dost nesnažili. Takže si zase připadáme jako ztroskotanci.
KAM ZMIZELO CHTĚNÍ
Psychoterapeutka Nancy Colier vzpomíná na jednu svou klientku, která celých dvacet let několikrát týdně chodila do fitka běhat na trenažéru, přestože ji to vůbec nebavilo. Nenáviděla to. Byla ale upřímně přesvědčená, že když se ke cvičení nepřinutí, skončí jako líný a obézní žok sádla. „Ujišťovala mě, že nikdy nebude mít sama od sebe chuť cvičit. Pokaždé se k tomu musí donutit. Tak jsme udělaly experiment: zakázala jsem jí cvičit, pokud nebude sama doopravdy chtít. Dohodly jsme se, že když se chuť ke cvičení do měsíce neobjeví, prostě se vrátí ke cvičení z povinnosti.“ A po 23 dnech se stal malý zázrak. Její klientka měla chuť jít si zaběhat do parku. A taky se jí chtělo jít si zaplavat. „Kdo je ta žena, která se doopravdy touží hýbat?“ žasla sama nad sebou.
Nancy Colier tvrdí, že náš život je až příliš poháněný věcmi, které děláme, protože bychom měli. Měli bychom trávit víc času se svými dětmi. Měli bychom naopak méně času trávit u počítače. Měli bychom zdravěji jíst, mít víc uklizeno, zapojovat se do charitativních aktivit, mít častěji sex, meditovat, a – samozřejmě – měli bychom se víc radovat z každodenního života. „Vskrytu duše se bojíme, co by se stalo, kdybychom se přestali bičovat slovy,měl bych‘,,měla bych‘. Obáváme se, že by se z nás stal obrovský lenochod, který se jenom povaluje na gauči a pojídá čokoládové bonbony.“
Ona sama je však na základě zkušeností se svými klienty přesvědčená, že ve skutečnosti takovým lenochodem není téměř nikdo. Jenže jsme po dlouholetém šikanování sebe samých vším, co bychom měli dělat, ztratili schopnost rozpoznat, co vlastně opravdu chceme. Stačí dát sobě samým trochu prostoru a času k tomu, aby se vynořilo autentické chtění, chuť do nějaké činnosti. „Vymezte si během dne nějaký čas, například hodinu, kdy děláte jen to, co doopravdy chcete. A dávejte pozor, zda se dostaví chtění. Je možné, že se nevynoří okamžitě, protože jste ho utlačovali tak dlouho, že se neumí ozvat. Nějakou chvíli to potrvá.“
Brzy pak zjistíte, že když něco dobrého děláte proto, že skutečně chcete, cítíte se při tom úplně jinak. Když spontánně napíšete dopis pratetě, kterou jste dlouho neviděli, je to něco zcela jiného, než když se před Vánocemi donutíte rozeslat přáníčka z povinnosti celému příbuzenstvu.
CO BY SE STALO, KDYBY…?
Leo Babauta, autor populárního blogu Zen Habits, je jedním z největších inspirátorů v oboru efektivity a sebezlepšování. Proto je docela překvapivé, že i on opatrně přichází s myšlenkou: co kdybychom se přestali pokoušet být stále lepší a lepší a lepší? „Co kdybychom se prostě přestali snažit? Co by se stalo? Bylo by to opravdu tak hrozné? Možná bychom se prostě jenom necítili tak nedostateční a neutráceli bychom tolik času a peněz za opravování a vylepšování sebe samých. Představte si, kolik duševní energie by se vám tím uvolnilo. Kolik článků byste nemuseli číst, kolik knih byste nemuseli kupovat.“
Představa, že přestaneme sebe samé cepovat k pomyslné dokonalosti, je pro mnoho lidí svým způsobem děsivá. Znamená to pro ně smířit se s tím, že už navždy zůstanou tlustí, neúspěšní, roztržití, líní a osamělí. Domnívají se totiž, že takoví ve svém nitru skutečně jsou – a jen silou pevné vůle a rákoskou úporně dodržovaných předsevzetí drží tuhle obludu zkrátka.
Překvapivé je, že ve skutečnosti to funguje právě opačně. Nejlepší předpoklady k životní změně máme právě ve chvíli, kdy přijmeme myšlenku, že už teď jsme dost dobří. „Pokud se chcete změnit, protože se máte rádi, nejspíš nakonec uspějete. Pokud se snažíte změnit, abyste se měli rádi, nejspíš nakonec selžete,“ napsal nedávno brněnský psycholog Michal Mynář v článku pro portál Psychologie.cz.
JEN TROCHU JE LEPŠÍ NEŽ NIC
„Naučili jsme se myšlence, že můžeme dělat cokoli, ale někteří z nás to pochopili tak, že musíme dělat všechno. A někteří – zejména ženy – to dotáhli k myšlence, že musíme dělat všechno perfektně,“ říká socioložka Hollee Schwartz Temple. Pro svou knihu Good Enough Is the New Perfect vyzpovídala na tisíc matek ve věku 30–45 let a rozdělila si je do dvou kategorií: „nespokojené jedničkářky“ a „spokojené trojkařky“. „Věčné jedničkářky trpěly pocitem, že musí být ve všem nejlepší, i kdyby při tom měly padnout,“ říká. Ještě zajímavější bylo, jak jednotlivé skupiny žen popisovaly svůj život: „Jedničkářky líčily svá manželství často jako špatná, dokonce katastrofální. Trojkařky byly v manželství v průměru šťastnější a spokojenější. A v kariéře, což je pozoruhodné, se oběma skupinám dařilo zhruba stejně.“
Najdeme-li odvahu smířit se s vlastní nedokonalostí, vzdáme-li se touhy mít pořád samé jedničky, leccos ve svém životě dokážeme změnit mnohem snadněji. Udělejte si tenhle malý test: Když si dáte předsevzetí, že budete třicet minut denně běhat, ale dnes máte na běhání jenom čtvrt hodiny, co uděláte? a) Nepůjdete běhat vůbec, protože to nemá cenu, stejně byste nesplnili svou normu. b) Půjdete běhat alespoň na čtvrt hodiny. Pokud jste zvolili možnost b), gratulujeme, jste patrně na nejlepší cestě ke zdravému imperfekcionismu.
Lidé, kteří tolik nebazírují na dokonalém provedení všeho, se lépe vypořádávají s malými selháními, takže své předsevzetí nevzdají jen kvůli tomu, že ho trochu porušili. Neuvažují v měřítku všechno, nebo nic a také tolik nepropadají prokrastinaci, která bývá často spojena právě s úzkostnou snahou o dokonalost. Zkrátka, vždycky udělají alespoň trochu dobrého, a tak mají šanci se postupně propracovat i k velkým změnám. Jak řekl politický teoretik Edmund Burke: „Nikdo neudělal větší chybu než ten, kdo neudělal nic, protože by zvládl jen málo.“
Myslete i na to, že nemusíte – a ani nemůžete – každý den udělat své osobní maximum. Každý den můžete pracovat jen s tou zásobou sil a s těmi možnostmi, které máte k dispozici. Možná že včera bylo možné udělat víc, ale dnes máte jen to, co máte dnes.
WABI-SABI VE VAŠEM ŽIVOTĚ
Ve světě bytového designu je už nějakou dobu v módě japonský koncept wabi-sabi, umění nacházet potěšení v nedokonalosti věcí. Wabi-sabi jsou keramické mísy s nerovným okrajem, oprýskané okenní rámy, dřevěný nábytek s patinou starobylosti, doma pečený chleba s rozpraskanou křupavou kůrkou. Právě drobné vady těchto věcí nám připomínají, že jsou domácí, poctivé, autentické. Právě kvůli těm malým nedostatkům se nám tak líbí.
Zkusme podobně přistupovat i k sobě samým. Dejme si povolení být jednoduše takoví, jací jsme. A veškeré změny k lepšímu provádějme jenom pro radost, ne proto, abychom se dokázali akceptovat. Určitě to nepůjde hned. A rozhodně by se sebepřijetí nemělo stát jen dalším sebezlepšovacím projektem. Určitě můžete sevření pevné vůle uvolnit každý den alespoň na chvilku.
Leo Babauta říká: „Touha se zlepšovat se dostaví znovu. Pozorujte ji jako legračního klauna, který pošťuchuje vaši duši, ale nedovolte, aby se vaše duše kvůli tomu cítila hůř. Nereagujte na toho klauna, nenechte se jím trápit. Ať předvede svoje číslo a pak ho nechte zas jít. A jděte prozkoumávat svět spokojenosti. Je to místo plné úžasu.“
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
