Práce, rodina, domácnost... Zpomalte, než se zblázníte!

Začnu střelbou do vlastních řad. Poslední dva roky pracuji na několika projektech najednou. Točím reportáže, připravuji dokument, každý týden odevzdávám několik článků. „Můj život“ se odehrává nejčastěji mezi půlnocí a šestou, vzácně i o celých víkendech, oh la la. Navíc můj muž pracuje ve Švýcarsku, kam se snažím jezdit tak často, jak jen je to možné. Právě při jednom z přejezdů mezi Ženevou a Prahou jsem si uprostřed jedné velmi konkrétní situace uvědomila, jak blízko mám ke zbláznění – respektive mi došlo, že kdyby mě někdo v ten moment sledoval, objedná mi lékaře, který mě veváže do té slušivé košile s rukávy, jež se svazují za zády, uloží mě do postele a narve mě uklidňujícími léky.

V té šílené únavě, která mě za volantem logicky často skolí, bojuji s vlastní vyčerpaností poměrně svérázným způsobem: znáte slavnou píseň Fatboye Slima Slash Dot Dash? Před pár lety ovládala žebříčky světových hitparád. Umělec v ní donekonečna opakuje větu z názvu, jen ji na ploše tří minut různě variuje. Písnička je to energická, veselá, rychlá, a když si ji pustíte hodně nahlas a snažíte se trefit do správného slovosledu, užijete s ní vážně hodně psiny. A v momentě, kdy jsem se asi tak podvacáté snažila správně vyslovit pořadí slash dot dash dot com, z navigace se ozvalo „blíží se sjezd“.

Situace nijak výjimečná, ale představte si ječící, tedy zpívající, ženu středního věku, kterak se sama v noci v autě někde u Mnichova rozesměje tak, až jí tečou slzy. Ten mix vyčerpání a euforie z hudby, který zazdil superseriózní hlas z navigace, mající podobu reality, mi vzápětí přivodil nehezké poznání: já mám dost. Potřebuju si odpočinout. Potřebuju se vyspat. Nebo se zblázním, přeskočí mi, lupne mi tak lehce v pravém spánku a bude. V horším případě se zabiju, v nejhorším zabiju i někoho.

I vám se jistě už v tuto chvíli prohání hlavou spousta situací, kdy máte podobné šílenství blíž než nejbližší kafe. Možná taky nevíte, proč se tak přetěžujete, za čím se ženete ani jestli to má vůbec smysl.

TRIK PAUZY A KONCENTRACE

Odpověď na to, kudy ven z bludného kruhu, který končí buď vyhořením, nebo rovnou v Bohnicích, jsem našla v textu amerického terapeuta Daniela J. Levitina. Právě tento respektovaný neurolog, psycholog a psychoterapeut a autor mnoha bestsellerů pojmenoval problém, jenž nás všechny, kteří máme pocit, že zbláznění je za rohem, provází dnes každou vteřinu. Je jím roztříštěná pozornost. A cesta ven není snadná.

Lidská pozornost je limitovaná několika desítkami minut koncentrovaného soustředění. Cykly se během dne samozřejmě dají opakovat, ale s podmínkou aspoň krátkodobého odpočinku, a hlavně za předpokladu, že pozornost upneme pouze jedním směrem. Podle Levitina je vyloučené, abychom byli soustředění celý den, náš mozek se při přetížení prostě vypne – to jsou ty chvíle, kdy například sebe sama přistihnu, že si už dvacet minut projíždím iDnes, nevím, co na něm píšou ani jak jsem se na něj dostala. Můj mozek zkrátka zavelel, že chce svou pauzu na nádech. Jenže do téhle krajnosti jej nemusíme vůbec dohnat. Stačí se držet čtyř bodů, které sanfranciský terapeut doporučuje – i když zpočátku vůbec nebude jednoduché jim dostát.

1. ČISTÁ HLAVA = DOBRÁ HLAVA

Zní to jako protimluv, viďte? Jak byste s čistou hlavou mohli stíhat více? Jednoduše. Taky vás straší seznam úkolů, které musíte za den stihnout? Kam dojít, co udělat, komu zavolat, nejlépe barevně odlišené a s pořadím důležitosti? Tenhle starý trik znalců time managementu funguje, Levitin ovšem tvrdí, že je důležité jej nemít před očima. Neubývající řádky totiž straší, a to i v případě, že některé tu a tam přeškrtnete. Pořád dokola si totiž budete číst, co vás ještě čeká, co jste ještě nestihli, a to samo o sobě je jednak stresující, jednak vás to rozptyluje. Seznam úkolů si napište, a pak jej pusťte z hlavy.

Pokud nemáte osobní asistentku, která by vám chodila říkat, co kdy máte dělat, nastavte si pípnutí mobilu a napište si do zprávy na čas přesně jednu věc, které se teď budete, třeba hodinu, věnovat. Příprava vám zabere stejně času jako psaní, ale před očima se vám objeví pouze jeden úkol: ten, na který máte upnout veškeré své soustředění. Neustálé nošení seznamu v hlavě nebo pohled na řadu úkolů totiž podle neurologa způsobuje úzkost.

Tenhle trik nezačne jistojistě fungovat hned. Zpočátku vás budou rušit telefony, e-maily i vy sami sebe. Jakmile ale kouzlu maximální koncentrace podlehnete, zjistíte, že místo původně předpokládané hodiny jste věci mohli věnovat třeba jen polovinu času. Navíc je dobře udělaná, vy se k ní nemusíte vracet. A pocit, že jste to zvládli tak hladce, ten je přímo k nezaplacení!

2. NASTAVTE SI FILTRY

Stihnete během dne napsat pět statutů na Facebook, sdílet vtipné komenty na Twitteru, šestkrát se vrátit na oblíbený portál s drby a sedmkrát si pořídit aktuální selfie? Nejde jen o to, že sám život na sociálních sítích vám ukradne tolik času, že se vám o tom ani nezdá, ale spíš o to, jak moc rozmělňuje vaši pozornost. Pokud byste snad chtěli argumentovat tím, že tak jen získáváte informace, připomenu vám větu technologického mága a internetového specialisty Claye Shirkyho: „Vy nezískáváte potřebné informace, vy máte špatně nastavené filtry.“ Naložte se svým časem podle jeho rady a neperte do sebe pod tlakem zbytné informace. Váš mozek má jen omezenou kapacitu, a pokud se budete zabývat tři sta osmnácti zbytnými informacemi, nedokážete se pak soustředit na to, co skutečně dělat máte.

Filtry mohou kromě těch pomyslných být i skutečné. Nastavte si pracovní e-mail tak, aby vám na něj nechodily soukromé e-maily – ty přesměrujte na privátní adresu a z ní i odpovídejte. Začněte používat dvě telefonní čísla – jedno dejte jen rodině a nejbližším přátelům. I když možná trpíte pocitem nepostradatelnosti, čas po konci pracovní doby by měl být jen váš, tedy i bez pracovních telefonátů. A v neposlední řadě si nastavte filtr i na lidi. Je definitivně pryč doba, kdy jsme měli desítky přátel, se kterými jsme se stýkali. Nejste povinni chodit na kafe s lidmi, kteří vám jen berou čas nebo energii. A nemusíte se ani snažit posilovat ducha kolektivu tím, že si každý den po práci zajdete společně na skleničku.

3. UMĚNÍ KONCE

Daniel J. Levitin ve své studii hovoří o jedné věci, která mě překvapila asi nejvíc: Jak důležité je najít okamžik, kdy si řeknete, že jste danému úkolu věnovali vše, co bylo ve vašich silách, a pak na něm ukončit práci. Umění konce, jak jej nazývá, ale není schopnost dělat věci napůl, do „nehotova“, ale spíš uměním rozpoznat, že ačkoli byste pořád měli co zlepšovat, protože jste perfekcionalista, dokážete úkol odevzdat – a pustit.

Pokud onen perfekcionalismus přeroste do podoby, kdy jste téměř vždy přesvědčeni, že výsledek ještě není dokonalý a vy přece neodevzdáváte nedokonalé věci (slyšíte sami sebe?), dostanete se do momentu, kdy nejenže vám bude všechno trvat několikanásobnou dobu, ale způsobíte si tím i další, nový stres. Ten vychází z jakéhosi špatného svědomí, že jste věci nevěnovali dost.

Levitin v tomto případě radí malý test: Ovlivní kvalitu výsledku další den, který strávíte úpravami? Pokud ano, tak do skutečně závažné míry, nebo o změně budete vědět jen vy? Jestliže se jedná jen o vás, pak je úkol hotov. Neklaďte na sebe nesmyslně vysoké nároky. Ty vysoké jsou dobré a dají vám do praxe skvělý kredit, ty nesmyslně vysoké vás do dalších roků kariéry vyšlou s notickou „perfekcionalista, ale pomalý“. Nemluvě o tom, že když se nenaučíte věci „pouštět“, ponesete si s sebou vzadu v hlavě i pocit, že neděláte svou práci dost dobře. Ale to vy děláte – jinak byste ji neměli.

4. MĚJTE PROSTOR

Vybavíte si scénu ze série filmů o Básnících, v níž Zdeněk Svěrák vyučuje správnou „sektorizaci“ na pracovní ploše? A přišlo vám to taky tak legrační? Poznatky neurologů o téměř čtyřicet let později dávají téhle teorii za pravdu: jaký je váš pracovní stůl, takový je i odraz vašeho mozku. Abyste se mohli dokonale soustředit na aktuální úkol, potřebujete mít nejen čistou hlavu, ale i čistý stůl. Pokud bude po vaší pravici ležet šálek s kávou, aspoň třikrát za hodinu jej vezmete do ruky. Hromady papírů vás budou rozptylovat úplně stejně. Krabička s jídlem, na které se těšíte, bude otevřena při prvním zaváhání. A o té čokoládové tyčince v šuplíku taky víte.

Vzpomeňte si na Svěráka a nebojte se svůj stůl učinit dokonale sterilním – nechte si na něm jen klávesnici, myš a monitor. Čím méně věcí kolem vás bude, tím méně budou odvádět vaši pozornost. A patří mezi ně i ten blok, na který si čáráte během telefonování.

VŠEHO MÉNĚ

Podle Daniela J. Levitina zkrátka potřebujeme méně informací. Pomůže nám to najít rovnováhu mezi prací a skutečným životem – tím naším – a ten se v práci vážně neodehrává. Zkuste se zamyslet nad tím, proč ti opravdu supervýkonní lidé nemají tik ani žaludeční vředy? Bude to znít strašně, vím, ale je to vlastně až pohádkově jednoduché, žijí v tento moment. Zabývají se pouze tím, co přesně teď dělají. Nehoní se jim hlavou myšlenky na úkoly příští.

Dělejte míň věcí. Žijte pomaleji a víc se na svůj čas soustřeďte. Tryskem k tramvaji se zkuste místo pod špičky svých bot podívat na stromy, které začínají zlátnout. A já si příště do auta nevezmu Fatboye Slima proti usnutí, ale pojedu o den později – a odpočatá. Mám v úmyslu si snad poprvé tu cestu užít, a hlavně neřídit na autopilota. Jsem přesvědčená, že to bude prima a že můj návrat o pár hodin nic významného nezmění – jen můj „to do list“ odškrtám místo v pondělí až v úterý.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.