Porazte vnitřního lenocha

Ptáme se psycholožky PhDr. Šárky Slabé, Ph.D., ze 3. interní kliniky 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, která ve své práci pomáhá motivovat ke cvičení hlavně lidi snažící se zhubnout:

Jak dlouho může herečka nebo kdokoli z nás, kdo není založením zrovna sportovec, takový dril vydržet?

Vydrží tak dlouho, dokud bude trvat vnější tlak na její vzhled. Kariéra, úspěch a uznání jsou dostatečně silným důvodem dělat něco, co člověka zrovna nebaví.

Mezi námi, pokud vás na place vyhlíží Tom Cruise nebo Ewan McGregor, patrně se k nějakému tomu posilování donutíte. Ale co když máte doma „jen“ Tomáše nebo Ivana?

U žen je obecně největší motivací pro hubnutí, a tudíž i pro pohyb a cvičení jejich zevnějšek, estetická potřeba – na rozdíl od mužů, u nichž hraje největší roli fyzická kondice, tedy potřeba dojít co nejdál, uzvednout co nejvíc, vystoupat co nejvýš. Tento rozdíl mezi ženskou a mužskou motivací potvrzují i různé studie. U žen jde o podvědomou touhu být atraktivní pro druhé pohlaví.

Jaké další motivy, kromě snahy zalíbit se protějšku, přivádějí lidi do fitek, rekondičních center, bazénů, na cyklostezky a podobně?

U příslušníků obou pohlaví jsou to především zdravotní důvody. Jednoznačně převažují u lidí s vyšším stupněm obezity, kdy skutečně hrozí poškození zdraví. Naproti tomu pro ženy s mírnou nadváhou bude důležitější motivací již zmíněné estetické hledisko, potřeba se líbit. Není to ani tak o srovnání s ostatními jako spíše o pocitu z vlastního těla. Dalším důvodem, opět společným pro muže a ženy, je snaha získat partnera – ale ne že by lidé chodili do fitka se záměrem oslovit tam vhodný protějšek, spíše si říkají „až zhubnu, někoho si najdu“.

Roli hrají i důvody společenské, neboť někteří obézní se sami izolují, vyčleňují ze společnosti. Trpí pocitem, že je nikdo nechce a že si na ně všichni ukazují, ačkoli to vůbec není pravda. Někdy mohou být motivem i pracovní důvody, kdy určitý vzhled nebo nedostatečná fyzická kondice brání lepšímu prosazení se v profesi nebo jsou přímo překážkou vykonávání vysněné práce.

Čím to je, že někdo má k pohybu přirozený vztah, baví ho hýbat se, zatímco jiný se nemůže ke cvičení donutit? Dá se nechuť k fyzické aktivitě na něco „svést“?

Hodně věcí se dá svést na výchovu a tento případ není výjimka. Děti ze sportovně založených rodin inklinují k pohybu mnohem více než jejich kamarádi, které rodiče ke sportu nevedou. Nejde jen o to vybrat ratolesti konkrétní sport, ale také o celkový způsob trávení volného času – vypravit se o víkendu na pěší výlet je určitě lepší než prosedět sobotu a neděli u televize nebo počítače.

V rodině a výchově se podle mě „láme chleba“, i když dítě, které má štěstí a dostane se ve škole do dobrého sportovního kroužku, nemusí osobní příklad rodičů nutně potřebovat. Najít dítěti vhodný sport, oddíl nebo vzor v osobě trenéra může představovat alternativu pro opravdu zaneprázdněné táty a mámy; ne všichni se na nedostatek času jen vymlouvají, někteří se opravdu nemohou věnovat potomkovi tak, jak by budování zdravého vztahu k pohybu vyžadovalo.

Ženy řešící svou postavu, tedy hlavně nadváhu, často dělají chybu v tom, že sází buď jen na diety bez pohybu, nebo naopak cvičí do úmoru, ale vůbec si neupraví nezdravý jídelníček tak, aby racionální stravování podpořilo jejich snahu zhubnout…

Nelze násilím lámat lidskou přirozenost, tedy to, jestli jsem založením „dietář“, nebo zda v úsilí o lepší postavu preferuji cvičení a pohyb. Ale je výhodné využít přirozené sklony k nastartování procesu, který k té lepší postavě povede.

Výběrem vhodného sportu a jeho provozováním v přiměřené intenzitě se zvýší i pravděpodobnost, že u zdravějšího životního stylu vydrží a že v něm pohyb bude zaujímat stále zásadnější místo. Podobně i nezdravě se stravující „sportovec“ s nadváhou by měl při nezměněném objemu pohybu začít jen drobnou úpravou jídelníčku a stravovacího režimu, ne ho rovnou rozbít a škrtnout z něj všechno, co má rád. Pokud však jakoukoli změnu stravování odmítne a kompenzačně začne ještě více cvičit, jeho kondice sice půjde nahoru, ale hubnutí se po čase zastaví – a to je právě moment, kdy ochotněji a bez nátlaku poslechne rady k úpravě jídelníčku.

Jaká denní doba je nejvhodnější pro cvičení? Záleží na biorytmech, tedy na tom, zda je člověk ranní ptáče, nebo „sova“ aktivní dlouho do noci?

Každý by měl cvičit tehdy, kdy je mu to příjemné. Někdo je schopen vstávat časně a jít si zaběhat ještě před cestou do práce, zatímco jiný by si tímto režimem vypěstoval čirou nenávist k pohybu. Zároveň není nutné cvičit v době, kdy je člověk během dne nejaktivnější nebo pracovně nejvýkonnější, čas vhodný ke cvičení individuálně určují úplně jiné faktory. „Sova“ nemusí vyrážet na kole za soumraku, klidně může vyjet v deset hodin dopoledne.
Problém by u ní nastal v okamžiku, kdy by kvůli vyjížďce musela vstávat v šest ráno, to by se jí cyklistika asi začala brzy zajídat.

Je lepší chodit na cvičení rovnou z práce, nebo si mezi koncem pracovní doby a začátkem lekce trochu „orazit“?

Nejdůležitější je akceptovat čas na pohybovou aktivitu ve svém denním režimu. Jakmile přijmeme za své, že v úterý a ve čtvrtek v osm večer chodíme na pilates, nevadí, že nevyrážíme rovnou z práce a že tím teoreticky vzniká časový prostor k odvedení pozornosti k jiné, pro nás třeba příjemnější aktivitě. Na pravidelný pohyb si tímto způsobem můžeme vypěstovat návyk v dobrém smyslu slova.