Selektivní mutismus | E15.cz

Vše o designu

Vše o designu Vstoupit do speciálu

Selektivní mutismus

Jana Michlová

Existuje spousta diagnóz, o kterých se moc neví ani moc nemluví a přitom mohou být běžné. Mezi ně patří i selektivní mutismus. Česky je tato diagnóza pojmenována jako výběrová nemluvnost a lze zaslechnout i termín elektivní mutismus.

 

Velmi zjednodušeně to znamená, že osoba s touto diagnózou, a obvykle je to dítě, mluví pouze s určitými lidmi a v určitých ituacích. Ve neznámém prostředí takto postižení lidé nedokážou říct ani slovo. Totéž platí pro mluvení před lidmi, kteří nejsou členy oné „privilegované“ skupiny, která je slyšet smí - a nemusejí to být výhradně cizí lidé, běžně se to stává i před členy širší rodiny.

Nemluvné potíže


Nejčastěji jsou selektivním mutismem postiženy děti. Buď je to způsobeno nějakým traumatickým zážitkem v raném dětství, nebo přílišnou stydlivostí v počátcích mluvení a jejím postupným prohlubováním. Některé děti přestaly mluvit na cizí lidi například poté, co na veřejném prostranství jako malé promluvily na domnělou matku nebo jiného blízkého člena rodiny, k němuž stály zády, a po chvíli zjistily, že je to úplně cizí člověk. Některé děti se odjakživa bály promluvit před lidmi a s postupujícím věkem jejich stydlivost narůstala, až se z ní stal nekontrolovatelný zlozvyk.



Zajímavé je, že selektivní mutismus postihuje mnohonásobně častěji holčičky než chlapce - pravděpodobně je to tím, že chlapci celkově začínají mluvit později, takže na jejich projev není každý tolik zvědavý. Pro stydlivou holčičku může být už jen fakt, že po ní příbuzní chtějí, aby návštěvě řekla tu hezkou básničku, velmi náročným výkonem - mamince a bratříčkovi ji sice recituje pětkrát za hodinu, ale s nimi je celý den. A někdy i takové požadavky mohou způsobit pozdější obrovské potíže s mluvením ve společnosti méně známých lidí nebo na neznámých místech.

Diagnóza  bez diagnózy

V mnoha případech nemusí být selektivní mutismus vůbec diagnostikován. Děti třeba doma mluví bez problémů, ale ve školce se takzvaně stydí a první rok, dva třeba vůbec nemluví. Pokud nejsou kořeny této „nemoci“ nijak zvlášť hluboké, problémy po nějaké době odezní samy, děti si na prostředí i lidi ve školce zvyknou a samy si uvědomí, že se nemusí mluvení bát. Školka současně bývá prvním místem, kde se zjistí, že s dítětem nemusí být všechno v pořádku - dokud bylo výhradně ve svém domácím prostředí, neměli si rodiče jak všimnout nějakých odchylek, ale školka je obvykle prvním sociálním prostředím, kam se dítě dostává samo, bez podpory nejbližších.

To, že vaše dítě není jenom stydlivé, ale trpí selektivním mutismem zjistíte návštěvou pedagogicko-pschologické poradny, kam byste se svým podezřením měli zajít. v obou případech je samozřejmě kontraproduktivní dítě nutit, aby mluvilo proti své vůli, nicméně v případě diagnózy selektivní mutismus je třeba obrnit se ještě větší trpělivostí a počítat s tím, že na vyléčení budete potřebovat spoustu času.

Dítě trpící selektivním mutismem není jen dítě, které se rozhodlo, že nebude mluvit s cizími. Tyto děti nedokážou ve vypjatých situacích ani volat o pomoc nebo vysvětlit lékaři, co je bolí - mentální blok jim brání promluvit. Ani pro ně samotné to není nic jednoduchého, protože se tak často vylučují z kolektivu a radikálně si ztěžují práci ve školce či dokonce ve škole - pokud se ovšem najde dostatečně trpělivý a ochotný pedagog, který by byl ochoten si je vzít do třídy.

Pomůže psycholog, logoped a čas...


Kromě speciální logopedické péče je při léčbě selektivního mutismu potřeba také spolupráce psychologa - který má situaci o to těžší, že s ním dítě s největší pravděpodobností také není schopno mluvit. Psycholog v počátečním období obvykle rodičům radí, jaká cvičení mají s dítětem provádět a jakým způsobem mají zkoušet mluvit s ním v neznámém prostředí nebo před cizími lidmi.

Tato cvičení mohou vypadat třeba jako kolektivní postupné počítání, vyjmenovávání dnů v týdnu a podobně - děti nejprve několikrát zopakují spolu s rodičem nebo psychologem tyto základní věci a v některých fázích se k nim nenápadně připojí člověk, před kterým by mělo dítě také mluvit, například dědeček nebo třídní učitelka.

Dítě si tak postupně zvyká na přítomnost osob mimo okruh takzvaně vyvolených. Podobně se postupuje s mluvením v novém prostředí. V žádném případě se nesmí na děti tlačit a je třeba jim stále dávat najevo, že nevadí, že nemluví, nicméně že by přece jenom všichni v okolí byli raději, kdyby mluvily. Děti se musejí především samy rozhodnout, že mluvit chtějí, a potom teprve je možno jim pomoci, aby se své diagnózy zbavily.

Selektivní mutismus není nemoc nijak nebezpečná ani nakažlivá, ale její léčba vyžaduje podobně velkou dávku trpělivosti, jako jakékoli jiné nemoci. Ale na rozdíl od mnoha jiných diagnóz ji můžeme způsobit my. A tak až bude příště tetička nebo Mikuláš po Andulce nekompromisně žádat básničku, netrvejme na ní zbytečně důrazně, protože ji Andulka „přece umí“…

Autor: Jana Michlová
16. dubna 2010

Autor: Jana Michlová
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!