Proč chodit ke koučovi?
Náplň práce psychologů, terapeutů a psychiatrů je poměrně známá. Koučové se od nich však v některých ohledech odlišují. „Koučink může mít s terapií něco společného, ale taky nemusí,“ říká jednatřicetiletá šéfredaktorka webu Fashionbook.cz Anna Nosková. „Terapeut dává velký prostor mně, mým myšlenkám a emocím. Zasahuje nebo komentuje jen minimálně. To kouč s vámi může řešit praktické záležitosti a radit, což terapeut dělat nesmí.“
Jaké měla Anna důvody pro svou první návštěvu kouče? A jaký má takové sezení vlastně průběh? „S mou koučkou pracujeme podle toho, co zrovna aktuálně potřebuju řešit. Teď jsem se například učila, jak si v práci říct o zvýšení platu. Chci být zkrátka aktivní. Myslím, že v Česku panuje stále trochu despekt k podobným aktivitám, což je škoda. Nesetkala jsem se třeba ještě s člověkem ve vedoucí pozici, který uměl dát správně negativní zpětnou vazbu. Když vám šéf říká ‚jsem nespokojený s tvou prací‘, je to absolutně k ničemu. Kdyby chodil k dobrému koučovi, věděl by, jak věci zlepšit a svého podřízeného motivovat. Opravdu to jde, sama to na svém okolí zkouším.“
KLADE NEPŘÍJEMNÉ OTÁZKY
Devětadvacetiletý televizní novinář a scenárista Petr Koubek se ke koučce vypravil ze zvědavosti: „Sezení probíhalo v kavárně a působilo jako pokec s kamarádkou, která se hodně zajímá o můj život. Pozorně poslouchala a často se ptala na překvapivě konkrétní věci. Nejvíc na mne asi zapůsobilo, že mě velmi jednoduše a velmi rychle přivedla k věcem, kterými jsem se sám trápil, a tak nějak mě i sama nasměrovala k tomu, jak by se to mohlo vyřešit. Ve všech případech jsem vlastně řešení věděl, nebo jsem ho aspoň tušil, ale ona mě donutila ho pojmenovat.“
V dalších návštěvách nicméně Petr nepokračoval: „Sama koučka mi řekla, že si myslí, že jedno sezení stačí, a prý ji třeba můžu za pár měsíců kontaktovat, když budu chtít. Ani mě samotného nenapadlo, k čemu bych další sezení potřeboval. Už napoprvé jsem si utřídil to, co jsem vlastně podvědomě věděl – že bych chtěl mít víc času na psaní.“
To čtyřicetiletá překladatelka Pavla byla u koučky zase z jiného důvodu. „Moje známá právě dokončila výcvik a potřebovala praxi, a tak jsem se velmi ochotně nabídla, že jí budu dělat pokusné morče. Byla jsem zvědavá a nic mě to nestálo. Probíhalo to jako moderovaný přátelský rozhovor. Přednesla jsem svůj problém, který jsem si přinesla k řešení, koučka si dělala poznámky a kladla občas nepříjemné otázky. Ale brzy se ukázalo, že domnělý problém, který se samozřejmě týkal vztahů, nebyl to hlavní, co mě v tu chvíli tížilo, ale že to, s čím jsem potřebovala pohnout, byla změna práce. Když jsme se rýpaly v citech, točily jsme se pořád v kruhu a nikam se nedostávaly. Ale jak se odkryl ten naléhavější problém, náš rozhovor šel jako na drátkách a dobíraly jsme se překvapivých odpovědí a já získávala nečekaný náhled na to, jaké hry sama se sebou hraju a jak jsem zacyklená v problému, který lze přitom snadno rozuzlit.“
Všichni tři oslovení se pak shodli na tom, že pozice kouče se proměňuje – z člověka, který pracuje především se zaměstnanci ve vysokých funkcích, na někoho, kdo může pomoct utřídit si priority prakticky komukoli.
Pavla to shrnuje následovně: „Koučové hrají podobnou roli jako ostatní terapeuti – nahrazují tradiční role zpovědníka, duté vrby, babky kořenářky, šamana, moudrého vládce. Jsou trénovaní v tom, že dokážou prohlédnout zaběhnutá schémata, ve kterých si frčíme, motáme se dokola jako veverka v bubnu a nevidíme, že z nich lze snadno vystoupit a jít svou cestou.“
NENECHÁ SE ODBÝT VÁGNÍMI ODPOVĚĎMI
Připadalo mi nesmyslné psát článek o něčem, co si sama nevyzkouším, a tak jsem se ke koučce sama vypravila. Po krátkém rozhovoru na úvod jsem začala tím, že si špatně organizuju čas: moc nestíhám, věci se valí jedna přes druhou, jen taktak je odbavuju a nakonec se cítím provinile, že nedělám nic pořádně.
V první polovině sezení jsme mluvily hlavně o tom, proč se cítím provinile. Stalo by se něco, kdybych s některou ze svých činností přestala? Koučka mi pokládala dotazy a byla jsem překvapená, že se nenechá odbýt všeobecnými, vágními odpověďmi. Ve druhé polovině jsem mluvila hlavně já – o svém rodinném zázemí, o partnerovi, přátelích a svých vztazích k nim.
„Takže vaše ideální já by se chovalo vlastně jako robot – na všechny a všechno by mělo čas, všem by vyhovělo a nic moc při tom necítilo,“ zhodnotila to nakonec. „No… vlastně jo.“ To mě trochu vyděsilo. Neznělo to totiž jako životní strategie, kterou bych chtěla vyznávat. Není v ní prostor pro chyby a nečekané události. Jen poslušné vykonávání plánů a pokynů.
„Nerada říkám lidem o věcech, které se mi nepovedly nebo že se mám ten den mizerně,“ pokračovala jsem. „Nechcete je zatěžovat?“ „Ten důvod asi není tak ušlechtilej, ale víceméně jo.“
Úplně na začátku sezení jsem dostala kartičku, která obsahovala čtyři oblasti – práce, mezilidské vztahy, spokojenost sama se sebou a spokojenost celková. Měla jsem na osy k jednotlivým částem zaznamenat, jak se v současnosti cítím. Všude jsem dala nadprůměr a všude jsem lhala. Když člověk i před koučem zarputile lakuje věci narůžovo, zbývají mu asi dvě věci – stát se členem hnutí ANO nebo Hitlerovým mluvčím. Ani jedno mě ale neláká, a tak zvažuju další návštěvu.
Kouč vám život pravděpodobně nezmění. Pomůže vám ale položit si důležité otázky, a to někdy pro začátek stačí.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
