Opravdu jsou potratové pilulky dobré?

Lékový úřad totiž pilulku schválil s tím, že nastavil striktní pravidla. Především není dostupná u každého gynekologa, podat ji smí pouze lékař zdravotnického zařízení s lůžkovou péčí, a to do 49. týdne od poslední menstruace, tedy stejně jako u povolené chirurgicky prováděné miniinterrupce. Také cena je zhruba stejná, aby na rozhodování neměly vliv finanční důvody. Česká gynekologická a porodnická společnost hodnotí pilulku jako bezpečnější alternativu operačního potratu. Lékaři ji považují za šetrnější, než je klasická interrupce.

„Nedochází totiž k instrumentální revizi dutiny děložní s rizikem poranění stěny dělohy,“ říká Jan Šula, vedoucí lékař z Centra reprodukční medicíny GEST. Rizikem je podle něj neúspěch s nutností dokončit potrat chirurgickou cestou, přičemž pravděpodobnost selhání se podle studií pohybuje kolem 7,5 procenta. Žena je po podání přípravku ambulantně pod povinným dohledem lékařů. Odpůrci potratů, a tedy i této pilulky, varují před kolapsy, infekcí a vykrvácením. Gynekologové ale žádný takový drastický případ neznají. Za více než dvacet let, kdy se ve světě pilulka používá, nebyl potvrzen ani jeden případ vykrvácení po jejím požití. Pilulka je registrována ve zhruba pětadvaceti zemích, mimo jiné například ve Francii, Velké Británii, severských státech nebo USA.

Je jisté, že naprostá většina žen nepodstupuje potrat s lehkou hlavou. Gynekologové, ale i psychologové se shodují, že duševní následky tak definitivního rozhodnutí si ženy často nesou celý život. Myslím si, že nikdo – dokonce ani žena, která se do této situace nedostala – si neumí představit, jaký vnitřní boj svádí ta, která se rozhoduje pro ukončení těhotenství. Ponechme teď stranou důvody; ať už ty snáz tolerované (tedy riziko zdravotního postižení plodu), nebo ty ryze soukromé. Kdo má právo rozhodování ženy či obou rodičů soudit? A také podle čeho? Podle toho, že věc, o níž si myslím, že ji zvládnu, musejí zvládnout i ostatní?

POTRAT MŮŽE TRVAT HODINY I DNY

Nevěřím hrozbám odpůrců pilulky, že bude zneužívána jako další forma antikoncepce. Představa, že by ženy vysazovaly antikoncepci nebo se chovaly nevázaně jen proto, že přece můžou kdykoli jen tak slupnout pilulku, je zjednodušující a k ženám až urážlivě neurvalá.

Úskalí potratové pilulky vidím jinde. Shrnul jej například gynekolog, porodník a sexuolog Zlatko Pastor: „Při farmaceutickém potratu je žena konfrontována s celým procesem, který může trvat hodiny i dny. Proces se už nedá zastavit. To může být pro ženu psychicky velmi vyčerpávající.“ Ano, ani po klasické interrupci už nic nelze vzít zpátky. Čas rozhodnout se jinak běží jen do té doby, než žena přijde (ale někdy také nakonec nepřijde) na objednaný zákrok do nemocnice. Pak vše proběhne rychle a v anestezii. Zažívat potrat in natura hodiny nebo dny je ale něco jiného.

Umělé ukončení těhotenství je a vždy bude složitý proces – eticky, filozoficky i psychologicky vzato. Na druhou stranu, počet umělých přerušení těhotenství v Česku klesá, a to výrazně od roku 1990, což podle odborníků souvisí s dostupností antikoncepce a sexuální osvětou. To je pro mě důkazem toho, že cesta spočívá nikoli v zákazech, ale v důkladném poučení o metodách, které možnost nechtěného těhotenství minimalizují. Ale je také třeba si uvědomit, že žádná metoda není stoprocentní, proto by v diskusích neměla chybět tolerance k lidem, kteří se chtějí zodpovědně rozhodnout, zda jsou schopni neplánované dítě vychovat. Dítě se přece nevydává na samostatnou cestu životem v okamžiku narození, ale začíná ji (i podle zákona) nejdříve v osmnácti letech. A než se tou samostatnou bytostí stane, měli by mu na cestě k ní pomoci rodiče, kteří ho chtějí a milují.

A co si myslíte vy?

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.